Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Červeň života

25. srpna 2009 v 20:13 |  Jednorázové povídky
Červená není má oblíbená barva. Přesto zde dávám tohle. Ať se líbí:)
***
Ležela na zemi, nešťastná, zlomená. Tělem jí procházel chlad, ale ona jakoby jej nevnímala. Všude kolem se ohýbaly stromy pod poryvy větru. Mávaly větvemi, jako lidé, když mávají na rozloučenou. Příroda byla tak… jiná, než všechno ostatní. Tak svá a sebejistá. Dělala si vše, co chtěla a nikdo jí v tom nemohl zabránit.
Tmavovlasá dívka se zadívala na své ruce a pohled ji utkvěl na červeně nalakovaných nehtech. Hlavou jí vířila ta slova, kvůli kterým tu červeň milovala. Milovala ji, spadla do ní, protože on ji miloval také a padal zároveň s dívkou.
Ale teď tady nebyl. Neměla tušení, kde je a jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. Vidí červenou barvu kolem sebe? Vnímá ten chlad, který pohlcuje každičký kousek těla?
A proč by měl?!
Nedaleko místa, kde seděla, doslova ochromená bolestí, přiběhl černý pes. Byl středně veliký a v hnědých očích se mu zračila dobrota. Nebála se ho. Chtěla se usmát, ale vyšel z toho jen pokřivený úšklebek. Měl srst stejně černou, jako jsou její vlasy. Oči stejně hnědé, jako měl on. Proto se pousmála. Jestli by v příštím existovalo splynutí dvou spřízněných duší, oni by vypadali takhle. Barva jejích vlasů, odstín jeho očí.
Ale vždyť oni nebyly spřízněné duše. Kdyby ano, mrznul by tady teď s ní. Anebo by vysedávali doma, drželi se za ruce a bavili se u komedie, která by právě šla v televizi. Tak si přála, aby se teď vtělila do té dívky, která u televize sedí, vedle ní její milovaný kluk, a usmívá se nad hloupostí, kterou právě herečka předvedla ve filmu, sloužícímu k pobavení.
Znovu se zvedl obrovský poryv větru. Černé zvíře zakňučelo a s prosbou v očích se podíval na dívku, schoulenou u jednoho z velkých stromů. Roztáhla ruce, jakoby mu nabízela náruč. Pes k ní přiběhl a lehl si do jejích studených rukou. Položila si hlavu na jeho prochladlé tělíčko a i když v sobě sama moc tepla neměla, snažila se mu alespoň trochu dát.
A pak les utichl, zima ale neustoupila. Z nebe se začaly snášet sněhové vločky.
Proč se nevrátila domů, do svého vyhřátého pokoje?! Protože tam byl on. Všude, kam jen její modré oči dohlédly, na každičkém místě, na které by položila své ruce s červeným lakem na nehtech. Nacházel se v rámečcích, usmíval se z barevných, i černobílým fotografií, jakoby vůbec nevěděl o jejím utrpení. Nemyslela na minulost, bála se však budoucnosti. Jaká teď bude bez něj? Může vůbec být bez něj?
Vločky se zachytávaly ve vlasech i psí srsti, dopadaly na zem a místo toho, aby se vsákly do půdy, zůstávaly tam a dávaly tak najevo svou nadvládu. Nemají v plánu se rychle vzdát.
Uběhly vteřiny, minuty, hodiny? To není jisté, ale země už byla zasypaná bílým prachem a dívka už skoro necítila prsty na nohou. Pes se jí třásl v náručí a ona, i kdyby chtěla, nebyla schopná vstát a zamířit domů. Nebyla ztracená, jen nevěděla, kde je. Všechno jí z hlavy zmizelo. Zavřela oči a pokoušela se zahřát myslí. Chtěla se přesvědčit, že jí zima není, že si to jen namlouvá.
A pak, po kdovíjaké době, ji do náruče popadly něčí ruce. Nebyly horké, ale hřály. Pejsek zaštěkal, ale ona oči otevřít nemohla. Víčka byla tak těžká… Pokusila se něco říct, ale ani rty pohnout nešlo. A pak ucítila tu vůni. Poznala by ji na míle daleko.
Vrátil se! A je tu sní! Drží ji v náruči a nese do bezpečí. Ale on ji přece nemusí nikam nést, je v bezpečí s ním, ať jsou kdekoliv…
Jediné, co šlo udělat, bylo aby se ještě těsněji přitiskla ke zdroji toho nadpozemského tepla, i když věděla, že víc už to snad ani nejde.
Pochopil, co chce udělat a stiskl ji pevněji. Z úst mu vyšlo tiché "Promiň". Tím jí na tváři vykouzlil nepatrný úsměv. Zřejmě si ho ani nevšiml, ale byl tam. A chlapcův pohled upoutala červená barva na dívčiných nehtech. Ta červená, která ho neopustila od doby, co on opustil ji. Ta, díky které si uvědomil, že tahle dívka, kterou drží v náruči, tahle dívka, tisknoucí se láskyplně jak k němu, tak i k cizímu pejskovi, je ta, která je jeho červeň života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama