Vážně si nemyslím, že je ta tekutina v termosce od Starbucks se dá nazývat studijním kafíčkem, ale zní to lepší, než odpolední káva, zvláště v období, kdy bych se měla topit v maturitních otázkách a nadávat, jak mi to neleze do hlavy.

Zatím nenadávám, zatím čtu, vypracovávám povinnou četbu a raduji se, že jsem přečetla všechny knihy, vyjímaje Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou. Já téhle knize jednoduše nemůžu přijít na chuť.

Proto, na uklidnění, skvělá káva, koupená někde ve slevě, s obyčejným mlíkem v neobyčejné, milované a darované termosce, úsměv na tváři, notebook na terase, teplé počasí, sice bez sluníčka, ale s větrem ve vlasech. Takhle si představuji příznivé podmínky pro učení a slibuji, že dneska už se alespoň do té ekonomiky pustím :)

Všem těm, kteří dnešní den (ani ty následující), nemusí věnovat škole, poznámkám a jakýmkoliv otázkám, přeji příjemně strávený čas, nejlépe někde v přírodě a možná i s dobrou knihou v ruce (myslím, že nejlepší volbou by bylo Jíst, meditovat, milovat - miluji tu knihu).

Pokud i tak nebudete mít co dělat, alespoň jednou za čas si vzpomeňte na majitelku tohoto blogu, usmějte se nad tím, jak se nesmyslně a nepochopitelně dlouho, nutí do učení a popřejte jí třeba jen v duchu trochu toho štěstí a špetku trpělivosti :)

Dnes jsem se dívala na jeden film, ráda bych vám sdělila název, ale byla to taková hovadina, že mi přijde zbytečně vydané úsilí jen hledat jeho název. Během té hodiny, co jsem se na něj vydržela dívat, zazněla hezká věta o tom, že je příjemné být tam, kde jsou dobří lidé. Nejspíše je to pravda, co myslíte?

Bydlím v rodinném domečku, ve kterém se sice necítím úplně tak, jak bych se doma cítit měla, což znamená dobře, ale jakmile vyjdu na zahradu, hned je mi lépe. Samozřejmě je k tomu potřeba i hezké počasí, nejlépe tak dvacet osm stupňů ve stínu, ale to se poslední dobou moc nedaří. Když jsem si asi před hodinou šla sednout na lavičku ke garáži, kam dopadalo pár docela teplých slunečních paprsků, viděla jsem mamku, jak si vykládá se sousedkou. Je to starší paní, miluje květiny a připadá mi, že každý rok s mamkou tak nevědomě soutěží o to, kdo bude mít na terase, u dveří domu či garáže víc květin, více barev a více té krásy. Povídaly si, pochopitelně, o rostlinkách, co si vymění, co si nakoupí, a podobně. Sousedka se smála, div se jí nevylila voda z konvice. Možná by bylo fajn popřemýšlet, co bylo na tématu květiny tolik vtipné, ale... nechce se mi ;)

Po pár minutách jejich rozhovoru se do debaty přidal i soused, příjemný chlapík, vždycky zdraví jako první, pořád se směje a ptá se na to, o čem ví, že je pro daného člověka aktuální. Netuším, jak dlouho tam s nimi mamka stála, potěšila mě však ta skutečnost, že se sousedy po sobě neházíme kameny, nepřehlížíme se. Po pravdě, se dvěma sousedy to tak máme a je to... nuda. Nepřekáží mi to v životě, ani v tom, abych si v létě lehla na zahradu, rádio si pustila na plný pecky nebo uspořádala fajn grilovačku do čtyř do rána. Jen, když už tak ležíte sami na zahradě, prostě sem tam přivítáte společnost, možnost si trochu pokecat a vzhledem k tomu, že se ze tří sousedů se dvěma nebavíme, čekám kolikrát docela dlouho.

Celý tenhle článek má jediný smysl a to ten, že mi po třech dnech něco vykouzlilo spokojený úsměv na rtech a příležitost o něčem pozitivním přemýšlet.

Jaké máte vy vztahy se sousedy? Dobré nebo na nože? :)

Trošku se začínám ztrácet v tom, co se děje kolem mně. Tak nějak mám ve všem zmatek a nepomáhá mi ani skutečnost, že bych se měla přímo zabořit do učení a nechat věci kolem jen plynout. Bez mé účasti, bez mých názorů. Zrovna v tuhle chvíli si říkám, že vypnu telefon, nebudu odepisovat, ani vylézat z domu a budu dělat, hrát si na to, že mě nikdo nezná. Zní to, jako bych byla nějaká celebrita, že? Nejsem, naštěstí. Ale říkám si, že být pro svět na chvíli ničím, nevymýšlet, proč jsem neodepisovala na esemesky nebo se sama od sebe neozvala, by mohlo být skuečně fajn. Znáte tenhle pocit? Být tady pár okamžiků jen sama pro sebe. Pustit si film a nenechat se otravovat myšlenkami, co odpovím, až se mě zeptá, proč jsem se neozvala. Proč jsem nereagovala na ty čtyři telefony, pro které včera vynaložil tolik úsilí (!).

Jsou to někteří opravdu sobci, že? Oni můžou být jen kousek od vás, ale přesto o sobě nedat vědět půl roku, ale vy o sobě nedáte vědět ani slůvkem pouhý den a už je oheň na střeše. Nechci se sebou nechat mávat a taky to nikdy neudělám.

Víte, vždycky jsem říkala, že bych jednou chtěla být jako mamka. Myslím, že někde se to už pomalu plní, ale všechno se to ubírá tak trochu jiným směrem. Mamce se vždy všichni strašně rádi svěřovali. Čekali od ní radu. Teď ji čekají ode mně. od dvacetileté studentky, která ještě ani nevyšla střední, i když k tomu, snad, chybí jen měsíc. Ono vůbec by si lidé mohli vybírat lepší čas na svěření a řešení svých problémů, když už k tomu musejí mít určitou osobu. Což když se to té osobě teď zrovna, v ten okamžik, nehodí, protože by měla dělat maturitní otázky, pomalu si rozvrhnout plán na příštích čtrnách dní nebo něco jiného, se zkouškami spojeného? Já vím, že si nevybíráme, co se nám bude dít a nejspíše už je to někde předem napsané. Je to snad zpestření života? Asi si někdo nahoře řekl, že když už vás v předmaturitním období od učivat neodtrhnou rodiče, aby vás donutili si odpočinout, udělá to za ně někdo jiný. Dobře, budu děkovat tomu, co se mi děje, ale až budu vědět, že mi to neuškodilo a nepřidalo další problémy. Jde to? Můžu se spoléhat na to staré známé "Ono to nějak dopadne. Vždycky."? Ale proč se ptám, vždycky jsem to dělala a děsně nesnáším, když musím změnit své zvyky. Jsou mnou a to jsem já. Další součástí mě samotné je i psaní. Vždycky, nebo alespoň posledních deset let, bylo a a já mám stejně pocit, že jsem totálně spackala maturitní slohovku, protože jsem se víc soustředila na písmo, než na kvalitu. Neskutečně mě to štve. Někdo se o mém psaní mohl dozvědět, kdybych se víc snažila. Stačil by jeden člověk navíc. A já možná dalších několik měsíců budu za toho, kdo šel ke slohovce jen, aby ji napsal. Klidně i na čtverku. Nesnáším, když v něčem, co mě baví a o čem si posledních pár let myslím, že mi i trochu jde, selžu. Snad jsem neselhala na plné čáre, ale to, co jsem udělala (nebo spíše neudělala) mi bohatě stačí na to, abych si ještě nějakou chvíli nadávala.

Tenhle článek bude vlastně úplně nesmyslným náhledem do mého života.

Zrovna se vracím ze školy domů. Učila jsem se s kamarádkou na praktickou maturitu a před tím ještě na písemku z matematiky. Jsem úplně vyšťavená, unavená, ale naštěstí ne hladová. Objednala jsem si výborné těstoviny a u kamarádky na bytě je s chutí snědla. Ne všechny, bylo toho (a pořád je) jak pro tři. Myslím, že je naprosto normální, že se lidem do učení nikdy nechce. Já to takhle mám pořád. Ale musím přiznat, ten pocit po tom, když se o něco úporně snažíte a ve finále vám to jde, je nepřekonatelný. Kupte mi kdytku, náramek, klidně i telefon, ale tohle prostě nepřekonáte. Jsem ráda, že jsme konečně začaly něco dělat, jelikož praktická už je za rohem, přesněji řečeno se skrývá za dvaceti třemi dny (tuším?) a já už vážně byla z toho nicnedělání a nechystání se nervózní.

Teď mi do uší hraje Christina Perri, jsem připojená na internet v autobuse (dobře, asi jsem vážně rozežraná, když jsem si nechala udělat druhou sim kartu kvůli připojení), můžu psát na blog absolutně nesmyslné věci, ale jsem spokojená.

Ono to bude možná tím, že poslední dobou zase neumím být doma. Opět nevím, co si mám myslet, protože názory se tam mění jak aprílové počasí, nevím, nad čím dřív přemýšlet a k jakým závěrům dojít. Podle mně, když nechcete jet s jedním člověkem na dovolenou, tvrdíte to celý rok zpátky, tak je přece pitomost se potom domluvit, že pojedete do lázní. Lázně byl můj nápad. Já měla jet místo toho člověka. Jsem žárlivá, ale za posledních pět let je to docela odůvodněný cíl, ke kterému by dospěl snad každý normální jedifnec. A já nemám, vážně ne, čas přemýšlet o situaci doma, když mě čeká maturita a místo toho, aby se se mnou někdo bavil o vysoké škole, tak si plánují lázně a jezdí do Brna utrácet peníze. A to zrovna v dny, kdy jsem domluvená, že se budu učit na praktickou. Už se to tak stalo dvakrát a jo, možná jsem majetnická, ale já z toho žádný potěšení nevidím. Nikdo mi nedoveze tričko z obchodu, ve kterém si bbratr mohl koupit ryfle a mikinu. A pak jdu k doktorovi, kde nechám za nic tři stovky a jde to z mého účtu. To není moc hezké a už vůbec to není fér.

Takže pak se mě někdo může dál a dál vyptávat, proč jsem jela ze školy až o půl šesté a proč hned zase odcházím k babi a doma ani nepobudu.

Ale můžeme pokračovat ve veselejším duchu, ne? Co říkáte na to krásný počasí, které konečně nastalo venku? Taky jste strávili celý víkend venku na lavičce, popíjeli kafčo a kradli každý paprsek, který se k vám dostal? Bylo naprosto úžasné učit se na zahradě, číst skvělou knížku, která vám dodala energii, na kterou slunce nestačilo (Tajemství). Dnešek byl až na pár zamračených okamžiků a pár dešťových kapek tak hezký. Hned se učilo líp. I ta protivná, nepochopitelnými čísly prolezlá, matematika.

Budu muset končit, protože cesta začíná být opravdu šíleně hrbolatá a mně tady tablet s klávesnící div neskáče až na střechu autobusu. Nehledě na to, že opravuji každé druhé napsané slovo.

Přeji vám nadále krásný slunečný týden a spoustu pžíjemných zážitků z prvních jarních dní :)

P.S.: Děkuji za blahopřání k průvodcovským zkouškám, nechávala jsem si to na další článek, nechtěla jsem psát do komentářu, takhle jsem spokojenější :)

Zvládla jsem to. Mám průvodcovské zkoušky v kapse a ještě s vyznamenáním. Jsem na sebe opravdu hrdá a moc děkuji všem, kteří mi drželi pěsti :)