Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Vždycky budeme spolu - 1. kapitola

25. srpna 2009 v 20:21 |  Vždycky budeme spolu
"Taky by sis už měla někoho najít," poznamenala Jitka. Všechny tři kamarádky, Lucka, Jitka a Denisa, seděly ve své oblíbené kavárně "U skály". Tak se jí říkalo díky nedaleké vysoké skále, ze které v dávné minulosti shodil žárlivý manžel svou choť, jelikož mu nechtěla říct, s kým se procházela ten večer, kdy byl v lese a sbíral dříví.
"Stačí mi, když si zajdu ven s vámi. Nechci vedle sebe nějakého žárlivce," vzpomněla si Lucka právě na onu pověst. Denisa otráveně otočila oči v sloup.
"No jak myslíš," pokrčila rezignovaně rameny Jitka. Nechtěla se dál hádat, tohle už probraly mnohokrát.
"No nic, holky, já u musím jít. Zítra píšeme z matiky a já to nechci proletět," vypila zbytek teď už vlažného čaje, oblékla teplý kabát, který ji ochrání před chladným počasím podzimu, ještě jednou se rozloučila s kamarádkami a vykročila do studených ulic, aby ji po sléze zavedly domů.

Prostě s tím pokoj nedají.
Mně jsou kluci naprosto ukradení.
Žiješ jen tou svou poezií. Vzpomněla si na nedávná slova Denisy. No a co? Zatímco ony se zajímají o to, se kterým štastlivcem půjdou pařit, já si vezmu knížku a přemýšlím nad tím, jak moc složitá musela hlavní postava být.

"Slečno Valenová?" uslyšela hlas své šedesátileté sousedky.
"Paní Konečná, jak se vám daří?" obrátila se na ni. Starší paní se táhla s těžkým nákupem a pospíchala k dívce.
"Ale, znáš to, samý spěch a copak ty?" odpověděla udýchaně sousedka. Lucka jí pomohla s taškou až k domu naproti parku.
"Docela to jde," přikývla.
"Tak to je dobře, děkuji ti za pomoc, pozdravuj maminku," rozloučila se a odešla ke chvíli stála a sledovala mizející záda důchodkyně. Pak se otočila a také odešla domů.
"Ahoj mami!" zvolala vesele z chodby, ale odpovědi se ji nedostalo. "Mami?" přešla do kuchyně. Na stole ležel malý lísteček se vzkazem, máma šla nakoupit a vrátí se tak za hodinu. Vytáhla si sešit matiky a začala se učit.
_-_

"Luci, je ti dobře?" ptala se starostlivě paní Valenová. "Jsi strašně bledá," pokračovala.
"Nic mi není, to bude z toho počasí," odporovala dcera.
"No já nevím…" nenechala se odradit máma.
"Fajn, jen se mi trošku točí hlava, to bude dobrý,"
Seděly u stolu a večeřely. Táta měl noční službu, takže byly doma samy. Pokud tedy nepočítaly domácího mazlíčka, zlatého retrívra, Roxyho.
"Jo, asi jo," přitakala. Odsunula večeři a odešla do svého pokoje. Tam zalehla do postele a okamžitě usnula. V noci ji probudila ukrutná bolest hlavy, ale taky se třásla zimou. Rozsvítila malou lampičku na nočním stolku a šla do kuchyně najít nějaký prášek na uklidnění.
"Co tady děláš? Je teprve pět hodin," ptala se rozespale maminka.
"Nemáme nějaký prášek? Pořád mě bolí hlava a je mi strašná zima," zachraptěla.
"Určitě tam něco je"
"Už ho mám," řekla. Snad by to znělo i vítězně, kdyby ji nebylo jak po přejetí parním válcem, ale teď spíše umírali ježci na silnicích. Vytáhla z krabičky malý, bílý prášek, zapila jej vodou a chystala se jít znovu spát.
"Lucie, vždyť ty máš horečku!" vyjekla máma.
"A z čeho mi je asi taková zima,že by na podzim přestali topit?" ušklíbla se ironicky. "Do rána budu v pohodě," ujistila ji.
"Teď je ráno! Zavolám do školy a omluvím tě," oznámila a nebýt tak brzké hodiny, ihned by vytáčela číslo do školní kanceláře.
"Ale-"
"Žádný ale, písemka z matiky počká a když ne, není to poslední, kterou píšete. Už žádný odmlouvání, hajdy do postele, slečinko, nebudu s tebou pak někde lítat po doktorech, až dostaneš zápal plic."
"Mamí, neříkej mi slečinko. Stačí, že na mně paní Konečná volá slečno Valenová, ale po zbytek rozhovoru mi tyká," namítla stroze Lucie. Pak se ale nechala uložit do postele. Máma ji však každou chvíli chodila kontrolovat. Někde v hloubi duše měla radost, že se o svou dceru může starat, připomíná jí to dobu, kdy Lucie byla ještě malé děvčátko, které si myslí, že svět je veliký asi jako jejich město.

oooOooo

"Za jak dlouho přijdeš do školy?" vyzvídala Denisa. Právě jim skončilo vyučování a společně s Jitkou se rozhodly nemocnou kamarádku navštívit.
"Nejspíš příští týden," odvětila Lucka.
"Kopřiva říkala, že si tu písemku napíšeš, až budeš nachystaná," poznamenala Jitka. Lucka se na ni ušklíbla.
"Děvčata, už by jste měly jít, Lucie si musí odpočinout," vstoupila do pokoje máma.
"Vždyť já odpočívám," odporovala Lucka.
"Ne, ne, ne, jestli chcete, přijďte zase zítra," nedala se obměkčit.
"Dobře, stavíme se pozítří, zítra máme školu do tří a pak hrůzu úloh," řekla Denisa. "Tedy, ne, že bych nad těmi úkoly seděla do půlnoci," dodala šeptem, aby ji Lucčina máma neslyšela. Pak obě dívky postupně nemocnou objaly, rozloučily se s paní Valenovou a odešly.
oooOooo
"Nazdar, marode!" volala už z dálky Jitka.
"Css, prý marode… náhodou, už jsem zdravá, jako ryba," usmívala se štastne Lucka. Bylo pondělí. Konečně se po dvou týdnech ležení, pití zeleného čaje a spaní dostala ven. I když zatím jen do školy. Tuhle radostnou zprávu rušil pouze fakt, že jí učitelka Kopřivová, jindy přezdívaná Kopřiva, oznámila, že si zítra v hodině matematiky napíše chybějící písemku.
"Ale, ale, kdopak se rozhodl poctít nás svou návštěvou?" divila se Denisa, přicházející z druhé strany chodníku.
"No, říkala jsem si, ´Možná se tu beze mě nudí…´, odpověděla ironicky Lucie.
"To je dost. Hele pojďte, za chvíli bude zvonit, odpoledne můžeme zajít ke Skále," ukončila jejich debatu Jitka.
"Páni, ta třída se po těch dvou týdnech vůbec nezměnila," poznamenala Luka, smutně stojíc ve dveřích.
"A lidé v ní také ne," dodala stejně smutně Jitka.
"Nestěžujte si tady, stejně na vás není nikdo zvědavej. Nezdržujte tu a padejte dovnitř," okřikla je Denisa.
oooOooo
"Gr… Ta stará Kopřiva mi začíná líst krkem," vztekala se černovlasá dívka. "Jak mě může vytasit hned v pondělí ráno? To není fér!"
"Jituš, vždyť ji znáš…" uklidňovala přítelkyni Lucka.
"Kočky, nezlobte se, ale já už musím jít, mám sraz s Dominikem," vložila se do rozhovoru Denisa.
"Vždyť jsme byly domluvené, že půjdem ke Skále," namítla hnědovláska.
"Luci, já taky nemůžu, čeká na mně Lukáš," řekla pomalu Lucka.
"Aha, no jasně, stejně bych se měla učit na zítřek," pokusila se o úsmev.
"Zítra někam zajít můžeme," ujistila ji okamžitě Jitka s Denisiným horlivým přikyvováním. Lucka pokrčila rameny a vydala se domů. Cestou přemýšlela nad tím, jaké mají holky štestí a ona jim ho kazí.
Z myšlenek ji vytrhl zvuk oznamující příjem sms.
Lucko, domluvily jsme se s klukama, že zítra zajdeme ven, Lukáš vezme nějakého svýho kámoše, tak si nic neplánuj, papa, Jitka.
Bez otálení začala vyťukávat odpověď. Nevím, jestli budu moct, mám hodně dopisování a taky nechci, aby jste mi někoho dohazovali!
Zprávu odeslala. Mezitím už došla domů. Zapnula televizi a s nezájmem koukala na nějaký kriminální seriál. Za pár minut mobil opět křičel o pozornost.
Hele, to není dohazování. A kdyby jo, tak spíše dohazujeme tebe jemu. Takže zítra ve tři a žádný výmluvy.
Lucka si povzdechla. Věděla, že to holky myslí dobře, ale bez jejího souhlasu ji to prostě štvalo.

oooOooo

"Lucko, tohle je Matěj," představovala Denisa tmavovlasého kluka s rozpačitým úsmevem na tváři.
"Ahoj," pozdravili oba naráz.
"Jdeme si sednout ke Skále, ne?" prolomila hluboké ticho Jitka. Ostaní svorně přikývli.
"Takže ty jsi odsud?" zeptal se Matěj.
"Jo," odpověděla nepřítomně Lucka.
"Já taky," přikývl. Lucce přišel tenhle rozhovor trapný. A tak se snažila o trochu rozvinout.
"A co rád děláš? Myslím ve volném čase?"
"Tak různě, ale nejvíc hraju fotbal," odvětil.
"Jak jinak," zazubila se.
"Tak panstvo, kam si sednem?" zvolala velitelsky Denisa. Lucie se usadila u stolu v rohu a ostatní ji bez řečí následovali.
"Co to bude?" zeptal se číšník. Když si všichni objednali rozhovor byl v plném proudu.
"V pátek se tu hraje, hele," upozornila je Denča a ukazovala na plakát vyvěšený na dveřích.
"Tak to bychom sem mohli zajít," navrhl Matěj. Tázavě se podíval na Lucku, sedící vedle něj.
"Já nemůžu," odpověděla na nevyřčenou otázku. "Naši mě nepustí," dodala.
"Tak řekneme, že spíš u nás," vyřešila situaci Jitka.
"To nejde, nebudu přece lhát," zakroutila hlavou.
"Ale no tak, Lucie, ty toho naděláš," mávla rukou Denisa. Přemlouvali ji jeden přes druhého, až nakonec svolila.
"Co když to praskne?" znejistila.
"Nepraskne, neboj, naši nás budou krýt," odpověděla Jitka.
"Luci, nesmíš mě tu s nimi nechat samotného, " žadonil Matěj a dělal na ni psí oči.
"No tak dobře," pokrčila rameny a po Jitce hodila varovný pohled. Denisa se vítězoslavně usmála. Pak už zase padala témata jedno za druhým.
"Lucko?" ozval se za dívkou překvapený hlas. Rychle se otočila.
"Davide?!"
"Jseš to ty! Já už myslel, že tě nikdy neuvidím," ostatní se ani nesnažili své překvapení skrývat. Teda hlavně holky, které o Davidovi ještě neslyšeli.
"Já taky."
"Proč jsi už nikdy nepřijela? Jak je to vůbec dlouho?"
"Asi tak tři roky," zavzpomínala.
"Tak já na tebe čekal tři roky a ty ses ani jednou neukázala," kroutil nevěřícně hlavou.
"No, jo… Poslyš, co tady vůbec děláš?"
"Přestěhovali jsme se sem s mámou," odpověděl, ale bylo vidět, že se o tom mc bavit nechce.
"Nezajdeme někdy ven?" zeptal se pomalu.
"Dobře," souhlasila.
"Tady máš mý číslo a napiš, kdy budeš mít čas, jo?" na kousek ubrousku načmáral devět číslic a podal ho Lucii. Ta ho přijala.
"Ok, tak já se ozvu."
"Fajn, tak se měj," rozloučil se a vyšel z kavárny.
Opatrně schovala útržek do kapsy a omluvně koukla na Matěje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama