Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Červenec 2010

Hon za svobodou

31. července 2010 v 14:07 | *Dragonfly |  Svěřuji se
:)
Za pár dní mi volno končí. Za pár dní se vrací a já budu toužit, abych se mohla někam zdekovat, abych byla sama. Vůbec mě nezajímá, co za dárek mi koupili, jaký pohled pro mně vybrali. A rozhodně nehodlám poslouchat, jak oni se tam měli fajn. Byla to jejich dovolená, ne moje. Já jim taky nebudu popisovat den po dni, stráveném tady.
Dneska se venku konečně udělalo trochu lépe. Chystám se ven, abych si pročistila hlavu a pak se nejspíše vrhnu na povídku, abych aspoň něco napsala. Celý včerejší den jsem měla pocit, jakoby mi úplně zmrzly prsty ihned po tom, co je položím na klávesnici. A navíc vůbec žádný nápad. Takhle pokračovat? To prostě nejde.
A navíc, myslím, že teď tu otravuju psaním jednoho hloupého slova za druhým jen proto, aby mi na nehtech uschnul lak. S tím žlutým jsem to mimochodem vzdala, sluníčko nepřivolal. Pořád je pod mrakem. Ale aspoň teplo. Možná to vystihuje mou náladu. Cítím se dobře, ale očekávám špatné období (mraky).

Mohlo to dopadnout i hůř... Ne, nemohlo.

29. července 2010 v 23:13 | *Dragonfly |  Svěřuji se
opět Damon
Já a matematika, já a mlčení, já a technika, já a umění, já a tvorba vzhledů. Pár z mnoha dalších věcí, které k sobě nejdou ani kdyby byly přilepeny vteřiňákem. Ale už nějakou dobu se řídím heslem, že snaha se cení. Tak ceňte mou snahu, doufám, že vás ten vzhled neodradí od dalších návštěv:)

Od čeho máš tu modřinu? Ále... od prstýnku... ?!

29. července 2010 v 18:22 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Damon Salvatore
A jelikož už náš baráček usměvavá Lirael opustila, budu tu přežívat ještě do úterý sama. Ne, že bych si dvakrát stěžovala. Vlastně mě baví, být tu sama. Vědět, že všechno je na mně. Že pokud si ten oběd neuvařím sama, tak jednoduše umřu hladem (nebudeme tady rozebírat skutečnost, že až po tom, co jsem si pracně udělala omáčku na špagety, mně napadlo, že bych třeba mohla dát vařit i ty špagety). Líbí se mi ten klid tady. Jsem mezi těmi stěnami tady spokojená. Poprvé za celé dva roky. Protože jsem tady sama. Samozřejmě, stýská se mi po mamce, ale ne tak moc, abych se večer modlila, ať už je ta dovolená za námi, jako jsem to v Turecku dělala minulý rok.
A jak tedy probíhají prázdniny té malé duši z malýho města, s hodně velkou potřebou mluvit? Neřekla bych, že se mi daří. Ale ani nejsem nespokojená. Za poslední týden mě děsně naštvala jedna věc. Můj notebooček šel k panovi doktorovi a na tu hnusnou protivnou bratrovu flashku se nestáhla moje úžasně rozepsaná povídka! Takže polovinu příběhu píšu znova. Snažím se to brát pozitivně, mám šanci zlepšit to, co se mi před tím nelíbilo. Ale takový kus práce! nesnáším techniku! Už několikrát se mi potvrzuje, že nejlepší je vše psát na papír. Ale nakonec bych celou story hodila do šuplíku, protože by se mi zase nechtělo nic opisovat do počítače. A když už mluvíme o těch flashkách. Krom toho, že jsem na tu bratrovu nehorázně (ale fakt úplně neskutečně moc) naštvaná, se mi ani nepodařilo přenést data z jedné jeho flashky na druhou. Proč toho tam, ksakru, má tolik? Můj plán, totiž jednu mu jednoduše zabavit, ztroskotal hned při prvním pokusu. A jelikož já tu svou, krásnou, zelenou se žabičkou, úspěšně ztratila, byla jsem sprostě donucena si koupit novou. Nehodlám totiž znovu přijít o povídku a další soubory. Jaký tedy byl můj program na dnešní den? Odvést drahou Lirael na nádraží, poklidit domeček, trochu se najíst (fakt, druhá polovina patřila mému čtyřnohému příteli) a pak vyrazit směr knihovna obchod, kde jsem naposledy pár flashek viděla. V té úžasné budově plné knih jsem sice nenašla ani jednu z knih, které jsem měla na papírku pracně sepsaném za jednoho večera, kdy jsme s Lir opět okupovaly notebooky, ale za to mám knižní verzi P.S. I love you od Cecelie Ahernové (nesnáším počešťování cizích příjmení!) a od té samé autorky Cesta ze ztracena a Kdybys mě teď viděla (no, pokud do knihovny přijde někdo s úmyslem si přečíst aspoň jedno dílo od téhle spisovatelky, má tak dva měsíce smůlu (obrovitánskou smůlu)) a pak jsem taky mezi těmi hromadami starých výtisků všeho možnýho vyhrabala Strom v srdci od Kim Edwardsové (No ale není tohle příjmení naprosto úchvatné?). Jo a ještě něco, budeme ignorovat fakt, že P.S. I love you znám prakticky nazpaměť. Gerard Butler je jednoduše vynikající:) Takže budu příštích pár týdnů ležet v příbězích, které se Upířím deníkům a Stmívání podobají maximálně v tom, že v nich hlavní roli hraje láska. 
Doufám, že jsem vás neunudila s tímto sálodlouhým a nicneříkajícím článkem. Přeji krásný zbytek letního dne. 
P.S. (kéž bych mohla někomu říct Miluji tě): Ten nadpis není jen tak pro srandu králíkům. Opravdu mám na prstu parádní modřinu. Ale nemyslím, že by byla od prstýnku, se kterým jsem usnula. Možná si v noci ubližuju a až teď to jde vidět ;)

Sluníčko, vytáhne tě ven můj žlutý lak na nehty?

26. července 2010 v 21:24 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Ian
Místo sezení u notebooku bych měla péct svatební dort. Místo popíjení vína bych měla stát v kuchyni a snažit se naší Lirael udělat radost, musí mít přece alespoň trochu hezký vzpomínky na moravské městečko plné buranů, ve kterém strávila šest dní, během kterých počasí stálo za velký kulový. Mám ale tušení, že radost jí budu muset způsobit spíše uvařenými těstovinami ze sáčku nebo toastem s kečupem. 
Vážně, tenhle týden mělo být opravdu jinak! Nezávidím jim, že jsou na dovolené beze mně, byla to má volba a do dne jejich odletu jsem si za ní stála, ovšem trochu toho tepla, na které jsem si tak rychle zvykla po dobu několika parných dnů, by mi poslat mohli. Spolu s tím pohledem, co jsem si vyškemrala. Ovšem mám takové tušení, že mi nepošlou ani ten. 
Ale myslím, že i tak tenhle dům obýváme úspěšně. Sice nám ani jednou nevyšel výlet, většinou je nám zima, že si musíme dát horkou sprchu, já už začínám být nervózní z neustálého probouzení se v noci, zda neuslyším psa, jak pochoduje po chodbě, abych ho pustila ven, ale za to jsou nám odměnou fajnové večery, v mém případě při víně, pouštění oblíbené hudby a filmů. Včerejší den byl ukázkovým příkladem.
Doufám, že alespoň zítřejší plány nám vyjdou. Na návštěvu Kroměříže se totiž fakt těším. 
Radost mám ale z toho, že Gasty opravdu nesmutní po mamce, že si opravdu uvědomuje, že tady není sám. Minulý rok, když doma sám byl a naskytl se mu jediný pohled na známou tvář za den, prý skoro vůbec nejedl a vážně po nás smutnil. Jediný opravdový důvod, který můžu na veřejnosti vyslovit, abych tak zodpověděla na otázky, proč jsem vlastně nejela s rodiči na tak úúúúžasnou dovolenou, jako je Rhodos. A víte co? Mají v plánu i dovolenou v zimě. A já? Plánuju zase zůstat doma. Nechci si dobrovolně kazit svátky.
Dobře, cíl přihlášení do správy blogu splněn; víte, jak živořím v prázdném domě, kterému už dlouhou dobu neříkám domov. Jdu si dopít to chlazené růžové víno, ať mám ještě o stupínek lepší náladu :)

Obrať list, přečti si raději pohádku, bude ti líp...

19. července 2010 v 17:04 | *Dragonfly |  Svěřuji se
ocean
Já vážně miluju léto. Ale musím přiznat barvu, ten minulý týden toho na mně bylo opravdu moc. V sobotu večer jsem ten úžasný déšť opravdu přivítala s otevřenou náručí, chladná neděle mi také přišla vhod. Ale tohle nesnesitelné pondělí už nevzládám. Chci zpátky krásných třice stupňů!
Na protest jsem si nehty nalakovala žlutým lakem. Já, která žlutou nesnáším ze všech barev nejvíc! No, možná, že oranžová je ještě před žlutou... A jak tak koukám z okna, stejně nic nepomáhá. Včera jsem navrhovala, ať začnem topit, neprošlo mi to. Takže se dál budu dívat na své úžasné žluté nehtíky a budu doufat, že léto ve středu opět přijdou, jak předpovídají většci v Blesku.
Chtěla jsem si postěžovat, jako ostatně vždycky, zatím se s vámi loučím a běda, jestli nebudete volat sluníčko zpátky, tak jako já! Žluté nehty povinně!


16. července 2010 - Lipo vládne světu (nebo alespoň tomu mému světu, pro dnešek)

16. července 2010 v 15:54 | *Dragonfly |  Svěřuji se
limeland.blog.cz
Sedíme na terase. Bože, kdyby tak věděl, o čem přemýšlím, když se dívám, jak jím. Jak jsem přesvědčená o tom, že by nám bylo mnohonásobně lépe bez něj. Z citové stránky pouze, bohužel. Přála bych lidem, kteří věří, jak se máme dobře, aby ho viděli třeba jen jíst. Člověka pak hned přejde chuť k jídlu, co má před sebou o sám. Ještěže já se tady cpu lipem, těmi malými žlutými kolečky. Dostávají je děti z odměnu. Mám je za odměnu já? Ne, mám je z jediného důvodu a to, že jsem je v šuplíku ukořistila jako první.
Samozřejmě, že to nádobí umyju, proč bych to pro tebe neudělala. Každý si ho v tomhle domě umývá sám, ale tak vyjímky potvrzují pravidlo, ne? Řiď se vyjímkami, na světě ti bude lépe.
Ano, budu pít ten jablkový džus, který je ve dvanáctikusovém balení za deset korun. Bude mi chutnat o to víc, když teď už vím, za kolik ho koupíš. Lipo. Víc by mi ale nahrálo do karet, kdybys mě zítra zavezl do Valmezu. Mohla bych tě nalákat tím, že dostanu peníze za zboží. Auto se, podle tvého, bude řídit snáž, když povezeš peníze. No a co, že nejsou tvé. Peníze to jsou. Dobr pocit nade vše. Možná bys taky udělal lépe, kdybys ten džus nechal tam, kde je a místo toho dal těch deset korun bráškovi na zmrzlinu. Udobřil by sis ho z předminulého dne, kdys mu řekl, že těch deset korun na zmrzku nemáš. Lipo. Obejdeme se bez jablkového džusu, protože pokud mi do něj nenaliješ ještě vodku, tak je mi stejně k ničemu. Ve tvojí přítomnosti budu nerada tak, jako tak. Pitný režim už od začátku těch veder doplňuju ledovou perlivou vodou (jelikož tys mi mou oblíbenou neperlivou nekoupil), vytáhnutou z mrazáku. Opět docházíme k tomu, že mi čistý jablkový džus je takřka k ničemu. Až do něj naliješ tu vodku. 2 Lipa. Napadá mě, proč nekoupíš jak ten džus, některými nazývaný mošt, protože pod slovem džus si vybaví pomeranče, tak i tu vodku, když jsi za mě ušetřil dobrých dvacet tisíc, jelikož nejedu s vámi na dovolenou, ale zůstávám doma? Chápu, zaplatíš mi autoškolu. Už si neškrtnu. Lipo. Ale já jsem vděčný člověk. Dokud nezačneš s těmi svými náladami, jakožto že teď se opravdu držíš, nemluvíme-li o malých výjimkách (držíš se přece výjimek, vím), budu ti opravdu vděčná. Protože řidit auto a jezdit do školy, přes ty nekonečně dlouhé vesnice, během kterých na mně spolužáci z našeho města opravdu nemohou křičet šlápni na to (znají přece body), je už dva roky můj sen. Nesnáším vlaky. Autobusy se dají, ale nikdy jsi nezažil tu šílenou nudu, když autobus zastaví na trojáku, čeká tam deset minut a ty víš, že za deset minut normální jízdy, už bys byl doma. A co teprve, když chceš být doma co nejdřív. Lipo.
Díky bohu, že tě napadlo síct teď a ne jak souseda o půl devátý večer. Nevím, zda bych se divila, kdybys to udělal. Možná.
Vlastně pořád přemýšlím, jestli se v nadcházejících dvou měsících zachováš podle citů, jaké tvrdíš, že cítíš. Zda je budeš schopný dokázat. Pevně věřím, že ano. Sice klesnout hloub už by pro tebe bylo těžké, ale myslím, že pokud bys projevil opačné jednání, které očekáváme, tak už by ses z té propasti nikdy nevyhrabal. Život by pro tebe už nejspíše úplně skončil. Potřebuje tvou pomoc, tak snad se zachováš tak, aby alespoň chvíli mohla být ráda, že tě vedle sebe má.
Lipo.

*4. kapitola

15. července 2010 v 17:53 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Přidávám další pokračování příběhu o Sáře a jejím učiteli. Nevím, jestli se vám tenhle nápad líbí tolik, jak mně, každopádně doufám, že si ho někdo přečte. Já jsem tím celkem nadšená. Stále něco připisuju, ale nemám sílu na to, abych něco ještě opravovala, takže se velice omlouvám za případné hrubky. Při nejhorším žádám o upozornění:) Věřím, že se vám řádky budou číst stejně příjemně, jako mně se píšou.
P.S.: Nejspíše jste si všimli změny přezdívky. Není kouzelná? Ridana byla ohraná, tolik toho o omně vypovídala a já miluju anonymitu. Možná už to s tou anonymitou nepůjde tolik, jako dřív, ale aspoň se o ni pokusím.

Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy


14. července 2010.... potkala jsem u vody vážku... prej je ta voda fakt dost mokrá

14. července 2010 v 12:12 | *Ridana |  Svěřuji se
colu, pijeme colu...
Myslím, že od konce školy se snažím napsat už třetí článek. Pak jsem si vždycky našla lepší činnost, něco zábavnějšího (netvrdila jsem, že psaní je pro mně vším?... asi ne tohle psaní....). Tyhle úmorný vedra hlásí až do půlky srpna. A víte co? Miluju to! No co, pak zase bude třičtvrtě roku jen zima. A můj postoj k zimě většina lidí zná. Za pár dní budu mít vegáč. "Rodinka" odjede na deset dní do tropických krajin (jak kdybychom je tady neměli, co?) a v dom+ zůstanu jen s Gastonkem. Pak se samozřejmě budu těšit na příjezd Lirael. Poslyšte, mě vážně přijde padlý na hlavu v těch vederech sedět u počítače a psát vám zážitky, když si myslím, že na chození na koupaliště není nic zajímavýho a nic, co byste nezažili sami. Tím pádem vás ted opouštím s příjemným pocitem, že jsem se alespoň ozvala:) Krásné pokračování prázdnin:)