Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Vždycky budeme spolu - 2. kapitola

25. srpna 2009 v 20:22 |  Vždycky budeme spolu
"Tak povídej, kdo byl ten David?" vyzvídala Jitka druhý den ve škole. "Kde je Denisa?" rozhlížela se tázaná kolem. "Psala, že je nemocná, či co... A ty nezamlouvej a vyklop to." Lucka vzdychla. "Tak fajn. V mých třinácti měli naši manželskou krizi a poslali mě k babičce do Čech. Já samozřejmě jet nechtěla, byla to malá vesnička, naprostý zapadákov. Jenže vymlouvání mi nebylo nic platné a t den na to jsem stála před babiččiným miniaturním domkem. Babi byla sice štěstím bez sebe, ale já její veselí moc nesdílela. Dva dny uběhly jako voda a já mezitím poznala jen nudu. Už mě to nebavilo, takže jsem si třetí den naplánovala procházku do lesa. A tam jsem Davida potkala. "V lese?" nevěřila Jitka. "Jo, taky neměl co dělat, protože jeho kámoši odjeli na tábory. Pak jsme byli každou chvíli spolu." "Proč jsi tam u nejezdila?" "Nevím, asi proto, že jsem si zvykla na tenhle život, na vás. Babičku jsme navštěvovali zřídka, kvůli množství práce našich a já na něj tak trochu zapomněla..." "Už jsi se mu ozvala?" "Blázníš? Co bych mu asi tak napsala?" "Hele, on tvý číslo nemá, ani neví, kde bydlíš, takže ozvat se mu prostě musíš," dorážela Jitka. Lucka pokrčila rameny a věnovala pozornost učiteli, který právě přišel do třídy. oooOooo Po škole zamířila do parku. Foukal studený vítr a pohrával si s holými větvemi stromů. Jí ale chlad nevadil. Vzpomínala na Davida, na to, co spolu prožili a uvědomila si, že jí s ním bylo dobře, i když já bylo teprve třináct a jemu patnáct. Najednou už neváhala. Naťukala krátkou esemesku, opsala číslo papírku, který celou dobu nosila u sebe a dala Odeslat. Odpověď přišla obratem. David na ni bude čekat ve tři u Skály. Mrkla na hodinky a zjistila, že má ještě hodinu čas. Tak si zatím zanesla školní batoh domů, upravila se a vyrazila ke kavárně, která je od jejího domu vzdálená asi patnáct minut cesty. I když vyrazila celkem brzo, na schůzku dorazila tak tak. "Promiň, nějak jsem se přecenila," vyhrkla, když celá udýchaná doběhla k Davidovi. "V pohodě, hlavně, žes dorazila," usmál se, až Lucka zčervenala. "Už sis objednal?" zeptala se, aby zakryla rozpaky. "Ne, čekám na tebe." "Aha, tak já jdu za číšníkem, co si dáš?" "To, co ty." "Čaj?" řekla nejistě. "Třeba," pokrčil rameny. Za chvíli už společně popíjeli horký čaj. "Jsem rád, že jsi se ozvala," začal David. "Proč jste se vlastně přistěhovali?" "To je na dýl," opověděl vyhýbavě. "Času je dost, ale když to nechceš říct..." poznamenala. Nastala chvíle ticha. "Řekl bych ti to, ale nevím jak," promluvil nakonec. "Tak to zkus úplně od začátku," vybídla ho. Tušila, že je na tom špatně a chtěla mu pomoct. "Přistěhovali jsme se protože táta... táta měl autonehodu a na místě zemřel..."zadíval se do hrnku. Ruce se mu rozklepaly. Lucka vyděšeně zalapala po dechu. Vstala ze své dřevěné židle a usadila se vedle svého kamaráda na lavku. "Omlouvám se. Je mi to líto..." "Nemohla´s to rušit. Stejně jsem to musel někomu říct a myslím, že ty jsi ten nejlepší člověk na poslouchání." Za půl hodiny se procházeli v parku a stále si měli o čem vykládat. "Promiň, ale za deset minut mi začíná večerka," oznámila Lucka. "Ok, půjdu tebe doprovodit," přikývl David. "Slyšel jsem, že v té kavárně je v pátek nějaká zábava, nešla bys?" zeptal se, jakmile stáli před Luciiným domem. "První jsem tam vůbec nechtěla jít, ale Matěj mě přemluvil," odpověděla opatrně. "To je ten, co seděl včera vedle tebe?" ušklíbl se. "Jo, to je on... Promiň, už jsem mu to slíbila." "Nic se neděje, kdo dřív mele, ten dřív bere," pokrčil rameny. Tahle fráze se Lucii moc nelíbila, ale mlčela. "A můžeme se tam potkat?" dodal s nadějí v hlase. "Jasně," přikývla. Za pár minut se rozloučili a každý odešel domů. oooOooo Konečně nastal pátek. Holky už měly po škole a plánovaly nadcházející večer. "Tak přijdi v šest k nám, jo?" řekla Jitka ještě před tím, než Lucka odešla domů. Tam ji přivítalo štěně zlatého retrívra Roxy. Byl na týdenní "dovolené" u mámina bratra. Požádal ji, aby jim na pár dní domácího mazlíčka půjčila, jelikož jede na služební cestu a nechce, aby manželka byla doma sama. "Tak co, zlato, jak jsi se u tet měl?" hladila ho po hlavě. "Zajdeme si na procházku, souhlasíš?" odpovědí jí bylo hlasité zaštkání. K obojku mu připnula černé vodítko a společně zamířili do parku. Po hodině toulání se parkem se vrátili domu promrzlí na kost. "Zůstaneš doma s mámou, já jdu k Jitce," oznámila mu, jakoby mimochodem, a vyrazila k Jitce. Za hodinu už stály u Skály, která vypadala naprosto jinak. Všude byly světla, bavící se lidé hudba, hrajíc nahlas. Lucka, Jitka a Denisa vyhledali Lukáše s Dominikem a Matějem. Posledně zmíněnému se na tváři rozlil široký úsměv, jakmile Lucku spatřil. "Ahoj," pozdravil ji hlasitě, aby překřičel hudbu. "Ahoj," oplatila mu. "Co si dáš?" zeptal se, když se vedle něj sedla. "Minerálku." "Je fajn, žes přišla, jinak by tu byla nuda." "Určitě by sis společnost našel, ale každopádně není zač." "Lepší bych hledal asi marně," mrkl na ni. Lucka se usmála. Oba dva se začali rozhlížet kolem. Na pódiu tančila spousta páru, ale i několik jednotlivců. Po chvíli k nim přiběhla Jitka. "Tak jak se bavíte, mládeži?" hulákala. "Výborně," ujistil ji Matěj. "To jsem ráda. Jen jsem vás sem přišla zkontrolovat, jestli tu nevyvádíte nějaký lumpárny." ušklíbla se šibalsky. "No, to seš fakt hodná," odsekla pobaveně Lucie. Jitka mávla rukou a během sekundy se opět ztratila v davu. "Luci, Tady jsi!" slyšela za sebou teď už známý hlas. "Ahoj, Davide," pozdravila vesele nově příchozího. "Myslím, že se ještě neznáte. Tohle je Matěj, Matěji, tohle je David," představila oba kluky. Pak David ale zavrávoral a málem upadl. "Tys pil?" zeotala se trochu zklamaně Lucka. "Jen - jen trošku," zakoktal, když se chytil nejbližší židle. "Tomuhle říkáš trošku? To byla trošku troška, ne?" "Ale no tak, Luci, nečerti se," snažil se k ní přistoupit a obejmout ji. Nenechala se. "Nepůjdeme jinam?" vložil se do rozhovoru Matěj. Když chtěla odpovědět, David ji přerušil. "Hele, ty frajírku, nepřerušuj mě, "Jo, jdeme jinam," přikývla Lucka. Chytla Matěje za ruku a odtáhla ho pryč. Na Davida se přitom ani nepodívala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kolda Kolda | E-mail | Web | 8. června 2010 v 18:53 | Reagovat

Páni, je to skvělá povídka! Prosím, budeš ještě pokračovat? =)

2 Jeffa Jeffa | Web | 8. listopadu 2010 v 17:32 | Reagovat

no, chlapeček má smolu.. rýchlo rýchlo ďalšiu časť :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama