Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Déšť

10. listopadu 2009 v 19:05 | *Ridana |  Jednorázové povídky
Tohle nic se mi opravdu nelíbí, ale jak jsem psala na facebook, potřebuji se vypsat. Vím, umím se vypsat lépe, ale dnes to opravdu nejde.

Na silnici dopadaly kapky deště. Pršelo Tak hustě, že stěrače aut nestíhaly fungovat a správně provádět svou práci. Nebe bylo černé a obrovské mraky dávaly najevo, že se jen tak nevzdají a slunce v nejbližší době nenechají vysvitnout. Všichni řidiči přizpůsobili rychlost počasí, jen jediné auto, optimistické modré barvy, předjíždělo ta ostatní a jeho řidička, jakoby ani nevnímala vodu na silnici, která může být nebezpečná. Snad se vůbec neobávala o svůj život, snad jí byl život sám ukradený.
Opět přidala na rychlosti, mhouřila oči, předjížděla jedno vozidlo za druhým a hlavou jí proudila spousta myšlenek. Na cestě je sotva půl hodiny a v hlavě si probrala proběhlé dva dny, minutu po minutě. Slyšela všechna vyřčená slova, v uších jí zněl ten křik. Zatřásla hlavou. Nechtěla na nic z toho myslet. V dálce uviděla světla, ve kterých se rýsovala benzínová pumpa. Najednou měla šílenou chuť zastavit. Teď, tady, na dálnici, když za ní byla stovka aut.
Po pár minutách zabočila na parkoviště. Chvíli jen tak seděla uvnitř a hleděla před sebe. V kapse bundycítila vibrující telefon. Nepustila volant, aby mobil vytáhla a zjistila, kdo jí volá. Znala jen jednu osobu, která s ní v tuhle chvíli mohla chtít mluvit. Máma. Ale ona zatím nebyla připravená se o uběhlých událostech bavit. A rozhodně ne s člověkem, který z poloviny byl příčinou toho všeho.
Přišla z brigády, kterou měla domluvenou na každý všední den odpoledne, ihned po škole. Třetí ročník střední školy byl sice obtížný, ale ona neviděla důvod, proč by se nemohla učit o volných chvílích, kdy do toho malého obchůdku s oblečením, nepřišel žádný zákazník. Ignorovala poznámky otce, že kašle na školu, věty typu ten obchod nám byl čert dlužen a podobně. Většina rodičů by byla ráda za samostatnost svých dětí, ale v jejich domácnosti se ve vzduchu vnášely jen výčitky a nadávky. Nechápala, jak mohou být rodiče tolik sprostí na své potomky. Už přestávala počítat, kolikrát se až divila, co otci vypadne z úst.
Najednou toho bylo dost. Snesla toho hodně, ale poslední dobou už nedokázala ani odpovídat, aby se bránila. Neměla v sobě nic, co by vyplakala, zbyl jen vztek a nenávist. Včera i dnes, kdy v kuse pršelo, jakoby černé mraky pronikly i přes silné zdi jejich rodinného domu. Takže si před necelou hodinou sbalila nejnutnější věci, neodpovídala na otcovi řeči, neslyšela mámin křik. Nevěděla o svých vzlycích, necítila slzy na tvářích. Vnímala pouze pocit, který jí poháněl, ať už je odsud pryč, ve svém autě, kde na ni nikdo nebude nadávat.
Opět vibrující telefon. Teď ho ovšem vytáhla. Na displeji blikalo mámino číslo. Zmáčkla zelené tlačítko, ani se neobtěžovala přiložit mobil k uchu. Vzdáleně poslouchala matčiny prosby, ať se vrátí domů, promluví si celá rodina pohromadě, všechno se vysvětlí.
Co chce vysvětlovat? Proč od svých čtrnácti let nenávidí svůj domov? Z jakého důvodu utíká k přátelům, kdy jen může? Že chová větší přízeň k obchodu, než k zeleně vymalované kuchyni? Ne, ona už se nevrátí. Přerušila hovor červeným sluchátkem. Konečně vystoupila z auta. Neobtěžovala se hledat deštník, i když věděla, kde přesně v kufru jejího auta nachází. Zhluboka se nadechla a opřela se o modré dveře. Prohrábla ryšavé vlasy a zavřela oči. Vnímala každou kapku, která dopadla na její bledý obličej. Po pár vteřinách znovu nastoupila do auta. Teď už jela pomaleji, ale s větším nadšením pro nadcházející dny. Zda budou lepší, to nevěděla. Každopádně za zkoušku nic nedá. Všechno je v tuhle chvíli lepší, než okamžiky, které prožívala doma. I přes ten hustý déšť viděla jasněji. Svou budoucnost viděla přesněji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dáša Dáša | 11. listopadu 2009 v 22:37 | Reagovat

úžasné 8) opravdu máš velký talent =)

2 Lirael Lirael | Web | 12. listopadu 2009 v 19:37 | Reagovat

Je to úžasná povídka. Zvlášť když mi za okny pokoje zase tak silně prší. :D Ha a ty že prý neumíš psát zajímavě bez přímý řeči, že bys to nedokázala. Dokázala, vidiš, mám důkaz! A čtení jsem si vychutnala, protože umíš úžasně popsat atmosféru, souvislosti... Skvělý. :)

3 *Ridana *Ridana | 12. listopadu 2009 v 19:48 | Reagovat

[2]: Tohle a důkaz? No tak to asi sotva :D A neumím psát bez přímý řeči, nejde to, prostě ne :D Jinak děkuju moc za tu chválu, že si ji nezasloužím je druhá věc :D
[1]: Mám talent, na tyhle slátaniny, to jo :D  Ale jsem moc ráda, že se ti to líbilo:)

4 Dáša Dáša | 13. listopadu 2009 v 21:00 | Reagovat

jaképak slátaniny? Ty píšeš SKVĚLE =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama