Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

30. srpna 2008

25. srpna 2009 v 14:28 |  Svěřuji se
Už to nemůžu dál oddalovat a ani nechce. Datum je příliš vysoké na to, abych jej ignorovala. Je fakt, že díky čtení jsem si nějak nepřiznávala, že se momentálně všechno změní a že já bych s tomu měla postavit a ne se schovávat. A já se schovávat nebo spíše utíkat umím velmi dobře.
Den v roce, nazývaný 1. září je pro mně zásadní ve dvou bodech. V jednom bodě je stejně zásadní, jako pro všechny lidičky, školáky, středoškoláky... Začíná škola a já se teď (stějně jako zase spousta dalších) vrhám po hlavě do neznáma a myšlenky se mi nechtějí uspořádat tak, abych přišla na to, zda se těším nebo naopak. Před třemi dny jsem se ještě bála. "Jak čert kříže." Ale teď? Nevím a vypadá to, že to do konce příštího týdne vůbec nezjistím.
A tak bych chtěla opřát všem, kteří si chystají batohy, tašky nebo jen kapsy od bund (:D), aby jim ten školní rok vyšel stejně (pokud chtějí) a nebo ještě líp, než ten minulý. Věřte, že nikdo to nemáme lehké, ať máme z chemie příjemnou učitelku nebo naopak děsivou stvůru z nočních můr. Prostě to všichni jednou skončíme a vrhnem se do života a uspořádáme si ho podle sebe a i podle vlastních možností, tak ať nám to všem vyjde! Hodně zdaru:)
Druhý bod je spíše více osobní. A to jsem si také nikdy nechtěla připouštět. A dnes nechci o tolik víc...
Vzpomínáte si na minulý rok? Tátovo pozvání na nějakou oslavu, kde nikdo nevěděl, kdo co slaví? Možná si to nevybavujete tak živě, jako já. Teď už si z toho povětšinou dělám srandu, ale někde uvnitř to pořád pálí...
V pondělí to bude přesně rok, co se táta podruhé oženil.
Seběhlo se to asi takhle: Asi kolem desáté ráno mi řekl, že si bere svou přítelkyni Veroniku. Byla jsem v šoku, ale na obřad jsem šla. Na hostině si dělal srandu z tety, že ať nepanikaří, že vlastní dceři to řekl hodinu před obřadem. Já utekla do vedlejší místnosti, kam za mnou přišla tátova nejspíše nejlepší kamrádka (a zároveň bývalá přítelkyně,)že prý mi to neřekl kvůli obavám, že bych nepřišla. Nemohla jsem uvěřit. Nedůvěřoval mi. Nevěřil (a stále nevěří) ve mně, tak jako já jsem po tom nevěřila v něj. Do té doby bych dala ruku do ohně za všechno, co řekl. I když jsem věděla, že bych se opravdu mohla spálit, ale riskla bych to. Po té svatbě už ne... Pomohla bych mu se vším, s čím bych potřebovala. Ale ne kvůli sobě, abych měla dovrej pocit, ale "jen" z důvodu, že jde o rodinu... Necítila bych při tom to, co cítím, když můžu pomoci mamči nebo nevlastnímu taťkovi. Nevidím v jeho očích vděk za pomoc, jen zisk... Důsledek toho, že něco dokázal, ať už mu někdo pomohl nebo ne. Cítil by to stejně, i kdyby mu pomohl nějaký náhodně kolemjdoucí a cítil by to stejně i když bych mu pomohla já...
Nemá cenu to řešit, už jsem se to přes ten uběhlý rok naučila. A také jsem od začátku věděla, jak jejich "vztah" bude probíhat. Hádky, usmiřování, úsměvy, nic neříkající výraz, mlčení, urážky... A taky že to tak po celou dobu bylo. Možná, bych to tady neměla říkat, ale mám pocit, že se schyluje k něčemu horšímu, než jen k tiché domácnosti... Možná z toho budou zase domácnosti dvě. Každý v té svojí... Mimochodem, teď se měsíc nebavili. A myslím to doslova. Ona spávala na chatě a on zase v bytě. Nevídávali se, jen když mě s Maruškou vezle na chatu, když ten večer byla zábava a my tam chtěly přespat. To bylo asi vše.
Teď přišla další fáze toho jejich chodu a to, že zítra jedeme do kina a to všichni tři! Dokonce mi Veronika volala sama, což se stalo asi dvakrát doposud. Takže už se zase baví, když je ochotná sedět s ním od nevidím do nevidím v autě a posléze v kině.... A pokud to neskočí, bude to takhle pokračovat stále do kola, až z toho jeden z nic zmagoří a já mám neblahý pocit, že taťka to nebude... On není tak vnímavý... Je až příliš změřený na sebe, než na ostatní. A tak mi nezbývá nic jinýho, než jim držet pěsti anebo doufat, že se paní domácnosti jednou umoudří a rozhodne se uchopit život pěvně do svých rukou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama