Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Květen 2010

30. května 2010

30. května 2010 v 16:38 | *Ridana |  Svěřuji se
Music
Včera jsem ukončila svůj zápis větou, že jdu poslouchat nějaké písničky, abych nabrala sílu na dnešek, kdy má pršet. A je to tady, z nebe se spouští jeden provázek vody za druhým a my musíme sedět doma a jen doufat, že takovéhle prázdniny nás prostě nečekají... Dnes jsem tady proto, abych vám ukázala svůj malý výběr hudby, kterým se nechávám v tomhle "krásným" počasí unášet. Tak snad najdete i pár songů, které zapadají do vašeho vkusu.

29. května 2010

29. května 2010 v 19:23 | *Ridana |  Svěřuji se
123
Ten pohled na zakrslou břízku, která je na zahadě už od prvního okamžiku, co tady bydlíme, je prostě nádherný. Ta toho už taky zažila celkem dost, počínaje našimi schvkami v letních večerech, když mi ještě bylo dvanáct, konče strýcem, který usnul hned vedle této břízky schoulený u míchačky.
Abyste rozumněli, sedím na zahradě a vyhřívám se na sluníčku. Nabíjím energii, dokud to jde, než se nebe zase nezatáhne a nezačne pršet... Víte, co je zvláštní? Já ten dům nenávidím, ale zahradu miluju. Možná proto, že se tu cítím bezpečně, vím, že se mám kde schovat, stejně jako když jsem byla ta malá dvanáctiletá holčička, bez černých myšlenek, milující svou rodinu, a veděla jsem, že v tom křoví za krbem mě prostě nenajdou, jelikož je tak obrovské, že kdyby přišli z jedné strany a já tou druhou uteču a najdu bezpečí v "domečku". Ale tady, na lavečce, poslouchajíc rádio je mi fakt fajn. I když vím, že všechny okolnosti nasvědčují tomu, že jsem prakticky úplně sama, vůbec se tak necítím. Je to snad tím, že si vítr hraje s mými včera natočenými a dneska naprosto příšerně vypadjícími vlasy? Či snad z důvodu hřejících paprsků, které mi dopadají na tvář a já se proto musím smát a nebýt slunečních brýlí tak ještě ke všemu šklebit? Možná ten pocit přivádějí stále přicházející návštevníci našeho malého domu. Tady jednoduše člověk klid nikdy nemá. Každou chvíli slyším otevírání branky a vidím poskakujícího psa, který má ze všech těch hostů větší radost, než my všichni dohromady.
Dobře, teď už mi moc teplo není, stín mě donutil k přestěhování se zpátky dovnitř. Tady mě ale nic dlouho neudrží, půjdu k babičce, kde je mi mnohokrát líp :)
Jdu si poslechnout pár pěkných písniček, ať mě to naladí hezky na zítřek, když už opět hlásí přeháňky....

19. května 2010

19. května 2010 v 9:17 | *Ridana |  Svěřuji se
Na tento týden se k nám celá rodina Cullenova klidně mohla přestěhovat. Slunce sem nedosáhne,
...
ať se snaží, jak chce, pořád jen prší a my, ti, kterých se povodně ještě nedotkly, s hrůzou sledujeme, co všechno voda dokáže. Řeknu vám, opravdu mě fascinovali lidé na naší škole, kteří řešili, že se nemají jak dostat domů a přitom bydlí na internátě. Copak by spíše neměli vyšilovat dojíždějící?
Počasí by se mohlo uklidnit už jen z důvodů depresí, které na lidi doléhají. Vždyť ráno, co se jen probudíte, všude tma, mokro, žádná radost. Celý den pak sedíte, posloucháte kolikrát nesmyslné výklady učitelů a místo, abyste se těšili na odpoledne strávené vyhřiváním se na sluníčku, vidíte jen šero a cítíte vlhko. Vyhřívat se můžete maximálně u zapnuté trouby. Mou jedinou veselou vyhlídkou je poslední vyučovací hodina, která nám odpadá a já se dostanu domů o celé dvě hodiny dříve. To jsou ty maloměstské spoje. A odpoledne, které mě čeká? Nad studiem práva, kolem sebe spoustu zákoníků a bolehlav, jenž mám poslední dobou denodenně.
Přeji vám, pokud možno, příjemný zbytek týdne... Loučím se:)

*2. kapitola

10. května 2010 v 13:09 | *Ridana |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Jsou tady dvě věci, které si přeji. Tou první je, aby se vám povídka líbila aspoň natolik, aby vás to donutilo si přečíst i další kapitolu. Tou druhou je, abych mohla znát váš opravdový názor, neskrývaný za lživými větami, kterými byste mě snad chtěli utěšit nebo co. Prosím, napište svůj pocit z kapitoly do komentářů, vytkněte mi, co se vám nelíbí a naopak řekněte, co na vás udělalo dojem. Je to pro mně mnohem víc, než si myslíte. Teď už konec keců, příjemné čtení.
Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy

10. května 2010

10. května 2010 v 12:51 | *Ridana |  Svěřuji se
my love
Dlouho jsem tu nebyla, scházela mi chuť k psaní. Ti, kteří vedou blog podobný tomu mému, možná vědí, o čem mluvím. A ten, kdo psaní miluje, tak jako já ví, že ta chuť se stejně po nějaké době vrátí. A pokud se o to nepostará sama vaše mysl nebo vy sami, najde se něco, co prostě nedovolí, abyste zanechali něčeho, co máte tak rádi. Pro mně se včera tím nečím stal starý deník, do kterého jsem psala před pár roky. Příběhy v něm se nacházející sice nejsou moc ke čtení, ale připomněly mi mé začátky a také to, proč tohle všechno dělám. Po napsání pouhých pětí řádku je mi, jako bych tři hodiny mluvila, cítím se skvěle. Nejedna povídka v sobě měla prvky mého vlastního života, mých zážitků. Ať už špatných nebo lepších. A abych si oživila svou oblíbenou činnost, vložím vám sem druhou kapitolu "Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy". Nemám tušení, jestli tahle povídka bude slavit úspěch, každopádně já budu slavit, když ji dopíšu s koncem, jaký mám v plánu :) Přeji vám krásný týden, ať uběhne co nejrychleji a my se můžeme opět těšit z víkendu:)