Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Naděje umírá poslední

25. srpna 2009 v 20:12 |  Jednorázové povídky
Tak jsem se přece jen rozhodla, že sem tu děsnou jednorázovku hodím... vlastně mi tak trochu mluví z duše. Naděje vážně umírá poslední a já ji v sobě budu držet tak dlouho, jak jen to půjde...

Vešla do pokoje s manželskou postelí a jednou velkou skříní se zrcadlem.
viděla svou mámu, jak bezradně hledí do zeleně natřené zdi, úplně bez pohybu. Vypadala jako socha. Bledé tváře, nic neříkající pohled, mrtvolně bílé rty. Takhle ji nacházela už pár dní. Chtěla pomoct, ale kdyby nemusela chodit do školy, chovala by se úplně stejně. Cítila to, co ona, zažívala to samé. Ale z nějakého důvodu o tom spolu nemohly mluvit.
Sedla si vedle ní, pokládajíc ruku na její rameno. Maminka se na ni podívala. V očích už nebyly ty veselé jiskřičky, které tam pohrávaly každičkou chvíli jejího života. Už tam nebyly celý týden. Vše bylo tak čerstvé. Teď byly ty okénka do duše prázdné, zraněné a bez touhy po životě.
Zabořila hlavu do náruče své dcery a tiše začala vzlykat. Dívce už se do očí také hnaly slané kapky. Ale ovládla se. Musí být silná, už kvůli mámě…
Mezitím, co ji hladila po vlasech, začala vzpomínat na událost, které se odehrála před měsícem.

Vysoký, pohledný muž vstoupil do kuchyně, v rukou menší cestovní tašku.
"Někam se chystáš?" zeptala se ho žena v zástěře u kuchyňské linky, kde chystala své dceři večeři.
"Ano," odpověděl muž a rozhlédl se kolem. "Kde je Daniela?"
"Šla ven, proč? Měla by se do půl hodiny vrátit, ještě má učení a-"
"Dobře, tak je to lepší," přikývl. "Poslyš, Kateřino, odcházím," oznámil ledovým hlasem a přeně se díval své manželce do očí.
Ta zalapala po dechu. "Co- cože?" vykoktala.
"Je mi to líto, už kvůli Dany, ale nemůžu být s někým, ke komu nic necítím, když na druhé straně je žena, kterou miluji."
"Ale… Tomáši, to nemůžeš-"
"Samozřejmě, že můžu. A udělám to. Za pár dní ti přijdou rozvodové papíry, chci, abys je podepsala. Nemusíš se bát, že byste strádaly, o všechno se postarám, dům si nech, vše tady je tvoje, sbohem," naposledy se ženě podíval do očí, otočil se a zamířil k domovním dveřím.
"Danielo-" překvapeně hleděl před sebe. Za rohem stála na krátko ostříhaná brunetka se slzami na tvářích.
"Jak jsi nám to mohl udělat?" řekla nevěřícně.
"Já-" začal otec.
"Myslela jsem, že nás se rodinné problémy netýkají, že nás máš rád!"
"Dany, poslouchej mě-"
"Proč? Proč to děláš?"
"Nedělej tady scény!" zakřičel najednou.
"Nekřič na ni a jdi si!" ozvalo se za ním.
Dívka přešla ke své mámě a chytila ji za ruku. Potom už jen sledovala, jak její otec bouchl dveřmi, slyšela, jak svým autem odjíždí z příjezdové cesty a pak už jen ticho…

Od té doby se nic nezměnilo. Máma stále plakala, a když už nebylo co, jen tak nepřítomně seděla. Pokud se stalo, že si našla nějakou činnost, dělala ji bez nadšení, zápalu, radosti… I Daniela nesla odchod otce těžce, ale ona se s ním přece vídat bude. Říkal jí, že na vztahu mezi ním a jeho dcerou se nic nezmění… To jen mámu vyřadil z kola ven… Už tam pro ni nebylo místo. Jenže u Dany pro ni místo bylo vždycky, jen nevěděla, jak jí to dokázat.
"Mami," zašeptala Daniela. Ticho. "Mami," zopakovala důrazněji. Ucítila, jak sebou máma škubla.
"Zvládneme to, ano?"
"Nemůžu, Dany, já-"
"Ne ty, mami, my," opravila ji okamžitě. Teď už se navzájem měřily pohledem. "Jsme na všechno dvě, jasný? Vždycky jsme všechno zvládly společně a teď to nebude jinak, věř mi."
"Našel si jinou, Dany, náhradu, chápeš?"
"Já vím, mami, mrzí mě to, ale pokud dokázal jít dál on, tak my taky, ne?" zkusila se usmát a kupodivu se jí to podařilo.
Opět nastalo ticho. Žádná odezva.
"Zvládneme to?" zeptala se přiškrceným hlasem máma.
"Samozřejmě," přikývla Daniela. Tentokrát ten úsměv byl o něco veselejší. Objala svou mámu, jak nejpevněji dokázala. "Mám tě ráda, mami," řekla.
"Já tebe taky," odpověděla. A po dlouhé době se jí v očích zase objevily ty jiskry. Nebyly zdaleka tak veselé, jako dříve, ale už tam byly. Což Danielu alespoň trochu uklidnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama