Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

11. srpna 2009

25. srpna 2009 v 15:10 |  Svěřuji se
Řekla jsem si, holka, tvůj odjezd se blíží, co takhle shrnout zážitky do jednoho článku? A víc, než do deníku se mi to chce shrnout tady. Přece jen mám ráda vaše názory a reakce. Každý zážitek, situaci, cokoliv na co si vzpomenu a co tedy bude velice důležité, zapíšu do bodů. Snažte si prosím uvědomit, že já jsem děvče z vesnického města o velikosti metr krát metr, odsouzené k věčnému čekání na bus jedoucí jednou za čtyři hodiny.
Bod číslo jedna: Cesta tramvají, poznávání trasy k hotelu. První den se mnou jel dědův přítel z vojny, u kterého i bydlím. Říkejme mu třeba pan C., ano? Takže, pan C. je velice dobrý průvodce, kdyby ho člověk neznal blíže, řekl by, že je rodilý pražák a denně poslouchá nahranou kazetu s historii Prahy. Chyba, je z Moravy a sem se přistěhoval před mnoha lety a jen žízní po informacích, myslím, že opravdového průvodce viděl a slyšel pouze zdálky. Obdivuju ho. Na co se ho člověk zeptá, to ví a ještě k tomu přidá nějaké preličky. Takže, musela jsem si napsat číslo tramvaje, kterou se dotanu na náměstí, od kterého je Ventana co by kamenem dohodil. Byla jsem si jistá, že si to číslo i zapamatuju, ale jistota být musí. Mimochodem můj bloček, na kterém je Harry se Siriusem už obsahuje mnoho informací od seznamu věcík nakoupení až po italská slovíčka. Připsala jsem tam i ta čísla, kterými se dostanu domů, což by také nebyl problém, kdybych to vynechala. "Naše" sídliště je konečnou zástávkou a není problém zvednout hlavu a podívat se, co za název tramvaj hlásá. Trasa k Ventaně také byla a je jednoduchá. Člověk projde kolem samých hotelů, pak průchodem a je tam. Nebylo to těžké, myslím, že mé obavy byly opravdu zbytečné.
Bod číslo dvě: Seznamování s činností, kterou jsem měla po celé dva týdny vykonávat. První den mé brigády se mnou měla službu paní, o hlavu menší. než já, která má dva kluky a právě s manželem dostavěli rodinný dům. Rodilá pražanda. Po krátkém seznámení přišlo vysvětlování. A po třech slovech mi došlo, že tahle paní se vážně nechce piplat s nějakým nováčkem, který si sem přišel vydělat a tím sebrat "její" peníze. Vybafla na mně tolik informací, že jsem si vduchu opěvovala svůj zápisníček a litovala, že leží v tašce a ne v mých rukou. Byla jsem opravdu nervózní. Tácek na nádobí jsem vždycky viděla jen v cizích rukou a ten den to prostě a jednoduše byla moje premiéra. Ale myslím, že na první den jsem to všechno zvládla dobře, po snídaních jsem uklidila snad víc, než uklízím doma a opravdu se snažila nic nepokazit. K přístroji na výrobu kapučína nebo pressa jsem se ale nepřibližovala. Vypadal nebezpečně už jen vypnutý a když jsem si představila, že já mám být ta, která ho zapne, dělaly se mi závratě. Mimochodem, první tři dny mě šíleně, opravdu šíleně, bolely nohy. Druhý den jsem měla službu s asi pětadvacetiletým klukem. Slizký a falešný na první pohled, strašně pečlivý a puntičkářský. To, co mi paní A. vysvětlila první den on mi opakoval celý den druhý. A pořád opakoval, že ten tácek vážně musím nosit v jedný ruce, že si ho při úklidu stolku nesmím pokládat na okno, že to vypadá škaredě. A pak takovýmu dizlektikovi (vážně nevím, jak se to píše) vysvětlujte, že tu stříbrnou věc držíte v ruce podruhý v životě a nikdy jste si do ruk netroufli vzít víc, jak dva talířky naráz. Prostě nechápal, že já opravdu potřebuju čas. Ještě jsem byla ze všeho tak vystrašená! Ta tramvaj!
Bod číslo tři: Harry Potter a Princ dvojí krve a Lirael. Jak já chtěla ten film vidět! Doufala jsem, že mi ho na chvíli alespoň nahradí opakované pouštění traileru, ale po pravdě, nepomohlo. Takže jsme se s Lirael sešly, tedy po tom, co já byla u vchodu Ventany a Lirael ihned zdruhé strany a prostě zapadly do kina. Vážně, já neznám spojení "prostě zapadly do kina" já znám pouze "týden dopředu jsme se domluvily, že zajedeme do kina". To vám byla sranda. Ze začátku jsem se snažila sledovat, kudy mě tahleta stále usmívající se slečna vede, ale po deseti minutách jsem to zkroušeně vzdala. Tohle asi nebude můj šálek kávy, řekla jsem si. Film, jak jsem vás sem už psala byl senzační a setkání s Lirael, k čemuž patřilo i poznání tohoto skvělého člověka, bylo snad ještě senzačnější než všechno dohromady. Jsem opravdu ráda, že tě znám, Lir:)
Bod číslo čtyři: Vážně si nemůžu uvědomit, jestli oprava tramvaje přišla dřív nebo později, než návštěva Národního muzea s Lirael anebo až potom. Ale řekla bych, že až potom. Takže první k muzeu. Jak už Lirael popisovala na svém blogu, což mě donutilo k tomuhle článku:), byl to opravdu zážitek. Tolik srandy u hledání modrých kamenů, kterých jsem si povětšinou všimla já a modrá Lirael ne, zkoumaní motýla, který měnil barvy, kterého bychom neměly tu čest poznat, kdyby nás tam nenavedla zaměstnankyně muzea po prohlášení, že jsme sympatické. Nehledě na prohlížení si pravěkých zvířat, všelijakých mořských potvor a vykopávek z pravěku. A třešničkou na dortu, tedy završením skvělého dne, byl dárek od Lirael a to úžasná červená tužka, se kterou když o něco třísknu, bliká. Naprosto úžasná! Mlátím s ní každý večer :D Děkuji:-* Bod číslo pět: Oprava kolejí. Přišlo to tak nečekaně. áno vstanu, spěchám na tramvajovou zastávku, kde obvykle bývá docela dost lidí. Teď se většina těchto osob tísnila na zastávce autobusové. Velmi přijemný řidič (myšleno tak ironicky, jak jen je to možné) mi oznámil, že musím jet prvně busem a potom metrem. Paráda, metrem pojedu sama poprvé a vůbec nevím, jak se k němu dostanu natož, abych se někam dostala s ním. Naštěstí se mě ujala jedna paní, trochu rozespalá, avšak vystupující o zástávku dál, než já, takže mě mohla upozornit a poté už jsem cestu ven našla sama. Ale řeknu vám, takhle se něco učit, ať už jízdu tramvají nebo metrem, to jsem si opravdu nepřála. Bod číslo šest: Šlapadla a rodinka labutí. S Lirael jsme se domluvily, že si půjčíme šlapadlo a uděláme si výlet po Vltavě. A co se nám nestalo, narazily jsme na dvě labutě a já si říkala, proč se za nimi táhnou ty dvě přerostlé kachny. Jenže ono to byli malá labuťátka :D V jedné chvíli, kdy nám obklíčili předek šlapadla jsem si myslela, že se do mně jedna pustí, jelikož jí určitě vadí telefon, který jsem zrovna držela v ruce a přesvědčovala mamku, že domů autobusem rozhodně nepojedu. Neklofla mně, ale její pohled se mi nelíbil. Myslím, že se mi o něm dokonce zdálo:D. Ne, teď si samozřejmě vymýšlím, nezdálo:) Bod číslo sedm: Odpočinek v kině na filmu Veni, Vidi, Vici. Ten den jsem byla jako spráskaná holí a měla domluveného scuka s Lirael. Nedovedla jsem si představit, že bych někde musela chodit a tak jsem navrhla kino. Naštěstí mě Lirael neuškrtila za hloupý nápad chodit do kina, když je tak krásně a ani za to, že kvůli mně musí pořád utrácet peníze za kino. Vybraly jsme novou českou komedii. A světe div se, líbila se mi i přes mou averzi vůči českým filmům. Takže jsem Lirael vděčnán za další kulturní zážitek:) Bod číslo osm: Ukončení mé pracovní doby v hotelu Ventana. Byla to zkušenost k nezaplacení, která mi pomůže v hledání další brigády, tentokrát už na školní rok. Tolik lidí jsem poznala, jak už kolegů tak hostů. Tolik povah a tolik různých přání a dotazů. Jedna paní po mně k pití chtěla pouze horkou vodu. Já se pak půl hodiny stresovala, jestli to opravdu bylo její přání a oddychla si až odešla a konvička s horkou vodou byla prázdná. Zřejmě si míchala nějaký svůj lektvar. Zaměstnanci hotelu jsou příjemní všichni. Nakonec jsem se i s paní A. spřátelila a jsem ji vděčná za její trpělivost, kterou si nakonec vůči mně vybudovala. Jsem s n domluvená na pátek, že přijdu do hotelu, vyfotíme se spolu a rozloučíme:) Bod číslo devět: Návštěva pražské zoologické zahrady. Proběhla s jedním naprosto úžasným člověkem a bezkonkurečně nejlepším zaměstnancem hotelu. Zahradu jsme prošli celou, sem tam se pozastavili nad hrůzostrašnými názvy zvířat, ale po tom, co jsme je viděli, jsme se začali smát a pokračovali dál v cestě:) Bod číslo deset: Návštěva Letné. Opět s tímto skvělým člověkem. Seděli jsme u kyvadla a po deseti minutách si všimli "mlhy" která se k nám blížila. Mlha to ovšem nebyla, ale byl to déšť který nás poctil svou návštěvou o pět minut později. Celí promočení jsme doběhli, a říkám vám, v mokrých žabkách se běží vážně špatně, do místní hospody, která pochopitelně byla přecpaná výletníky, jako jsme byli my dva. Po půl hodině pršet přestalo a my se mohli opět vydat na procházku:) Ve čtvrtek mě ještě čeká setkání s taťkovou bývalou přítelkyní, ale o tom vám samozřejmě napíšu až později. Tady máte sepsány všechny okamžiky, které se mi při psaní vybavily a já jsem si jistá, že jsem na spoustu zajímavých zapomněla, ale já je kdyžtak připíšu k dalšímu článku. Jisté ovšem je také to, že už v sobotu pojedu zpátky domů... Večer mě ovšem čeká zábava s Tyruškou a Dášenkou a já vím, že my si to opět na plno užijeme:) přeji krásný večer, návštěvníci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama