Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

24. října 2008

25. srpna 2009 v 14:36 |  Svěřuji se
Na první pohled by se i zdálo, že se u nás vše urovnalo. Ano, něco se opravdu urovnalo. Ovšem vítězně z toho vyšla pouze mamka...
Abych to vysvětlila... Dříve se hádali pouze mamka s taťkou. Jenže teď vše skončilo (jsem zvědavá, na jak dlouho) a táta s výčitkami přesedlal na mně a na bráchu. Jenže bráška většinou není doma, takže to všechno slíznu sama. No nemám já to štěstí?
Asi dva týdny jsme měli PC v opravně. Vrátili nám ho a my byli šťastní, že máme konečně krabici, ve které jsou záznamy z posledních dvou let našeho života. PC jsme zapli a už to, že je tam pouze jeden účet nám přišlo celkem divný.
Sedla jsem si k tomu já, jakožto vrchní správce ( :D ) počítače. No, myslela jem, že se vyvrátím. Všichni, opakuji všichni, měli své dokumenty zálohované, nechyběl jediný obrázek. Ovšem já, já tam měla fotky, které byly ještě na předešlém počítači, který už tak rok a půl nemáme. Takže jsem přišla o veškerá stáhlá CD, což by nebyla taková hrůza, protože to stále můžu na netu znovu stáhnout, všechny složky s obrázky (Stmívání, avatary, záhlaví) a všechny fotografie z posledních dvou dovolených, z mobilu, prostě všechno. Lhala bych, kdybych psala, že jsem neměla slzy na krajíčku.
Prostě celá dvouletá práce je v háji. Všechno, co jsem napsala, vyfotila, našla na internetu...
Tak si říkám, jak se svět mění... Kdyby mi někdo před rokem popisoval situaci, ve které se momentálně nacházím, asi bych se mu vysmála do očí.
Že by se naši denně hádali? Že bych nevěděla ke komu jít, když potřebuju mluvit? U nás? Naše rodina? Já? Vždyť problémy se vždycky týkaly všech ostatních, jen ne nás! Možná je sobecký to tvrdit, ale je to tak... My jsme se vždycky podrželi, nic si nevyčítali...
Vždycky jsem kolem sebe měla plno lidí... Na základce... A teď? Jsem ráda, když se můžu jít projít s dědou...
Já tomu všemu prostě pořád nemůžu uvěřit, ani teď když už se dokážu po měsíci konečně usmát, když mi začíná docházet, že přece jen všechno není tak černý, jak to vypadá... Že přece jen mám rodinu, která se nechce rozpadnout. Že i kdyby se jedna část rozpadla, ta druhá bude čekat, aby zahojila rány...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama