Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Léto snů I.

25. srpna 2009 v 20:14 |  Léto snů
Marissa seděla u okna a čekala na signál, který ji naznačí, že na ni před domem, tedy spíše vilou, čeká auto mířící plno do středu všech večírků plných hudby, tance, lidí, pití a dalších skvělých chvil. Konečně! Domem se rozezněl zvonek. Popadla malou sportovní kabelku, seběhla schody a mžiku byla přede dveřmi, kde ji zastavil táta, přicházející z práce.
"Ahoj tati," pozdravila ho, ale ani se na něj nepodívala.
"Kam ten spěch, slečinko?" chytil Marrisu za paži.
"Jdu ke kamarádce," odpověděla a těkala pohledem k autu na silnici.
"Jistě, to pro tebe poslala ona?" hodil hlavou k autu.
"Ano, je u nich malý večírek," při tvrzení "malý" trošku lhala a byla si toho vědoma, ale čemu to škodí?
"Kdy se hodláš vrátit?"
"Přespím u té kámošky."
"Ve dvě ráno tě čekám, jasné?"
"Tati, ale-" chtěla protestovat, ale boj byl prostě předem prohraný. "Nemůžu přijít aspoň ve tři?" zkusila štěstí. Copak se nemůže bavit jako všichni z její třídy? Proč Caroline může domů přijít v devět ráno? Ale Marissa se musí hlásit už ve dvě.
"O půl třetí," svolil nakonec táta.
"Dík, tati," rychle ho políbila na tvář a už mizela v černé limuzíně.
"Prosím tě, proč tě tak zdržoval?" vyhrkla otráveně Alicia.
"Jen chtěl vědět v kolik budu doma."
"Řekla jsi doufám, že spíš u mě? Protože nevím, jestli náš řidič bude schopný tě v noci odvést."
"Ali, potřebuju odvoz, znáš naše…" škemrala Marrisa, zatímco na sebe oblíkala přiléhavé černé šaty bez ramínek.
"V kolik?" zeptala se Alicia, zatímco jí zapínala zip na zádech.
"O půl třetí," rozpustila si vlasy a upravila je v zrcátku.
"No dobře."
"Dík," usmála se Marissa. "Kdyby mě v tomhle viděli, nejspíše by mě vydědili."
"Jo, tak si dávej majzla, protože bys přišla o hodně."
"Jak to myslíš?"
"Táta říkal, že tvýmu tátovi se podařilo vyhrát hodně soudní případ, dostal za to prý balík."
"Bože a proč se nechávám vozit tvým autem?!" vyhrkla zahanbeně.
"Protože by ti to vaši nedovolili, zlatíčko," Alicia se ušklíbla a když auto zastavilo, vystoupila a zamířila ke dveřím ještě větší vily, než mají Tylerovi.
Marissa přítelkyni sledovala. Na sobě měla oblečené zlaté mini šaty s tenkými ramínky, hnědé vlasy stažené do slušivého drdolu se zlatou sponou. Náušnice stejné barvy byly podlouhlé a tenké, stejně jako ramínka šatů. Našlapovala ve zlatých botičkách na vysokém jehlovitém podpatku. Byla vysoká a štíhlá. Podle Marrisy, ale i ostatních, co dívku znali, byly na ní nejhezčí dlouhé nohy, které ráda vystavovala na obdiv.
Marrisa Tylerová, šestnáctiletá holka z rodiny právníků, prožívala začátek léta přesně, jak si plánovala. Každý druhý večer nějaká party, večírek nebo oslava. Přesně tohle po školoním roce potřebovala. První rok na střední pro ni byl peklem. Ne, že by snad nezapadla, jenže nějak ji nesedli učitelé a vlastně ani učení.
Co se týče vzhledu, stejně jako Alicie, si nemohla stěžovat. Černé vlasy, sestříhané po ramena podtrhovaly její jemnou tvář. Nikdy se nemusela moc líčit, stačily jí stíny, řasenka a lesk na rty.
Štíhlou postavu nejraději ukazovala ve sportovním oblečení.
"Marisso, co je, jdeš?" uslyšela Aliciin hlas.
"Jo, jasně," přikývla a zrychlila krok.
"Caroline, krásný šaty!" Alicia se objala s menší rudovláskou.
"Dík, Alic. Mary! Přišla jsi, to je skvělé!" obrátila se na Marissu.
"Jo, měla jsem v diáři volno," pokrčila rameny.
"Hele, Ali, kde jsou vaši, že pořádáš něco takhle skvělého?"
"Odletěli do Řecka na tři týdny, takže dům je volný," objasnila Alicia a pokračovala v cestě dovnitř.
"Diku, opovaž se tady něco rozbít, jasný?" ukázala na tmavovlasého kluka u schodiště, ten se jen svatoušsky ušklíbl a dál se bavil se svou společnicí, která toho na sobě měla spíše méně, než více.
"Přijde Charlie?" zeptala se s nadějí v hlase Merissa, zatímco si razily cestu k baru.
"Nemám tušení. Dvakrát vodku s džusem," poručila číšníkovi. "Snad nechceš zrovna jeho, Marisso."
"Klid, jen jsem se ptala."
"Fajn, hele, začínaj hrát pro nás, jdem tančit," Alicia položila na bar sklenici a táhla Merissu za ruku do středu parketu.
Po celý zbytek večítku tančily, smály se a kritizovaly oblečení ostatních.
Marissa dorazila domů pár minut po půl třetí, stejně jak slíbila. Kdyby byla Alicia, tak by přišla klidně ve čtyři a bylo by jí úplně jedno, co na to řeknou rodiče.
Stejně Dukeovi nikdy nejsou doma. Pomyslela si Marissa, zatímco odemykala domovní dveře.
"Marisso?" ozvalo se z obývacího pokoje.
"Jo, tati, jsem to já," protočila panenky.
"Jdeš pozdě," poznamenal.
"O deset minut," odsekla.
"Řeklo se o půl třetí!"
"Dobře, tati, omlouvám se, už se to nestane," odpověděla, ale byla rozčilená. "Máma už spí?" dodala, když si uvědomila, že matku od rána neviděla.
"Nechtělo se jí tady čekat, než se uráčíš přijít domů," vstal a prošel kolem Marissy, stojící ve dveřích.
"Nemusel jsi čekat," zašeptala. Slyšel ji, ale nijak se nevyjadřoval.

-x-

Vzbudil ji dotěrný zpěv ptáků. Naštvaně přehodila přes hlavu cíp peřiny a pokoušela se znovu usnout.
"To si snad dělá srandu!" posadila se a nasupeným pohledem sledovala ranního vetřelce, sedícího na okně.
"Uvědomuješ si vůbec, kolik je hodin?" neodpověděl jí. Absolutně ho nezajímalo, že Marissa šla spát ve čtyři ráno. A teď bylo osm.
Znovu sebou hodila na postel na polštář a tupě zírala do stropu. Vzpomínala na včerejší večer. Bezvadně si s Aliciou zatancovaly. Přesně tohle milovala. Svobodu a nespoutanost. To ji škola nedovolovala.
Zazvonil telefon.
"Ano?"
"Jak je možný, že jsi vzhůru?"
"Co když jsi mě vzbudila?"
"Nebuď směšná, Mary, nezvedla bys to, kdybys spala."
"Taky fakt, co se děje?"
"Jen jsem ti chtěla říct, že mě William Perry pozval na rande. Není to skvělý?"
"Včera?"
"Jo."
"Nebude si to pamatovat," Marissa se opětovně posadila a opřela hlavu o zeď.
"Dík, dokážeš povzbudit," odsekl Aliciin hlas na druhé straně.
"Dobře, je úžasný, že tě pozval, kam jdete?" obrátila oči v sloup.
"Do Caffe Rain."
"Nechápu, proč tomu dali takový název," zauvažovala Marissa.
"Ježíš, není to jedno? Jdu na rande s Williamem Perrym!"
"Ale za to chápu, jak je možný, že jsi takhle brzo vzhůru ty."
"Jasně, dík, mám ještě lepší náladu, než před deseti minutama," ukončila hovor ironickou poznámkou a zavěsila.
Tak po tomhle Marissa už stoprocentně neusne. Venku svítilo slunce, po chodníku před domem přebíhali příznivci ranní rozcvičky se sluchátky v uších. Zdola se ozývaly hlasy. To se její máma chystala do práce a dávala rozkazy služce. Nemusela to dělat, služebná stejně věděla, co si počít, ale Dona Tylerová si takhle připadala důležitější.
"A vyřiďte Marisse, ať odvede Jacka do fotbalu." ukončila rozhovor a zabouchla domovní dveře.
Jistě, zavést o šest let mladšího bratra do fotbalu. Nikdy na něj neměla čas jeho vlastní máma. Na zápasech byla pravidelným rodinným příslušníkem Marissa. A to by byla raději, kdyby mohla nakupovat v tom úžasném butiku, ve kterých prodávají stejný věci, co nosí Jennifer Anniston. Ale co by pro Jacka neudělala. Vždyť je přece jeho sestra. Dona je pouze máma a táta je prostě jen táta. takhle to u nich chodilo a nikdo si neztěžoval. Jack byl na chůvu Lory zvyklý a Marissa trávila všechen možný čas jinde, než doma. Vlastně ani netušili, že můžou odporovat. Vyrůstali v tom a jiný styl života nepoznali.
Převlékla se do černých tepláků, bílého sportovního trika a sešla dolů do kuchyně.
"Dobré ráno, Loro," pozdravila.
"Jsi vzhůru brzo," usmála se chůva.
"Taky jsi měla přijít později, ne? Počkej, nechtěla jsi dnes jet za synem?"
"Ano, ale měla jsem pocit, že vy dva by jste to nezvládli, Jack má fotbal a paní Tylerová s panem Tylerem nejsou doma-"
"S Jackem chodím na fotbal skoro pořád a rodiče nejsou doma celoročně, tak v čem je problém? Loro, dům je zabezpečený proti vloupání a kdyby něco, můžu požádat služebnou, ne?" vykulila na ni oči Marissa.
"Za Mickem můžu zajet na Vánoce," odpověděla Lora a sedla si na židli vedle Mary.
"Na Vánoce býváš s námi," namítla.
"Víš, zlatíčko, už jste dost velcí, možná, že by bylo lepší, kdybych odešla do důchodu, nejsem už nejmladší a v Kalifornii u Micka mi bude dobře," řekla opatrně a čekala na dívčinu reakci.
"Aha, no jasně," přikývla a uhnula pohledem.
"Můžeš mi kdykoliv zavolat," dodala chůva povzbudivě.
"Proč, vždyť jsme přece dost velcí, ne? Nepotřebujeme chůvu," pokrčila rameny a vzala si opečený toast z talířku na prostředku stolu.
"Jistě," Lora sklopila oči a odešla z místnosti.
Marissa zakroutila hlavou a šla před dům, kde počkala na Jacka, aby vyrazili na trénink
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama