Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Listopad 2009

29. listopadu 2009

29. listopadu 2009 v 17:55 | *Ridana |  Svěřuji se

Přidání nového článku napovídá, že jsem se z Anglie vrátila a úspěšně dřepím doma. Opět. teď jsem celkem unavená, takže nemám náladu vypisovat, jak jsem se měla. Někdy během týdne i s fotkami, ano? Zatím se tu mějte krásně:)

Gúd báj!

22. listopadu 2009 v 19:22 | *Ridana |  Svěřuji se
Vážení, Ridana zítra, přesněji v jedenáct hodin dopoledne, odjíždí autobusem vstříc Anglii a novým zážitkům. Přeje vám krásně prožitý týden, ale, promíňte jí to sobectví, přeje to hlavně sobě;) Hlídejte mi to tady dobře, braňte proti nepříjemným komentářům:D
Mějte se krásně:)

20. listopadu 2009

20. listopadu 2009 v 11:32 | *Ridana |  Svěřuji se
Když má někdo problém s chováním druhého, neměl by o tom s tím dotyčným mluvit?
Můžete mi říct, co dělám špatně? To, že nepřemýšlím nad pohybem ruky a nad tím, které noviny vezmu do ruky jako první? To, že když něco dělám, něco sleduju čtu, tak tu činnost chci dokončit, dočíst alespoň větu, než zvednu oči a podívám se na to, kvůli čemu na mně mluví? Jsem takhle zvyklá, ráda poslouchám, ráda řeknu na tu a onu věc svůj názor, ale tak kruci, když něco dělám, nemůžou chvíli počkat? Nemůžou se překousnout přes to, že první do ruky vezmu bulvárem prosáklý Blesk a potom až odporné Aha? Dyť je to stejně fuk ne? Všude to samý. Samý kraviny, pomluvy a nadávky. Po tomhle celý svět prahne? Po tomhle mám prahnout i já? Co je mi (s prominutím) potom, že Patrasová otéká a že je nemocná? Omlouvám se, ale já když se ráno probudím, děsím se toho, kde mi zase vyrašil atopický ekzém. Zajímá se Dáda o mně? Ne. Měla bych se zajímat já o ni? Ne. Tak byla v mládí krásná, to byli všichni. Teď je jí padesát, tak nejspíše musí počítat se zdravotními problémy, ne? Já nikomu žádný nemoci nepřeju, ale aby se na mně kvůli tomuhle naštval člověk, kterého mám ze všech lidí nejraději, to nesnesu. Nezvládám tohle hádání. A ještě když se všechno řeší přes někoho úplně jinýho. Copak si nemůžeme promluvit mezi sebou? Jak mám tušit, že se mu něco nelíbí, když nic neřekne? A navíc, proboha, jak mu může vadit tohle? Že vezmu do ruky jiné noviny, než o kterých mluvil?? Vždyť já se k nim dostanu! S nechutí, ale co mám po ránu dělat. Proč se pozastavuje nad tím, že zvednu oči od knížky o dvě sekundy později, než on čeká.
Že prý je to můj projev puberty. Je mi skoro osmnáct, neměla bych mít pubertu za sebou? Byly se mnou někdy problémy? Proč se teď musí objevovat samý výčitky? Jak se mám tvářit vesele tam, kde si pořád někdo stěžuje, kde se každý hádá nebo vůbec nebaví. Když doma neřeším peníze, potom řeším to, kde je flek na koberci, kde je smítko prachu. Ježiši, copak jsme tady proto, abychom pořád jen uklízeli? Proč si nemůžeme užívat života, když jsme tady jen jednou? Proč se pořád zabývat kravinama? Jak mám být tolerantní, když to tady nejde? To, že pořád někdo vyčítá nco mně, tak já musím jim taky, ne? Přece se musím bránit. A když se bráním, je zle. Když vezmu do ruky jiný noviny, je zle. Když dočítám větu, je zle. Když píšu, všechno je špatně, protože nezvednu oči ve správný okamžik. Vždyť já tu televizi slyším! A nezajímaj mě vraždy, znásilnění a jiný hrůzy tohohle světa. Proč asi čtu, píšu a dělám jiný věci, než sledování těch násilníků?
Když mi tohle mamka dnes ráno řekla, rozbrečela jsem se. Možná projev slabosti. Ano, on je moje slabost. Protože on je pro mně všechno, nahradil mi tátu, když jsem potřebovala. Jestli mě chce někdo zranit, ublížit mi, srazit mě k zemi, říkám vám, pošlete proti mně jeho. Zaručeně to zabere. Umím zvládnout hodně hádek, jen tyhle, jako jediný, ne. A jestli někomu na mně cokoliv vadí, prosím, řekněte mi všechno.

19. listopadu

19. listopadu 2009 v 11:44 | *Ridana |  Svěřuji se
Sedím u počítače, před sebou mám hrneček z vánočních trhů ve Vídni, kam se letos znovu chystám, pokud vše půjde dobře. Z něj také popíjím výborný višňový čaj a přemýšlím, zda se mi do Anglie vůbec chce. Ano, můj odjezd se blíží nezadržitelnou rychlostí. Tuhle neděli už budu mít nachystaný kufr a v pondělí ráno budu řešit, jak se dostat do Vsetína. Autem nebo normálně busem? Vlastně, jako by to šlo všechno mimo mně. Když někdo vypráví, neposlouchám. Když mě někdo sleduje, nevidím. Proč? Nevím, snad se mi nechce být pozorná, snad je to podzimem, věděním, že teď už nemůžu vyjít ven jen v tričku a nebude mi zima. Ale o to tady nejde, vlastně si celkem užívám tohle počasí. Raději chodím ven v tomhle období, než v parném létě. Možná, že mé chování je způsobeno neshodným názorem s mamkou. Chová se... no, jednou tak a podruhé onak. A já nenávidím to "podruhé onak". Všechno teď řeším útěkem, víte? Utíkám kam se dá. Ven, do školy, do města, k prarodičům. Ovšem na to, že mě věci míhají se cítím dobře. Vlastně se i těším, že vypadnu. Netuším, jak to v tý Anglii bude, nevím, odkdy tam toužím jet a proč zrovna tam. Protože miluju angličtinu? To každý druhý. A na to, jak ji mám ráda mi ale skoro nejde. No každopádně, kam se člověk netěší nebo je k odjezdu neutrální, tam je to nakonec skvělé, ne? Takže já si Londýn a vše kolem naprosto užiju, naplno a kašlu na to, co je tu. Klidně nechám vychladnout i ten višňový čajík, jen si budu užívat:)
A na co se touhle dobou těším nejvíc? Na Olomoucké vánoční trhy, na které jezdíme každoročně. Letos bych tam chtěla jet s někým jiným, přáteli, dědečkem, který je po operaci a bude muset celý týden jen ležet, což je pro něj ovšem doslova nepředstavitelné, ale humoru má stále dost. Včera mi dokonce psal, že třicet hodin nejedl a nebyla bych to já, abych mu neodepsala, že se právě chystám sníst mu polévku, kterou maminka vařila speciálně pro něj. Co na tom, že polívky skoro vůbec nejím, nějk jsem rýpnout musela, ne? Jeho reakce byla bouřlivá, i když si určitě domyslel, že si dělám srandu.
Takže po vánočních trzích v Olomouci se těším do dříve zmíněné Vídně, to se vážně nemůžu dočkat. Minulý rok nám skvěle nevyšlo počasí, tak teď by nám snad vyjít mohlo.
Teď už budu končit, protože se chystám na preventivní prohlídku u doktorky. Nenávidím tyhle prohlídky, je mi z nich špatně ještě než mi oznámí, že n ni musím jít. A zítra zase návštěva u zubaře. Příští půl rok nechci o doktorech ani číst!

18. listopadu 2009

18. listopadu 2009 v 13:45 | *Ridana |  Svěřuji se
Změna vás, myslím, musela praštit tak, že ještě měsíc budete mít na čele bouli. Ale přísáhám, já vás nechtěla zranit. Jen tý černý už bylo příliš.
A tohle? Já nevím, nevypadá to nejlépe, barvy nesedí a rámečky jsou přeplácané, ale mně se tenhle vzhled líbí. Snad kvůli tomu majáku, snad kvůli té zelené. Teď tu mám vše, co mám ráda. Oblíbenou barvu, věc, výtvor, do kterého jsem neskutečně louho zblázněná; symbol naděje. Jsou tu mé povídky, které, když si někdo přečte, mám ohromnou radost, kterou ani popsat neumím, ale největší zážitek je, když si je čtu třeba po roce já sama. Vždycky se musím smát nad tím, jakou mám chuť ten a ten článek, příběh vymazat a napsat ho znovu a pak si řeknu: Nech to tu, alespoň se poučíš chybami v dalších. A tak ty hrůzy tady budou trčet věčně. Jsou tu mé zážitky, dobré, zlé, neutrální, nudné a pro většinu absolutně nezajímavé. Ale víte co? Nebýt jich, zapomněla bych, co jsem si slíbila, co jsem udělala špatně a za co mám být na sebe hrdá.

Déšť

10. listopadu 2009 v 19:05 | *Ridana |  Jednorázové povídky
Tohle nic se mi opravdu nelíbí, ale jak jsem psala na facebook, potřebuji se vypsat. Vím, umím se vypsat lépe, ale dnes to opravdu nejde.

10. listopadu 2009

10. listopadu 2009 v 9:20 | *Ridana |  Svěřuji se
Máme hodinu účetnictví, místo obvyklého úterního tělocviku. První hodina nám úplně odpadla, což jsme se ovšem dozvěděli až po příchodu do školy, takže jsme obsadili počítače a znuděne čekali, až zazvoní na pět minut volna a v budově A se konečně bude něco dít. Ovšem zde, v notebookové učebně, zvonek nejde skoro slyšet, takže jsme měli asi jen tři minuty na to, abychom se radovali, že nastala přestávka. Ale zpět na začátek. Učitelka tohoto maturitního předmětu se sbalila a odešla do učebny výpočetní techniky, takže jsme tu opět sami. Byla by naivní, kdybysi myslela, že budeme dělat práci, kterou nám zadala. Toť dnešní zábavný den ve škole. Nebýt toho, že se chci odpoledne nechat vyzkoušet z angličtiny, zbalila bych se a jela domů.
Těším se na pátek. Důvod, proč jsem byla minulý týden v Praze přijede na pár dní k nám. Ještě aby sem přijela Lirael a byla bych spokojená:) Stejně plánuji pozvání ( o kterém jsem se před ní, myslím, už zmínila, takže to není tajemství) do našeho vesnického města.
Máme ve zvyku plánovat všechno strašně dopředu, takže už rozmýšlím, kde strávím Silvestr. Možná pojedu do Prahy, ale spíše zůstanu doma a budu slavit s přáteli. Uvidíme, každopádně nějakou představu mít musím, že ano.
Příští týden touhle dobou už pojedeme na koncert Erose Ramazzottiho, na který se s maminkou moc těšíme. Přemluvila jsem ji ke stání, opět chtěla sedět, jako tenkrát na Rasmusech. Neodolala představě, že zpěvákovi bude blíž, než na sedačkách :D Mně ovšem děsí představa, že budu muset jít na druhý den do školy, jelikož mám v plánu chybět už i v pátek. Ale snad bych to mohla ukecat na nějakou nemoc nebo tak.
Budu muset končit, učitelka přispěchala:)

7. listopadu 2009

7. listopadu 2009 v 18:47 | *Ridana |  Svěřuji se
Zapomínat na všední věci umím snadno. Ale ještě nikdy se mi nestalo, že bych zapomněla na nepříjemné okamžiky nebo naopak ty šťastné, co mě v mém dosavadním životě potkaly. Přemýšlím, jestli je to dobré nebo zda bych s tím měla něco dělat. Je tohle vše spojeno se skutečností, že neumím odpouštět nebo že jsem zavázána člověku, který mi udělal laskavost? Nevím. V hlavě se mi stále připomíná, jak mi mamka kdysi o prázdninách řekla, že by bylo fajn, kdybych se odpouštět naučila. Ale můj pocit hrdosti na to, že tuhle vlastnost prostě nemám je příliš velká, abych se ji zbavila. Z jedné strany jsem sama sobě odporná, z druhé si opakuji: Vydrž, holka, však se s tím srovnáš. Nemusíš se každému vnucova. Myslím si, že pro lidi kolem sebe dělám dost, abych tohle přebyla. Že si umím vážit lidí, u kterých vím, že za to stojí.
Omlouvám se, ale už od začátku vím, že odpouštět ani zapomínat mi nebylo souzeno. Je mi líto, ale pokud cítím, že mě má někdo rád, nevzdám se ho. Minimálně bude vždy v mých snech.