Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Říjen 2009

Dva dny volna? Jakoby to byly dvě hodiny.

18. října 2009 v 17:32 | *Ridana |  Svěřuji se
Milí dámové a páni,
jsem tak unavená. Je čemu se divit, jelikož jsem naspala asi sedm hodin, měla bych tedy zvládat očekávanou zátěž, kterou neděle přináší. Jako by se ve mně ale něco zvrtlo a řeklo Dost! Dnes ti ani tři šálky kafe nepomůžou. Nevím, jestli by mi pomohly tři, každopádně ten jeden, který jsem měla jakoby snad ani nebyl naplněn kávou, ale pomerančovým džusem nebo tekutinou mně neznámou, po které je člověk spráskaný jak pes a cítí se ještě víc unavený, než předtím. Je to k ničemu, tenhle stav. Je jak Mouchy, sežerte mně. Můžu držet v ruce sešit podnikové ekonomiky, vpíjet se do řádků očima, ale mozek mi stejně napovídá, že v ruce držím jablko, do kterého stejně nekousnu, protože na už ani na to kousnutí nemám sílu. Jediný, co ve mně dnes pracuje, je žaludek, jenž mi každé tři hodiny oznamuje, že bych mohla něco sníst. Neposlouchám ho, i když uši jsou dnes také v pohotovosti, aby zachytily hudbu, která mě jako jediná tuhle neděli nevadí. Takže jsem obědvala místo v obyklých dvanáct až o půl čtvrté, kdy žaludek křičel tak silně (ale ne dost, aby ho slyšelo i okolí, naštěstí), že jsem si pozdní oběd stejně nachystat musela. A vůbec nemám výčitky, že ho takhle trápím, nakonec je to příjemná změna:)
Moje snaha ignorovat šílené počasí, které nás v tomhle říjnu doprovází je, jak se zdá, účinná. U nás po sněhu ani památky, tedy ne, že by ho tady kdy byla hromada, ale když už, tak pouze prší. Vsetín se pod tíhou bílého prachu také neprohýbá, jen ten zatracený Troják sem tam nemůžeme vyjet. Ale šikovný pan řidič Šedovlas, jak by řekl můj spolužák, by tenhle kopec vyjel i kdyby padaly trakaře a na Vsetínské autobusové nádraží bychom stejně dojeli s desetiminutovým předstihem a to se, moji zlatí, jen tak někomu nestane. Přemýšlela jsem, že pokud od letošní zimi platí zákon, který nařizuje obcím a městům, že se mají o chodníky starat sami, snad abych si koupila sněžnice. Už minulý rok byl problém jít ve Vsetíně v normálních zimních botách, které v normálním městě nekloužou, takže letos abych v nich snad ani nevylézala z autobusu. Myslím, že nás, Kostičky, čeká nádherná zima plná krásných zážitků. Budeme se při každé cestě do školy a z ní opravdu bavit.
No a z čeho že vlastně pochází má únava, která mi momentálně nejvíce ovládá víčka, takže mám problém udržet je otevřená, abych mohla alesoň dopsat tenhle příspěvek? Včera u nás na náměstí proběhlo "Hromadné vypouštění thajských luceren". Byl to nádherný a nezapomenutelný zážitek (jednak také kvůli tomu, že jsem hodinu stála bez pohnutí na místě v botách na podpatku:)). Vážně jsme byli všichni nadšení a i když jsem si já žádnou lucernu nevypustila, na skvělém pocitu mi to neubralo. Vážně jsem dlouho nic lepšího nezažila a myslím také, že dlouho nezažiju:)
Ještě před tím, než ukončím tenhle žblept plný ničeho, chci se k něčemu vyjádřit. Nedávno jsem na něčím blogu (opravdu netuším, kdo byl jeho vlastníkem) článek o blocích s celebritami,
kusovkami a různými věcmi, ve ktrých má spousta dnešních blogerů zálibu. Nečetla jsem všechno, celý článek, ale pár vět ano (nebo jednu??). Autor šel dost proti nim. Ale já s ním musím nesouhlasit (i když se to zřejmě nikdy nedozví). Psal v článku nebo tý jedný větě o tom, že ti lidé, dívky, většinou nemají potuchy o čem je blogování, že by do toho měli dát kousek sebe. Ale co když právě tohle je ten kousek? Co když je prostě shánění obrázků, fotek celebrit a kdovíčeho ještě, baví? Tohle je právě to, co je naplňuje, na čem si zakládají. A já věřím, že právě kvůli těm obrázkům mají spoustu návštěvníků (i když také věřím tomu, že na návštěvnosti nezáleží), kteří se na jejich blog rádi vrací. Někdo prostě nerad čte nějaké sálodlouhé články o prožitém dni, který by oni shrnuli do dvou vět. Některé nezajímá tohle, ale co se děje okolo nich. Kde byla jejich oblíbená celebrita nakupovat, jaké jsou nejnovější výstřelky módy,... Já tyhle blogy navštěvuji a vůbec ne proto, abych jim tam napsala komentář a tím docílila i toho, že oni kliknou na můj odkaz a zvýši mi číslo v toplistu. Já je mám ráda, vyhledávám je. Takže, proč by člověk nemohl blogovat o tom, co se mu líbí, co má rád? Já jsem zde proto, že miluju psaní, ale například autorka tohohle blogu píše o celebritách, přidává kusovky a její blog je super. A daří se jí? Ano, protože tohle je přesně to, co někteří lidé chtějí vidět. Jasně, sem tam si určitě přečtou nějaký ten příspěvek do děníku nebo něčeho podobného. Ale spousta se raději dívá, než čte. Tohle je dnešní mládež. Já jsem jiná, dělám něco jinýho, ale rozhodně neodsuzuji lidi za to, co mají rádi, i když já sama vím, že bych tohle nemohla dělat. Osobně by mně nebavilo hledat obrázky, pixelky a kusovky. Ale dívám se na ně a doplňuji jimi své články. Podle mně je každý blog nečím propojen a každý blog něco tomu druhému blogu dá. Z druhé strany, je to věc názoru a blog je přece místo, kde své názory říct můžu, takže je správné, že autor jdoucí proti kusovkám atd. článek napsal:) Ale je mi také jasné, že i spousta dalších lidí vyhledává blogy s článkama nejlépe bez obrázků, je to podle mně individuální. Tak proč nenechat blogery psát, o čem chtějí a čtenáře číst nebo sledovat to, co chtějí oni?:)
Toť mé vyjádření, teď už se půjdu chystat a nějak se probrat, ať jsem schopná absolvovat jednu z mnoha dalších procházek se svým blonďatým psíkem:)

Mám mžitky před očima. Omyl, to je jen sníh.

14. října 2009 v 10:47 | *Ridana |  Svěřuji se
Tu skutečnost už všichni zaregistrovali. Snažím se ji popřít! Odmítám jít k Lirael na blog, protože tam na mně určitě čeká sálodlouhý článek o jejím nadšní pro tento bílý... prach. Ne, že by se mi popírání dařilo. Všechno nasvědčuje proti. Rosničky ve zprávách mluví o čerstvě napadlém sněhu na horách, o poprašku ve městech. Za okny autobusu se honí jedna vločka za druhou a vůbec je nezajímá pravda, že jakmile dopadnou na zem, stejně se rozpustí. Zkouší se naši malou republiku ovládnout, stejně jako lidi v ní. Ale v říjnu? V tom říjnu, o kterém tvrdili, že bude krásný a v rámcích možností teplý? Když procházím ulice, šlapu po listí v lese, a sněží, jakoby na mně vločky volaly "Jdi se učit nebo tady zmrzneš." Stejně mě to k učení nedonutí. Nemáme toho tolik, abych se vzdala procházek na čerstvém vzduchu, takže "milé" vločky, mě stejně nedostanete.
Pamatuji si, jak jsem minulý rok v tomhle počasí neměla v čem chodit. Nebyla zase taková obrovská zima, abych se navlíkla do zimní bundy a na mikinu zase bylo příliš chladno. Takže jsem chodila se svetrem a na něm měla mikinu nebo jeanovou bundu. Stejně mi byla pořád zima. A letos? Letos mám krásný černý kabátek, ve kterém je mi teploučko, hnědý kabát, který jsem dostala od maminky, jenž se hodí zase k hnědým věcím. A před pár dny přišla s černobílým, který je určený pro chladnější podzimní počasí. Na to, že by mi tedy byla zima, když jdu na zastávku si opravdu stěžovat nemůžu. Budu si stěžovat na sníh. Chci požádat o reklamaci. Dobře, uděláme kompromis, když už sníh, ať tedy mrzne, až praští (může, protože já mám kabátek i bundu!!), sníh ať si tedy napadne, ale ať neroztaje. Nesnáším plískanice, kdy je všude bahno a já se z procházky vrátím, jako bych právě vylezla z bažiny. Takhle totiž opravdu po návratu domů vypadám a spolu se mnou i Gastonek, který se pro jistotu ještě brodí potokem, aby dodal, že tedy on byl ten, kdo se opravdu snaží. Nemá to ovšem chudáček vypočítané, jako já. Já se sice vrátím mokrá a promrzlá až na kost se známkami prozkoumávání bažin, ale JÁ jsem po chvíli čistá a můžu si sednout v obýváku k televizi, kdežto on zůstane pouze se svým pelíškem na chodbě a čeká až se na něj někdo přijde podívat (většinou já, protože "Jak si usteleš, tak si lehneš" což znamená, jak jsi ho přivedla, tak si s ním buď:)).
Ale zpět k dalším nástrahám proti sněhu. Místo čaje si vařím kávu, což v zimě nedělám, na týden mi obvykle vystačí jedno balení černých nebo ovocných čajů. Místo pouštění topení v pokoji si zapálím svíčky, což napomáhá ke krásné vůni a atmosféře, která mi zase pomáhá zde chvíli být.
Kdyby se za pár dní neposunoval čas, začnu s sebou nosit baterku, abych tak dokázala, že je světlo, když vycházím ráno na autobus. Nebo bych si možná připevnila na hlavu světýlko, jak to měla ta jedna ryba v "Hledá se Nemo". Protože pak bych si mohla strčit ruce do kapes a bylo by mi tak teplo, že bych vůbec nepoznala, že je vlastně zima.
A teď jsem si uvědomila, že můj původní plán hned po tom, co na internetu zkontroluji známky za angličtinu, bylo, že vezmu to naše blonďatý zvíře ven, aniž bych přemýšlela nad tím, že tam vlastně sněží a že vlastně sníh vůbec nemám ráda. Nechtěla jsem zasednout k notebooku, abych sem napsala dlouhý článek o sněhu, ale dohromady vlastně úplně o ničem, jenže když mně se prsty po klávesnici rozběhly a pořád mačkají a mačkají a nechtějí zastavit, takže vůbec nemám na výběr. V hrnířku mám ovšem ještě trochu kávy, takže si pár písmenek navíc ještě můžu dovolit. A zvířátko stejně leží na pelíšku a určitě, stejně jako já, se snaží nevnímat zimu, která k němu skrz škvíru mezi dvěřmi a prahem, proudí.
Mám před sebou strašně moc fotek z doby, kdy bylo krásně teplo a svítilo sluníčko; focení v deváté třídě: Má milovaná spolusenící má na sobě sukni, černé tílko a bolerko. Já mám sice dlouhé kalhoty a dlouhý rukáv, ale pamatuju si, že mi stejně trochu horko bylo. Další fotka je ze ZOO v Praze, focená o letošních prázdninách. Mám na sobě tričko a krátké kalhoty. A bylo mi horko. Stýská se mi po té době. Byla jsem uvolněná, pořád jsem se smála. Nebylo dne, kdy bych byla smutná nebo měla depresi. Jeden den jsem však naštvaná byla. To mi totiž rodiče oznámili, že nesmím na svatbu sestřenice, protože jsem dítě. Ale pak jsem to stejně obrátila v žert. Teď ty derese ovšem přijdou. Na podzim jsem vždycky protivnější než za celý zbylý rok dohromady.
Myslím, že vám možná všem, co tuhle slátaninu čtete (a klaním se, pokud jste došli až sem), jak je možné, že píšu na blog o půl jedenácté, kdy je většina normálních puberťáků ve škole a umírají nudou. Za prvé, mohlo vám dojít, že já nikdy nebyla normální puberťák už snad kvůli tomu, že ke mně zatím pořádná puberta ani nedorazila (vždy jsem byla vzorné dítko, ve školce jsem se dokonce starala o mladší holčičky, ve škole už to ale nedělám) a za druhé na dnešek jsem byla objednána k alergoložce. Na čtvrt na deset. Ještě v osm ráno jsem babičce říkala, že jak doufám, jsem nespletla datum a opravdu má má návštěva nastat 14 října. Protože včera děda spletl svou návštěvu u lékaře o celý měsíc. Měl řijít 13. listopadu. Prostě, jako kdybych věděla, že se něco stane, proč budou mít důvod mě nevzít. Však taky ano. V čekárně jsem sestřičce místo kartičky pojištěnce dávala papír pojišťovny, ke které nám maminka nedávno přepsala. A na to mi sestřička řekla, že s touhle pojišťovnou oni nemají podepsanou smlouvu, takže mě nemůžou vzít. Paráda, ještě že mám nějaké léky v zásobě, protože bych se asi udusila nebo co. Po příjezdu domů maminka hned do oné pojišťovny volala, aby s tím něco dělali, že já prostě k doktorovi chodit musím a že léky potřebuji. Paní, se kterou mluvila, jí vysvětlila, že s nikým mít smlouvy nepotřebují, ale že paní doktorce zavolá, vyřeší to a ozve se nazpátek. Takže stále čekám, jestli se mi dostane lékařské péče či ne. Doufám, že mi budete držet pěsti, protože kdo by na blog.cz psal nudné články, kdybych se někde udusila :D
Teď už ale káva došla, takže jdu sehnat pět mikin, které můžu při venčení psíka zašpinit (vždycky má totiž takovou radost, že je venku, že skáče, lítá pořád dokola a odnesu to já. Což teprve, když jdeme ještě s dědečkem ajeho věrným ořem). Mějte se zde krásně a pokud možno, popírejte zimu, stejně jako já! A Lirael, neber si ten první odstavec k srdci, stejně na tvůj blog přijdu, myslím, že ani ten tvůj bílý zázrak mě od toho neodradí :D

A je po srandě.

10. října 2009 v 13:31 | *Ridana |  Svěřuji se
Tak a pěknému počasí definitivně odzvonilo. Teplo už ucítíme maximálně díky zimní bundě, ve které budeme následujících asi pět měsíců. Přes léto jsme se mohli obrnit, abychom zvládli podzimní plískanice a neustálé poryvy větru. Vážně se máme na co těšit. Teď už nám nezbývá nic jiného, než se snažit přežít tohle úbíjející počasí způsoby, které jsou nám nejbližší. Já si dříve myslela, že je přežiji chvílemi doma, momentálně je to však všechno pryč. Žádný doma není, dokud tady bude on. Takže budu muset vymyslet náhradní plán. Ale asi mi to nebude dělat velký problém. Mám kolem sebe spoustu jiných lidí, se kterými se cítím skvěle, ať venku svítí slunce nebo padají trakaře.
Na jednu věc se však těším a souvisí s tímhle nečasem. Během týdne si chci koupit deštník. Už od mala si přeji deštník, který bude veselý, barevný a rozzáří ten pochmurný den a kapky, které na něj dopadnou, budou vypadat krásnější, než doopravdy jsou. Maminka o mé touze po tomhle vynálezu ví a před pár dny mi řekla, že v jednom obchodě dostali deštníky nové a že si tam mám jít nějaký vybrat. Takže už se moc těším. Pro dnešek končím, jsem asi zaskočená tím mrholením venku, protože se mi nic nechce dělat. Mějte se krásně:)

Všem se u nás líbí.

4. října 2009 v 19:47 | *Ridana |  Svěřuji se
Jasně, Bystřice je hezké městečko. Malé, nepřelidněné, plné zeleně. Je zde spousta krásných rodinných domečků, hromada nově natřených paneláků. Jedno poutní místo tu také najdete. Tohle je asi tak všechno. Tedy podle mně. Nejspíše jsem rozmazlená puberťačka toužící po dobrodružství, akcích, zábavě a pátečních setkáních s přáteli. Což tady nejde. Na jedinou diskotéku, která se tady nachází vás pustí až od osmnácti let. Zábavy se konají jednou za uherský rok a je to důvod k oslavě, pokud ji v sobotu ráno nezruší.
Ale tohle je úhel pohledu mně, sedmnáctileté, středoškolačky, která prožila měsíc ve velkoměstě a neskutečně se jí to líbilo.
Pohled třicetiletého člověka by byl jiný. Bystřice, pohodové městečko pro rodinný život, klidné a vhodné pro procházky v lesích a podobně. Sem tam si zajít někam sednout, zajít s rodinkou na večeři. Výborně. Když jsou dětičky malé, mohou s nimi zajít na houpačky, kterých je tu dostatek, vezmou je do cukrárny, které jsou sice chabé, ale za účelem potěšit potomka zmrzlinou stačí.
Když k nám přijede nějaká návštěva, jsou naprosto uchváceni. Jak naším domkem, tak okolí a Hostýnem neméně. Pořád by jen seděli na terase, pozorovali les skoro naproti nám a nejlépe procházením parkem a tak.
Takže, až si budete chtít odpočinout, pokochat se lesy a poznat chvílemi až moc klidné městečko, přijeďte k nám. Naše terasa je vám k dispozici. Ale pokud se chcete bavit, tancovat a prostě žít noční život, raději posuňte prst na mapě na úplně jiné místo:)
Mimochodem, moje návštěva velkoměsta je naplánována na podzimní prázdniny. Už se nemůžu dočkat.

Na chvíli?

3. října 2009 v 13:00 | *Ridana |  Svěřuji se
Nevím, jak dlouho to vydrží. Ale já jsem šťastná. Možná to bude trvat týden, možná měsíc. Každopádně i za pouhý den jsem ráda. Nikdy jsem nebyla šťastná zásluhou jednoho člověka. Teď jsem. Je to pro mně nový pocit. Ten pocit se mi líbí, ať ostatní chtějí nebo ne.
P.S.: Máte pravdu, změnila jsem se. A já tu změnu miluju.