Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

2. října 2008

25. srpna 2009 v 14:32 |  Svěřuji se
Pokud se vám zdálo, že tady opětovně nic nepřibývá, měli jste pravdu.
Celé dva týdny po mém uzdravení byly poněkud hektické...
V úterý jsme měli psát písemku z matiky. Vůbec jsem tomu nerozumněla a domluvila se s mamkou, že domů pojedu o hodinu dřéve, abych písmku psát nemusela. Měla jsem v plánu se to doučit zapomoci tety o tomhle víkendu.
Jakmile jsem přijela domů, napsala mi spolužačka, že jsem odjíždět nemusela, že to nepsali. Fajn, řekla jsem si, asi to tak má být. S donucením jsem se naučila a pochopila alespoň půlku a s vyzbrojením velmi pevných nervů jsem byla připravena hnusné hodině matiky čelit.
Spát jsem šla kolem deváté hodiny a mamce řekla, že ráno se mnou vstávat nemusí. Svačinu jsem měla nachystanou, stejně jako loupák na snídani. A z toho sáčku si jej přece můžu vydělat sama. Říkala totiž, že se předešlou noc nevyspala a tak jí to chtěla vynahradit alespoň tou hodinkou spánku navíc.
Spala se mnou v pokoji, bratr s tátou v ložnici.
Probudil mně naštvaný hlas mamky: "Zaspala jsi!"
Doslova ve mně hrklo a krve by se ve mně nedořezali. Nechápu, jak je možné, že mi mobil nezvonil, když po celou dobu zvonil tak jak měl a někdy dokonce i tak jak neměl - to když jsem marodila. Všechno jsem to řekla mamce s tím, že mi přece musí věřit, nejsem lhář, nikdy bych jí o takovéhle věci nelhala.
Jenže ona mi nevěřila. Říkala, že je moc velká náhoda, že píšeme z matiky, já ji večer řeknu, ať si nechystá budíka, že může spát a nakonec zaspím.
Já vím, ono to vážně vypadá jako úžasně promyšlený plán. Ale byla to vážně souhra náhod. Kdybych si to naplánovala, nebrčela bych ři hodiny v pokoji nad tím, že mi nevěří. Nakonec jsem jela do Přerova k doktorce, kam jsem jet musela, ale chtěla jsem jet až někdy po škole... Nechala si tam napsat omluvenku a bylo. Jenže mamka mi stále nevěřila.
Dnes jsem přijela domů. Mamka byla tichá a ani se nezeptala na školu. Nechápala jsem, co se děje.
Nakonec z ní vypadlo, že mluvila s dědou. Ten jí řekl, že jsem si na ni stěžovala. Že prý jsem říkala, že je v druhé pubertě apod.
Samozřejmě, děda tak nějak nepochopil, že tohle všechno byla takřka sranda a že jsem naopak ráda, že se mamka baví.
A mamča se na mně naštvala znovu. Nevím, jak jí vysvětlit ten včerejšek, jak jí objasnit dnešek...
Neskutečně mně zasáhlo to, že mi nevěří. Nikdy jsem nevěřila, že se něco takového může stát. A že to bude takhle moc bolet. Ta bezbrannost a nic a nikdo mě jí nezbaví. Jen, až mi mamka řekne, že mi věří. Ale pokud se to nestalove dvou dnech, nestane se to už vůbec.
Je úplně něco jiného, když vás zklame přítel, byť to byl ten nejlepší... Nejhorší je, když vám nevěří rodina. Vaše mamka, pro kterou byste udělali první poslední, cokoliv, snesli modré z nebe, skočili pod vlak... Nevěří...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama