Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Nové město. Noví lidé. Nový život

25. srpna 2009 v 20:11 |  Jednorázové povídky
Tak:) Zase jedna ze starších jednorázovek:) Možná, že už jste ji někde četli O:-) Ale je moje! :D "Tati, nech mě být. Tohle hádání nemá cenu!" křičela jsem na svého otce. Má cenu říkat,že toho mám plný zuby? Css, myslí si, že udělal něco, za co bych mu měla bejt nadosmrti vděčná. Tůdle! "Na té škole se ti bude určitě líbit. Bavil jsem se s ředitelkou, podle mě tady lepší škola není" snažil se stále obhájit své rozhodnutí. Jako obvykle. Udělá nějakou pitomost, která je podle něj tou nejúžasnější a pak se celý svět zhroutí. Ale ne pro mýho tátu, nýbrž pro mě. Už ho nehodlám dále poslouchat a zavírám dveře od svého nového pokojíku. Ještě slyším, jak se z chodby ozvala Lenka, co zase vyvádím. Já! Neměla by se ptát, co vyvádí on? Ale ne, vždyť jej přece dokonale zná. Pche, to si myslí ona. No, řeknu vám, jak tahle kaše vlastně začala. *** Před dvěma lety, to mi bylo čtrnáct, jsem se dozvěděla, že máma měla smrtelnou autonehodu. Má osoba nemohla unést, že už ji nikdy neuvidím, takže jsem se zavřela do sebe. Táta se vzpamatoval docela rychle, už s mámou dávno nežili to šťastné manželství, jako dřív. A našel si novou přítelkyni. O pět let mladší než je on sám. Fiflena - jedním slovem. A protože měl pocit, že vzduch rodného města mi nedělá dobře a taky proto, že by to měla jeho "nová" daleko do práce, přestěhovali jsme se sem. Ale on si ji mezitím stihl i vzít. Říkáte si, svatba a stěhování dohromady, to je blázinec? Máte pravdu! Je to neskonalý blázinec. *** "Noro?" otevřela Simona dveře. "Co je?" vyštěkla jsem na ni. Nesnáším ji. Táta by na mámu určitě nezapomněl tak brzo, nebýt jí. "Můžu dál?" zeptala se celkem zbytečně, jelikož už dávno stála v místnosti. "Já vím, že je to pro tebe těžké. Ale pro tvého tátu taky. Snaží se jen-" "Co se snaží? Zkazit mi život? Výborně, vede se mu to!" ona je snad úplně blbá nebo co! On mě tahá na školu, kam já jít nechci! "Ale no tak, snaží se ti pomoct." Nedala se odbýt. Fiflena jedna blonďatá. "Simono, prosím tě, jdi pryč" snad ji jedno zamávání rukou odradí. Kývla hlavou a odešla. Zdařilo se! Ale jak si tady můžu najít přátele, když nevím ani kde je ten hloupý obchod? Musím to tu prozkoumat. Někde v krabici vyhrabat svetr, bundu a boty mám na chodbě a honem ven. "Jdu se projít!" poznámka, jen aby věděli, že doma se nenacházím. Čerstvý vzduch. Aleluja! Konečně! Už mi z té blonďaté hlavy začalo žloutnout před očima. Fajn, směr obchod, ale která strana to vlastně je? Zkusím to doleva. Třeba mě můj orientační smysl nezklame. Alespoň protentokrát. Jinak to totiž vždycky udělal. Třeba by ses taky mohl zeptat, Noro. Jo, tamhleti dva vypadají přívětivě. "Ahoj, jsem tu nová, chci se zeptat, je tu někde nějaký obchod nebo tak něco?" "Je to tu sice zapadákov, ale obchod tady ještě máme," přikývla s úsměvem dívka. "Jen dojdeš na konec téhle ulice a jsi tam" "Díky za pomoc, jinak bych tu asi bloudila do Vánoc" "Tak to by zas nebylo tak dlouho" ozval se kluk stojící vedle mé "zachránkyně". Když mu byl z mé strany věnován tázavý pohled dodal: "Máš dvacátého čtvrtýho listopadu, pak by jsi tu bloudila jen měsíc" "Jo, aha, no jasně. Ještěže jste tu vy" bože, takový trapas! Asi mi ta blond barva nevlezla na oči, ale na mozek. "Já jsem Nikola, pro přátele Niky a tohle je můj bratr Petr" ukázala na kluka. "Těší mě. Jsem Nora" "Odkud ses přistěhovala?" vyzvídal Petr. "Z daleka" vyhýbavá odpověď. Má specialita. "Tak já jdu do toho obchodu. Mějte se hezky" zamávala jsem jim a rychle od nich odešla. Ale byli docela příjemní. Najednou m to došlo. Už tu někoho znám. A to tady nejsem ani dvě hodiny. Dobrý začátek. *** "Noro, chci s tebou mluvit" zaklepal na dveře táta. "O čem?" "O té škole" "Tati-" "Počkej, když se ti tam nebude líbit, můžeš si vybrat jinou. Sama, ano?" "Díky tati, dobrou" *** "Tak si to tam užij" volala na mě z auta Simona. Té se to řekne. K sakru, já chci jít domů. "Nora, že?" poklepal mi někdo na rameno. Byl to Petr. "Jo, eh… ty chodíš sem?" "No, po dlouhém přemlouvání rodičů, ano" přikývl. "Vidíš a já přemlouvala tátu, aby sem nemusela. Nevyšlo to" "Tím líp. Uvidíme se o přestávce" ukončil rozhovor, jelikož už zazvonilo. *** "Tak jak bylo ve škole? Tady máš seznam dalších, které jsou v okolí" podával tát mi dva papíry, když jsem přišla domů. "To je dobrý, tati, nechci je. Myslím, že tuhle zkusím," věnovala jsem mu úsměv a zamířila do svého království. Ovšem s něčím navíc. S Petrovým číslem v mobilu a domluvenou schůzkou na páteční večer:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama