Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Srpen 2010

*6. kapitola

30. srpna 2010 v 19:47 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Cíl, který jsem si před pár dny dala, je splněn a já jsem s výsledkem tak trochu i spokojená. Možná teď tvrdím až moc často, že jsem spokojená, ale nějak mě to nerozčiluje. Nebudu si vymýšlet problémy, aby se lidé, kteří problémy mají, cítili lépe. Já jsem šťastná teď a oni budou jindy. Takže s dobrou náladou vám přináším pokračování příběhu Sáry a Martina. Předpokládám, že kapitol už moc nebude, protože i když jsem nad tímhle vším přemýšlela dost dlouho a mám dokonce vymyšlený už závěr, nedokážu z toho udělat víc, jak deset kapitol. Doufám, že se vám v pořadí už šestá část bude líbit a že mi zanecháte své názory, ať už budou pochvalné a nebo ne. Krásné čtení Vám přeje Dragonfly:)

Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy

To, co mě v noci zaručeně probudí a nedá mi spát - Bouřka

30. srpna 2010 v 17:58 | *Dragonfly |  Téma týdne
:)
Kdybych článek na téma týdne nenapsala nic dnes, tak už nejspíše nikdy, protože už od zítřka budu mít myšlenky na pozítří a potom se nejspíše čas nenajde.
Bouřka je pro mně znamením něčeho většího, k čemu můžu pouze vzhlížet a nikdo mi to nezakáže.
Už několikrát mě bouřka zastihla v okamžiku, kdy jsem byla hezky daleko od jakékoliv střechy nebo něčeho, co by mě před blesky a obrovskými kapkami deště schovalo. To už jsem bývala tak vystrašená a promoklá, že mi bylo celkem jedno, jak moc ještě zmoknu nebo jak daleko jsem od nějakého přístřešku.
Tahle skutečnost je vlastně velmi zvláštní. Žaludek se mi svírá strachy, když stojím u babičky na balkóně a sleduji světélkující čáry na obloze a obdivuji zářící nebe a přitom mi v tu chvíli přijde, že snad na světě nění nic krásnějšího. To, co je mokré, je čisté, říká se. Můžu to brát tak, že nás bouřka v případě nutnosti očistí od všech špatností, kterých na sobě každý zajisté máme víc, než dost? Ať už chceme nebo ne. Pomůže mi, když v případě, že mé špatné svědomí bude klepat na každé okno, kolem kterého projdu, si stoupnu, počkám na bouřku a nechám, ať ze mně smyje, co se dá? A já mezitím budu jen čekat a doufat, že jakmile všechno skončí, bude mi dovoleno začít znova?
Nevím, neřeknu vám, co pro mně bouřka znamená. Vím jen to, že pokud cítím bezpečí domova, venku ať si bouří, hřmí a prší, jak se tam těm nahoře zlíbí a já jim vše schválím a ještě se budu usmívat. Stoupnu si na balkón a budu úspěšně ignorovat babiččiny prosby, ať se jdu schovat, že je z toho celá nervní a každou chvilku budu, jako malá pětiletá holka s dvěma culíky od maminky, volat na dědu, ať už se konečně jde dívat na tu krásu se mnou. A já si tyhle okamžiky zapamatuju navždy a budu je každý den obdivovat a milovat.

Dva dny, tři noci, deset měsíců úplnýho utrpení.

29. srpna 2010 v 18:44 | *Dragonfly |  Svěřuji se
O_o
Myslím, že každýmu, kdo je alespoň trochu při smyslech dojde, o čem tu žvaním. Škola, samozřejmě. Někdo, například jedna dospělá osoba v mém okolí, která se zrovna nachází na sedačce a plače nad smutným romantickým filmem, doufá, že bude mít příští měsíc objednávky. Já doufám, abych příští měsíc stále měla sama sebe a věděla o svém chování a mohla ho s rozumem organizovat. Chápejte; Dva měsíce úspěšného nic nedělání, akcí s přáteli, sem tam nějakého toho smutku, ze kterého mě vytáhli opět ti přátelé, klidný spánek (v rámci možností, nebudeme počítat skutečnost, že dvě hodiny usínám a pak se kolem třetí ráno probudím a opět usnu až o půl sedmé), ale hlavně žádné učení! Pokud přehlídnu fakt, že jsem si párkrát sedla k sešitu Dějin práva, otevřela zápisky v notebooku, tak trochen zkontrolovala, co kde mám (nebo spíše nemám) a asi hodinu u toho pak seděla a opisovala učiva. Tohle ale není považováno za učení. A teď to najednou všechno skončí. Nejsem na to připravená a myslím, že stejně ani nikdy nebudu. Jednoduše se z celýho návratu do školy budu vzpamatovávat nejméně do Vánoc.
Včerejší oslava dopadla opravdu dobře. Chtěla jsem zůstat doma, abych mohla pomoct s nádobím a podobně. Jenže neustálé esemesky, pípání icq mě stejně nutilo být pořád online :D Nakonec přijela kamarádka, která sice nadávala, že nám vše sní, ale užily jsme si super hodinku a půl neustálého povídání, však jsme holky, ne? Když kamarádka odešla, celá oslava se začínala ubírat novým směrem. Děcka si začlay hrát na schovku a asi po půl hodině se k nim přidali i někteří dospělí. Ti to ovšem brali podle svého, takže zatímco oslavenkyně jednou vlezla do houpací sítě a myslela si, že tam ji prostě nikdo najít nemůže, načež byla hned jako první nalezena, strýc vlezl za plot k sousedům, které poněkud vyděsil. Když probíhala už několikátá hra, dospělí začali trochu ignorovat děti a soutěžili mezi sebou. Nejvyšší měl v plánu vylést na střechu garáže, ale jelikož nikoho nenašel, musel pokračovat i v dalším kole v hledání. V tý době už strýc a kamarád Nejvyššího z vojny měli každý v kapse stokorunu a měli v půánu něco, co do praviděl děti určitě nedaly. O tom povím později. Oslavenkyně si vlezla do vozíku, následně byla svým škodolibým bratrem odvezena do prostřed zahrady, protože jí oplácel to, že mu sebrala nápad na schovku a ihned na to ji můj bráška převezl zpátky bokem, nechtě trochu nadzvedl a maminka udělala pěkný kotrmelec z vozíku ven. Toť jedna část hry. Nejvyšší hledal dál a zbývalo už najít jen dva dospělý chlapy v mírně opilém stavu. Já jsem mezitím vším seděla s kamarádem u plotu, ten přijel, abych se nenudila v kruhu rodinném, pak jsme oba usoudili, že tady se člověk včera prostě nudit nemohl. Samozřejmě jsme oba věděli, kam se ti dva uličníci ukryli, protože při prvním pokusu jsem jim šla pro peníze já a u druhého už se zařídili sami. Takže ihned, co Nejvyšší začal počítat, oni nasadili svůj rádoby běh, při kterém se jim krásně motaly nohy, machrovsky přeskočili branku (jeden přeskočil, strejda se na ní trochu sekl a chvíli se z té pozice sukoval, ale nakonec to bravúrně zvládl) a pelášili do hospody, co je hned naproti našemu domu. Kamrád byl v křečích a já více méně taky, ale já jsem na strýčkovy výmysly zvyklá, takže jsem byla nachystaná na to, abych ho kryla. Po půl hodině se ozývalo volání otce, že už nehraje, že fakt neví, kde jsou. Přišel za námi a vyzvídal, kam se ti dva schovali, že jsem je přece musela vidět. Ještě jsem ho nechala, ať zkontroluje kamarádovo auto a pak prostou větou "Kam by asi ti dva tak mohli jít, když je někdo nesleduje" prozradila, kam se zašili a pobaveně sledovala jeho postavu, jak se řítí k hospodě, přičemýž ještě krásně škobrtl, čímž nám připravil jedno pobavení navíc. Ano, v jeho případě JÁ škodolibá jsem.
To je vše, co jsem schopná vám z oslavy vylíčit, protože tohle jsou ty nejlepší okamžiky celé akce. Teď už bych jen chtěla popřát všem, kteří se vrací ve středu do školních lavic, hodně nervů, ale i důvodů k úsměvu.
Ty se přece v těch protivných budovách taky někdy najdou, ne?:)

Bez přátel není štěstí a bez neštěstí nepoznáme přátele...

28. srpna 2010 v 17:00 | *Dragonfly |  Svěřuji se
http://pictures-album.blog.cz
Právě teď sedím u kuchyňského stolu a čekám, až přijdou všechny babičky a dědečkové, aby oslavili maminčiny narozeniny. Nasoukala jsem se do úzkých džín, vzala si svý oblíbený šedý tričko a jsem relativně spokojená sama se sebou. Na to, že jsem se z akce vrátila ve dvě ráno, jsem celkem čilá a dokonce jsem i s větší chutí vytřela podlahu, což mě šíleně nebaví. Ale přiznávám, že utírání nádobí je horší.
K narozeninám ode mně mamka dostala krásnou pokladničku ve tvaru medvidka. Je celý červený a celkem velký. Chce si šetřit na dovolenou, kterou plánuje za dva roky. Doufám, že jí to výjde, protože tohle je asi to největší přání, co má; jet s kamarádkama na hezkou dovolenou.
Ach jo, teď je tu tolik lidí a to ještě nepřišli všichni, za chvíli budu mít hlavu jak kopačák. Nesnáším tolik hluku a zmatku. Přemýšlím, jestli se nemám sbalit a jet se s kamarádem projet autem. Už jen z toho výčepního zařízení se mi motá hlava, jak ho tady obsluhují a nemůžou na to přijít. Je to jeden hlas přes druhý a přísáhám, že jsem slyšela jen jednu větu ze začátku: "Pusť mě k tomu." Ale aspoň bratr je z toho nadšený. A já se snažím, aby mě nikdo nezahlídl, jak převracím oči v sloup. Zvedá se mi žaludek z pouhýho pomyšlení na horu jídla. Už za chvíli to všechno bude na stole. Možná to bude tím, že jsem to včera přehnala, možná tím, že už pouhý slovo "Jídlo" slyším pět tisíckrát denně, takže už na další myšlenky ohledně jídla nemám pozitivní reakce.
Poslední týden se cítím dobře, mám skvělou náladu a pořád bych si s někým povídala. Jedna věc mě ale nedá spát. Že jedna z mých skvělých dvou kamarádek se trápí kvůli problémům ve vztahu. A nejhorší je, že už pozbýváme naděje, že by se všechno mohlo zlepšit. Láska je krásná, ale bolí. Mně to její trápení bolí víc, když vím, jak úžasná osůbka ta kamarádka je. A ještě mi nedá spát to, že já jsem šťastná a ona ne. Prožívám něco, co ona prožívala před rokem a je mi líto, že se mnou nemůže mé štěstí sdílet. Nestane se, že bychom si sedly v kavárně a povídaly si super chvilky, které jsme den před tím prožily, protože ty chvilky nejpíše budu prožívat jen já. Nemůžu se dívat na to, jak její obličej sžírá smutek a já mám na tvářích úsměv. Není možné, že by se mi svěřovala s tím, jak jí příjde každá chvilka jako celá věčnost a já jí pak vykládala, jak jsem se nasmála v kině a kolik úžasných známých potkala na diskotéce.
Chtěla bych kamarádce dát alespoň polovinu štěstí a radosti, co mám já i za cenu toho, že by to byl důvod, proč by mé štěstí skončilo dřív... Tolik bych si to přála...

Hudba, můj lék na smutek.

26. srpna 2010 v 17:27 | *Dragonfly |  Téma týdne
www.love--my--world.blog.cz
Dokážu si představit začátky článků na ostatních blozích, týkajících se tohoto tématu.
Bez hudby nedokážu žít. A kdo taky jo? Pokud jste normální obyvatel této planety, při každé možnosti si pustíte hudbu.
Já osobně hudbu beru jako součást každého dne. Nedokážu si představit, že bych si při uklízení raději pustila nějaký film, protože by mě rozptylovat od činnosti a já bych s takovou nic neudělala. Za to, když slyším z rádia plynout známou píseň, dodává mi to energii a vše mám tak rychleji hotové. Necítila bych se svá při sezení u počítače, kdyby kolem mně bylo jen ohlušující ticho, místo uklidňující hudby. Moje cesta do školy bez sluchátek v uších a probouzejících tónů by prostě nebyla moje cesta do školy. Když chci být sama, zavřu se do prázdný místnosti a pustím písničky. Ať už v Mp4 nebo na mobilu. Je to paradox, utíkám tam, abych byla sama a písničky mi přitom dávají pocit, že sama nejsem. A já se cítím skvěle.
Miluju chvíle, kdy po náročném dni ležím v posteli, je deset večer a vnímám jen tńy linoucí se ze sluchátek. Nikdo mě neruší, protože si myslí, že spím. A já si přitom užívám nejoblíbenější část dne a spánek to kupodivu není.
Bavím se okamžiky, během kterých se snažím dědovi vnutit své oblíbené songy a on nad nimi nechápavě kroutí hlavou a nadává, kam ten svět jde, když už ani na ty písničky se nedá tancovat. A potom ho přece alespoň jedna ze tří stovek písní uchvátí.
Líbí se mi, že s mamkou máme skoro stejný názor na styl hudby. A tak, když jsme samy doma, já můžu otevřít youtube.com a pouštět své oblíbené, aniž bych se bála napomenutí, ať už ty šílenosti vypnu, jelikož se nedají poslouchat.
Hudba je a vždy bude něčím, bez čeho se neobejdu a budu nervózní, když ji dva dny neuslyším. A z té nervozity mě dostane hudba kterákoliv, protože nouzové situace si někdy žádají nouzová řešení:)

Rodičovská žárlivost... má můj obdiv.

25. srpna 2010 v 15:41 | *Dragonfly |  Svěřuji se
princess-brunet.blog.cz
Mí drazí blogoví návštěvníci, ať už pravdelní nebo zbloudilí...
Musím vám říct, že mě nemrzí má celkem dlouhá pauza, kdy jsem nenapsala ani nadpis článku, prostě nic. Ani mě nijak neobtěžuje fakt, že jsem se o to už třikrát pokoušela a vždy článek dopadl jako koncept v rozepsaných. Je mi to jedno. Protože zatímco dva články zpátky jsem byla na dně, teď prožívám vzestup a jsem šťastná. Našla jsem si nové přátele a jsem mezi nimi opravdu spokojená... tedy hlavně s jedním, ale o tom až někdy jindy (mmimochodem, právě kvůli tomuhle ten nadpis. Dědeček je úplně hotový z toho, že netrávím většinu času s ním, ale s člověkem o tolik let mladším. Už dvakrát do mně nemístně rýpal a včera večer dokonce promluvil jen dvakrát a to, aby se mně zeptal na mamku a popřál mi dobrou noc:D)
Tak dlouho, jak jsem nenapsala písmenko na blog, jsem nenapsala ani jednu větu k povídce. Asi jsem potřebovala oddych, chvíli se vrátit do reality, abych pak mohla vymýšlet pokračování příběhu. Proto jsem si uvařila kafe (pití kávy také patří mezi spoustu dalších věcí, které jsem čtrnáct dní neprováděla), abych se uklidnila a s opravdovým úmyslem napsat alespoň pár řádků si sedla k počítači. Nevím, jestli budu psát k povídce, nebo přepíšu jeden songfic, co mám v sešitě. Ale myslím, že konečně mám chuť zase psát, což beru jako zelenou ve svých myšlenkách a tak zanechávám nesmyslných žvástů tady a jdu se ponořit nejsíše do příběhu Sáry a Martina:) Přeji vám krásný den.

Pomluvy, všude kolem. Nesnáším je.

16. srpna 2010 v 17:00 | *Dragonfly |  Svěřuji se
:(
Varování: Tohle je naštvanej článek, raději nečíst.
Když se pohádám se svým přítelem, měla bych se přece navážet jen do něj a ne do celé jeho rodiny, ne? A přece nebudu rošiřovat nepravdivé pomluvy! Proč se nestarají o sebe? Ať si zametou před vlastním prahem a pak zametají nás! Nemám tě ráda a tos mohla být mou tetou, chudák strýc, ty kozo jedna.
Už toho mám fakt všeho dost. Když neposlouchám výčitky typu "Proč jsi jako nesnědla všechny ty kousky koláče? Děláš mi to naschvál?" Ne, nedělám to naschvál, protože já tady nejsem ten, kdo s prominutím (nebo ne) sežere všechno, na co přijde a nebere ohled na to, že tahle "rodina" má ještě další tři členy. Však, hlavně, že ty se přejíš. Fuj, je mi z tebe zle, ale to už vážně všichni věděj. Krom tebe, samozřejmě, jelikož tvůj svět se točí jen kolem jídla. A peněz. A tebe samotného. A jídla. No a když neslyším tohle, tak pak to, jak nás pomlouvají všichni v tomhle zatraceným maým městě a ti, kdo nepomlouvají, tak těm pomluvám věří. Lidi, krucinál, jste postavení na hlavu nebo na nohy? Vzpamatujte se!
Poznatky dnešního dne: Štvou mě reklamy na Evropě 2, nehorázně mě rozčiluje ta mucha, co kolem mně pořád lítá (a jestli si myslí, že jí nechám trochu toho ovocnýho salátu, tak se šeredně mýlí!) a fakt nemám náladu na film s Johnnym Deppem, co jsem v televizi, protože dnešek je fakt k ničemu a já se chci zahrabat do peřin a nevědět o sobě. Ani psát nemůžu :(

Každý si má najít vlastní cestu

14. srpna 2010 v 16:05 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Ian
Nadpis je vytržen z rozhovoru v Cosmopolitanu se Shakirou.
Tak mě napadá, kdy se vlastně hodlá objevit ta má vlastní cesta. Je mi dost na to, abych už konečně alespoň tušila, kudy chci svůj život směřovat. Jestli studia zakončím maturitou a jestli vůbec, zda poctím svou přítomností nějakou tu vysokou (školu, ne budovu)... Cože jste říkali? Ale vždyť já se ptám každý druhý den co mně opravdu baví a kolik z těch činností mi jde alespoň z poloviny tak, jak mně nadchnou, když je provádím. Samozřejmě, ze všeho nejvíce psaní a jazyky. Jeden, vlastně. Pocchybuju, že bych se uživila profesionálním čtením knih nebo sledováním seriálů na netu. Nebo by mi taky někdo mohl platit za vedení tohohle blogu, které mě ale neskutečně baví, co vy na to v tom vedení blog.cz? Ne. Já to tušila. Teď jsem se dostatečně vykecala na téma Já a moje budoucí (ne)žití.
Právě sedím u svého notebooku, který přijímá prý děsně pomalý internet. Budu mlčet a nechám si pro sebe, že doma o moc rychlejší net nemám. A taky na místo, kde se nacházím, jsem vděčná za jakoukoliv rychlost internetu, i když upřímně řečeno, asi bych u opravdu pomalého netu moc dlouho nevydržela. Na to nejsem stavěná, trpělivost mi nebyla přidělena. Reklamujte mě, prosím. Záruka je přece doživotní, ne? Samozřejmě, že není, maminka odmítla na mně mít jakoukoliv záruční lhůtu, protože už v prvních dnech svého života jsem jí připadala naprosto dokonalá a úplně bez vady. Ale zpátky k místu, kde lidem kradu vzduch. Jsem sice nedaleko od svého bydliště, ale i když tam to vypadá jako velká vesnice, tady to opravdu vesnice je. A díky tomu, že jsem tu nevyrostla, ale vždy pouze projížděla, je mi to tady opravdu vzácné. Co na tom, že jsem tu s lidmi, z nichž mi jeden nepopřál k narozeninám, i přeto, že se to od něj, jako od rodiče, naprosto očekává, a druhá osoba se na mně dívá s úplným rozdílem, než na svá zbylá vnoučata, která by láskou nejraději sež... víte co. Přesně, jak se říká, rodinu si nevyberete, ale přátele ano. Bohužel i na ty přátele budu muset do jinýho krámu, protože v té naší vesnici už je tak všechno přebrané, že zůstalo to nejhorší "zboží". Vtipné? Ale vůbec. Kdyby pršelo, tak bych uvnitř seděla z donucení, teď, jakmile tam svítí sluníčko, vím, že tu můžu být a nemusím. Takže jedna věc, která mi dodává vzhlížet k noci strávené tady sílu. Pak mi tady hraje mp4 a vydává ze sebe tak úžasné songy a já si prostě nemůžu stěžovat. Jahodová Jogobella je studená a je jí tolik, že mám co dělat ještě zítra večer, miluju ji. Mám tady spoustu věcí, které jsem si vzala, abych to tady vydržela a nevyhledávála z nudy společnost ostatních obyvatel domu. Příkladem uvádím skvělé hodinky, dárek od maminky, ukazující, za jak dlouho odtud konečně odjedu, výše zmíněný notebook s výše zmíněným internetem, oblíbenou peněženku, která mi připomíná, že příjezd sem byl můj výmysl, protože z ní neubyl ani jediný drobák, jelikož když platím autobus sem, tak je to znamení toho, že sem jedu nedobrovolně, vždycky donucena něco udělat (kvítka, venčení zvířectva), ale tentokrát jsem si domluvila odvoz a tím pádem drobné na autobus nebyly nutné. Mám tu svůj deník k tomu, abych pokračovala ve svěřování se, potom co, mi dojdou smysluplné myšlenky, dovolující ve psaní na blog. Deník nikdo číst nebude, alespoň ne, co jsem na světě, kdežto tady se ze tři čtenáři určitě nasbírají. No prostě z pobytu tady nebudu dělat žádné drama, vždyť zítra jedu domů... Že vy jste si mysleli, že tu budu tak týden, hmm??
Takže, jogobelly začínám být přejezená, což vede ke psaní žvástů, což vede k ukončení psaní tady, což vede ke psaní do deníku, což ihned potom vede ke psaní pokračování povídky, protože mě určitě pokračování během psaní žvástu do deníku napadne. Končím. Přeji vám krásný zbytek dne.

Myslím, že strach je teď můj kamarád.

10. srpna 2010 v 22:44 | *Dragonfly |  Svěřuji se
<,,,,
Člověk se snaží usmívat se, dokud se před ním někdo nerozpláče. Já si smutek nepřipouštím do té doby, než přijde někdo blízký a neřekne mi, že můžu být smutná, protože k tomu mám důvod.
Dnes jsem byla nucena napsat jeden e-mail. Patřil člověku, kterému jsem ublížila nebo přinejmenším ho zklamala. Bojím se jeho odpovědi, pokud nějaká příjde. Šlo o to, že v období, kdy ode mně očekával pozornost, já tu pozornost soustředila na rodinu. A nezměnilo se to. Jenže jsem si přihoršila tím, že jsem mu na e-mail, který poslal nějak v dubnu neodepsala vůbec. A že to byl E-mail s velkým E. Jenže ty srdceryvnosti na mně byly hodně. Znáte ten pocit, kdy nechcete slyšet hezký věci, nebo to, že se na vás ten člověk vůbec nezlobí, ba naopak, je tu vždy pro vás, ale vy chcete slyšet, ať mu táhnete z očí, jak jste mu ublížili a že už vás nikdy nechce vidět? Asi ne... Kdo by tohle chtěl. Jenže to je ono. Já ano. Já jsem potřebovala důvod, abych se k němu bez výčitek mohla otočit zády, i když tohle obvykle nedělám. Abych se prostě stále nemusela omlouvat za svou nepřítomnost, za to, že ignoruju jeho esemesky.
Vlastně teď dělám spousty věcí, které jsem obvykle nedělávala. A najednou se zase tyhle neobvyklosti stávají denní kávou a dřívější obvyklosti jsou jen... dřívější obvyklosti.
Pobíhá kolem mně spousta lidí. Mých příbuzných a přátel. Smějí se, pláčou, kříčí, zarytě mlčí. A i přesto, že je znám celý život (nebo aspoň poslední půl rok), připadá mi, jako bych je neznala. A já je vážně neznám. Neznám toho člověka, který mě dříve rozesmíval každým slovem, přál mi dobrou nic, když jsem šla spát a volal z koupelny to nenáviděný "Hola hola, škola volá!", když jsem se ráno probouzela a psychycky se chystala na strašných šest hodin ve školních lavicích. Teď je ten člověk věčně naštvaný. Z úst mu místo "Dobrou noc" vycházejí nadávky na okolí. A já už si nepamatuju období, kdy jsem mu dala dárek, který se mu líbil. Nevzpomínám si, kdy jeho tvář zdobil úsměv. Upřímný, šťastný úsměv. A je to u tolika lidí.
Bojím se budoucnosti. Protože ta jediná ukáže, jak tohle všechno dopadne. Jestli se z těch nadávek a pesimistu jednou opravdu rozbřečím a smutně uteču do máminy náruče, jak si to odehrávám v hlavě vždy, když tu nespokojenost slyším. Jestli opravdu vykřiknu, že na světě je toliko krásných věcí, stejně jako těch špatných. A že jedině sem tam nějaká ta radost pomůže člověku ráno vstát z postele a čelit dalším a dalším překážkám. Že spokojenost se sebou samým vám přinese úsměv, který věnujete osobě, jež máte tak rádi.
Jsem ráda, když dostanu radu o tom, že příště si mám na večer koupit sladší vínko. Ale já to hořké klidně vypiju při povídání si, smíchu, nebo jen svěřování se. Když už jsou nějaké problémy, je přece lepší o nich mluvit. Tak pojď, nalijem to odporný víno, které jsem koupila tak špatně a místo kterého si mám příště koupit bílé. Pojď, přiťuknem si a ty mi řekneš, co je předmětem tvého trápení, i když já to vím. Od jiných lidí, ne od tebe. Chci vše slyšet tvým hlasem. I to, jak jsem vyrostla od tý doby, co jsme chodívali ven s fenkou německého ovčáka Heidi. Jak jsi rád za každé chvíle, které můžeš strávit se svými vnuky. I tu lichotku, kterou bych měla spíše slýchat od kluků, jenže když od tebe stejně zní nejkrásněji a to, že jsem den ode dne krásnější a krásnější. Protože já stejně vím, že ty vždycky budeš nejlepší chlap mýho života a že můj budoucí přítel to pochopí. Zahoď na chvíli problémy. Je to těžké, já vím, ale sednnout si večer v restauraci, být mezi smějícími se lidmi, ti pomůže pochopit, že člověk musí být někdy šťastný. Nečeká na nás v životě jen samá smůla. Jestli chceš, já tu večeři zaplatím. A klidně tam budu poslouchat tvé "Jako", co říkáš vždycky, když tvé tělo pocítí alkohol. Jen mi musíš slíbit, že ho nebudou následovat žádné nadávky, jak je tvým zvykem poslední roky, po tom co se napiješ. Všechno to přišlo s těmi problémy, pamatuješ? Ale jakmile ty trable odejdou, byť jen na chvíli, tak odejdou i nadávky, ne? Klidně, ať se zítra vrátí, ale na té večeři si můžeš dopřát jak dobré jídlo, tak i radost a štěstí. Nebo jestli je tvým přáním domácí jídlo, klidné prostředí, dobře. Když si budeš přát, tak já uvařím, budu se snažit.
Bojím se budoucnosti, že nám nepřinese tuhle večeři. Že nám nedopřeje chvilky štěstí a ty si nedovolíš mít na pár okamžiků radost.

cause... I don't feel so good...

8. srpna 2010 v 15:50 | *Dragonfly |  Svěřuji se
http://i-heart-sel.blog.cz
Myslela jsem, že už zvládnu všechno. Tedy všechno, co se týče problému, které se kolem mé osoby točí. Taky jsem je zvládla. Až do včerejšího večera, kdy jsem se z toho málem sesypala. Ale našla jsem mnohem psolehlivější činnost, než se sesypat a totiž, jít spát. Než jsem se k tomuto rozhodnutí dokopala, potřebovala jsem mluvit s někým bezproblémovým. Nemyslím, člověkem bez problému, takový neexistuje, ale s někým, kdo je na mně nevychrlí hned v prvních minutách. Povedlo se. Avšak ne, že bych šla spát klidná, ale aspoň se špetkou úlevy.
Dneska jsem pořádala generální úklid v počítači. Bylo na mně svaleno, že všechno místo zabírám já, takže jsem chtěla dokázat, že to rozhodně není pravda. Ha! Však taky nebyla, jenže zatím o téhle skutečnosti nikdo neví. Teď to všechno hodím na ostatní a už se na to nesmírně těším *škodolibý výraz* Ale o tomhle jsem mluvit, psát, nechtěla (kecám, samozřejmě, že chtěla, ale taková přece nejsem!). Našla jsem jeden soubor, v němž byla tabulka s různými slovy. Nemohla jsem si vzpomenout, k čemu jsem si proboha ukládala tabulku s tolika slovy? A pak mi bliklo. Ke každému se má napsat povídka. A vlastně sem i ten nápad docela líbí. Nejsem však blázen, nehodlám psát příběhy o deseti stránkách, ale třeba jen na půl stránky. Jen tak, pro radost, malé potěšení. Chápete, jak to myslím? Vsadím se, že ne. Snad vám vše objasním, až se odkopu k napsání alespoň dvou povídek:) Jestli se tu najde někdo, kdo by se snad těšil, až něco z tohohle plánu uskutečním, nejásejte příliš nadšeně. V nejbližších dnech vás nejspíše zklamu. Moje závislost na Gossip Girl stoupá a každičký okamžik, co se ocitnu na počítači, pouštím díly tohohle úžasnýho seriálu:)
Přeji vám příjemnější den, než budu mít já (A vsaďte se, že ať už ho máte jakkýkoliv, tak je stoprocentně lepší, než ten můj).
P.S.: Vlastně teď se cítím fajn. Jím ještě teplou bábovku od maminky a je mi příjemně:)

Hloupost? Přes tu se nikdy nepřenesu.

6. srpna 2010 v 17:16 | *Dragonfly |  Svěřuji se
...
Vážně. Poslouchat důkazy o hlouposti lidí denně je naprosto nesnesitelný. Na druhou stranu je skvělé pozorovat hlupáky, jak jsou v životě šťastní. Slovo problémy oni neznají. Vše jde mimo ně. Avšak pár z nich znají problémy jménem peníze a jakmile ty dojdou... no, raději na to nepomyslet. Ovšem, jak někdo nemůže pochopit, že je člověku tak zle, že mu ty antibiotika prostě nepomáhají, že se vážně nemůže zvednout a jít se podívat na píchavku, která roste někde u plotu. Nejraději bych ji teď šla najít a rozšlápla ji. A ještě bych se u toho usmívala. Pak ať se na ni chodí dívat, kdo chce. Jenže je zdrojem potravy, tohle se přece nedělá!
Myslím si, že mají v duši klid. Aniž by chtěli, mají na očích růžové brýle, aniž by to zamýšleli nebo je mohli někdy sundat. Chodí s úsměvem na rtech, rozdávají jeden nevtipný vtip za druhým ve společnosti, kde nejsou vítání a oni si přesto myslí, že jspu mezi svými nejlepšími přáteli a ti jej vlastně vítají s otevřenou náručí. Chudáci ti "nejlepší přátelé", nechtěla bych být v těhle chvílích v jejich kůži. Musí to být opravdu strašné. Tváříte se jak kakabus, už naprosto okatě dáváte najevo, že o tuhle osobu vážně nestojíte, odsekáváte jednu drzost za druhou, ale ta osoba se usmívá! V uších se jim vaše ironické poznámky mění v ta nejmilejší slova, která vy snad ani neznáte. A když už se fakt neudržíte, pomalu pošlete onu osobu do končin neznámých, čekáte, že se urazí, práskne dveřmi a vy na lících vykouzlíte ten nejúžasnější vítězný jakého jste schopni, ale ta osoba se jen zamračí, protože si uvědomuje, že jste mu řekl něco vážně, vážně nehezoučkého, načež ihned srší svým vtipem-nevtipem. Pak aby se vám chtělo objevovat se ve společnosti, kde víte, že se hloupost bude objevovat.
Je otázka, jestli by se mi ulevilo, kdybych si mohla vyzkoušet být na jeden den tímto naším fiktivním hlupákem. Objasnila bych svou otázku asi takhle: Když někomu nerozumíte, nejlepším řešením je vcítění se do jeho situace. Možná, že bych pak tyhle lidi (v mém případě spíše tuhle osobu) neodsuzovala a dívala bych se na ně mnohem přívětivěji a chápavěji. Jsem ovšem přesvědčená o tom, že kdyby mi tuhle možnost někdo nabídl, odmítla bych. Raději dál budu převracet oči vsloup, smát se nad jejich výroky, brečet kvůli jejich nechápavosti a nadávat na jejich IQ tykve.

Ať je hudba tvůj lék...

5. srpna 2010 v 16:13 | *Dragonfly |  Svěřuji se
www.princess-brunet.blog.cz
Rozhodla jsem se vám opět ukázat pár písní, které válcují hitparády v mé malinkaté zeleno-bílé mp4ce. Možná vás můj vkus nenadchne, možná hned navštívíte uloz.to, abyste si některé z písniček stáhli:)

*5. kapitola

4. srpna 2010 v 23:22 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Po překonání vzteku a smutku nad ztracenými dvanácti stránkami povídky, jsem po večerech sedávala u notebooku a po kouscích psala Sářin příběh. Nastaly chvíle, kdy jsem byla vděčná za neuložení souboru a jeho následného vymazání. Pamatuji si všechny části povídky a vím, které se mi líbily a na které bych nejraději vylila kyselinu. No, kyselina se dostavila sama. To, že mám šanci zlepšit se, je pro mně víc, než lákavé. Proto vám přináším pokračování svého díla a doufám, že s ním budete alespoň z poloviny spokojeni jak jsem já. Uvědomila jsem si totiž, že důvod, proč něco nebylo tak kvalitní, jak by být mohlo, byl spěch a touha přidat sem kapitolu co nejdřív. Donutila jsem se krotit svou chuť psát a psát i do té doby, co se na monitoru budou ukazovat naprosté kraviny, a vždy v tom nejlepším přestat a odpočinout si do dalšího dne, kdy jsem zpracovala nápady tak, aby byly čtivé.
To je nejspíše vše, co má osoba chtěla úvodem sdělit. Pak snad už jen popřát vám hezké a příjemné čtení a poprosit vás o zanechání názoru:)
Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy


Když budete víc spokojeni sami se sebou, budete méně závidět lidem kolem sebe.

4. srpna 2010 v 18:49 | *Dragonfly |  Svěřuji se
:)
Ozývám se po kratší odmlce. Od posledního článku sice uběhly pouhé tři dny, ale poslední dobou jsem si zvykla psát na blog víc, než kdy dřív. Zase jsem ale nezapisovala do deníku. Někdy něco musí zůstat utajené i před virtuálním světem a někdy ne. Obyvatelé domu se vrátili a já si tu připadám jak v kleci, kde jsem nucena poslouchat jejich zážitky. je to nejspíše děsně sobecký, ale byla to jejich dovolená, ne moje. Nikdo mi to nevěří, myslí si, že jim závidím návštěvu Řecka, jenže já jsem opravdu ráda, že jsem mohla zůstat doma. K tomuhle domu jsem si během pár dnů vytvořila takový vztah, který sice po jejich příjezdu zmizel, ale vzpomínky zůstaly. Před tím mi bylo jedno, jestli je tu vysátý, jestli je někde smítko prachu. Avšak během samostatného bytí tady jsem uklízela ráda. Chtěla jsem, aby byl obývák čistý a bez šmouh, cítila jsem se tady líp. Myslím, že to pro mně byla naprosto vynikající zkušenost a je mi upřímně jedno, jestli je pár lidí naštvaných, že jsem neuspořádala plánovanou grilovačku. Mě vážně bavilo být tady sama. Jasně, že jsem s radostí uvítala těch pár návštěvníků, kteří sem zavítali. Taky jsem ale s radostí vnímala pocit, že ty krásné květiny, o které mamka tak pečuje, jsou doslova závislé na mně. Že to, zda bude mamka ráda, až se sem vrátí, je taky na mých bedrech. Asi jsem poznala pravou podstatu toho, proč to tady mamka tak zbožňuje. Našla jsem pro její činy pochopení. Zbožňovala jsem chvíle, kdy se z repráků ozývala hudba a já si tady mohla zpívat nahlas podle libosti, protože jediný, kdo tím trpěl, byly ty chudiny květiny. Pes se v těch okamžicích raději uklidil do bezpečných míst naší zahrady. A já si to naprosto užívala. Tohle je podle mého svoboda. Dělat si, co se vám zachce, ale z druhé strany znát vaše povinnosti a s radostí je dodržovat, jelikož pak si opět můžete dělat, co vám příjde na mysl. Štěstím mě naplňovala skutečnost, že k nám děda s babičkou přišli rádi a ne se špatnou náladou, kvůli jisté osobě. Byli tady, protože se bavili a aspoň na chvíli zapomněli na své strasti, kterých mají nespočet a já si stále kladu otázku, proč, když se vyskytne problém, nezůstane u jednoho, naopak, nekončí to ani u desátého. A to v tak krátkém rozmezí! Copak si to ti lidé zaslouží?!
Nebýt toho, že odešli, aby u prarodičů vykládali o svých zážitcích, ta odmlka, o které jsem ze začátku mluvila, by byla ještě delší. Nebo jsem se mohla rozhodnout a jít s nimi. Jenže já už po půl hodině neustálého mluvení věděla, co všechno měli k jídlu, a tak mě přešla chuť vůbec někam jít. Ironie je, že třeba vůbec nevím, jak se jim v hotelu líbilo, jestli navštívili centrum, nebo jestli si on koupil nějakou věc, která by mu dovolenou připomínala. Mám takový pocit, že za ni považuje ty tři kila navíc, která s ním na letiště přiletěla. "Ale copak ty bys toho tolik nesnědla, kdybys věděla, že je všechno zadarmo?" Ne, protože vím, kdy mám dost a kde je má hranice. Navíc taky používám zázrak jménem zrcadlo a u něj sem tam otevřu oči a řeknu si, fajn, holka, ty svačinku dneska nedostaneš, koukni se na svý vrstevnice, jak jim to v krátkých sukních sekne. Ale na světe je pár (opravdu jen pár, myslím, že všichni jsou členy tvé rodiny) lidí, kteří jsou se svou postavou nadmíru spokojeni, a tak nezávidí ostatním. Někdo dokonce věří, že jeho pach je lepší než nejnovější deodorant od Adidas, takže ho vlastně vůbec nepotřebují. Fuj.