Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

*5. kapitola

4. srpna 2010 v 23:22 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Po překonání vzteku a smutku nad ztracenými dvanácti stránkami povídky, jsem po večerech sedávala u notebooku a po kouscích psala Sářin příběh. Nastaly chvíle, kdy jsem byla vděčná za neuložení souboru a jeho následného vymazání. Pamatuji si všechny části povídky a vím, které se mi líbily a na které bych nejraději vylila kyselinu. No, kyselina se dostavila sama. To, že mám šanci zlepšit se, je pro mně víc, než lákavé. Proto vám přináším pokračování svého díla a doufám, že s ním budete alespoň z poloviny spokojeni jak jsem já. Uvědomila jsem si totiž, že důvod, proč něco nebylo tak kvalitní, jak by být mohlo, byl spěch a touha přidat sem kapitolu co nejdřív. Donutila jsem se krotit svou chuť psát a psát i do té doby, co se na monitoru budou ukazovat naprosté kraviny, a vždy v tom nejlepším přestat a odpočinout si do dalšího dne, kdy jsem zpracovala nápady tak, aby byly čtivé.
To je nejspíše vše, co má osoba chtěla úvodem sdělit. Pak snad už jen popřát vám hezké a příjemné čtení a poprosit vás o zanechání názoru:)
Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy





V noci se však často budila. Hlavou jí výřily myšlenky, jedna za druhou. Martin Sáře zamotal hlavu pořádně, jen co je pravda. Před očima stále měla jeho tvář a na rtech cítila ty jeho. Cítila štěstí, byla šťasná. A co ksakru narušuje ten úžasný stav? Nejistota? Strach? Aniž by dostala odpověď, opět upadla do neklidného spánku.

Ráno se musela hodně držet, aby si do očí nedala sirky. Cestu do školy skoro nevnímala, měla tušení, že dokonce zahla dvakrát jinam, než normálně. Však taky přišla s deseti minutovým zpožděním. Naštěstí to ale stihla dřív, než vyučující.
"Nemáš už náhodou druhý kafe?" divila se Klára, když si všimla Sářina kelímku v ruce.Byla přestávka před poslední hodinou a na Sáru padala únava čím dál víc.
"Jo," odpověděla krátce.
"A cos dělala v noci, prosím tě?" Klára se pobaveně zasmála a nenechala toho, ani když se od Sáry dočkala podrážděného pohledu.
"Prostě jsem nemohla spát," pokrčila rameny. "A tohle stejně nepomáhá, ráda bych si znovu promluvila s člověkem, který mi nakecal, že kafe je proti únavě," namítla naštvaně a znechuceně odsunula kelímek s kávou z automatu stranou.
"Když se chce spát mně, tak přijde máma se slovy "To já, když jsem byla v tvém věku, tak se mi spát nechtělo nikdy", takže je hned po chuti jít si lehnout," Klára se ušklíbla, načež si otevřela sešit, protože učitelka angličtiny zrovna vešla do třídy. "Sakra, zas to neumim," Slyšela ještě Kláru brblat, pak už neřekla ani půl slova, jen se snažila narychlo naučit věty nazpaměť.
Jamile se konečně ozvalo zvonění, oznamující konec vyučování, Sára nijak nespěchala. Pomalu si poschovávala věci a pak šla na chodbu ke skříňkám, kam vložila učebnice. Chvíli si ještě četla ve třídě a když už se zdálo, že ve škole moc lidí není, zaklepala na dveře Martinova kabinetu.
Na pozvání dovnitř vstoupila. Martin seděl u svého stolu a něco psal do sešitu.
"Řekla bych, že ti pomůžu, ale pomohla bych spíš těm, kterým ten sešit patří," namítla s úsměvem. Martin zvedl oči od řádků a nechápavě ji pozoroval.
"Většinu chyb bych přehlídla," dodala na vysvětlenou. Až potom jí byl odpovědí lehké pozvednutí koutků třídního učitele. Ale ne, teď prostě Martin, ne učitel. Nebude si přece kazit odpoledne s tak dotěrnými... fakty?
Po pár dalších minutách Martin sešit zavřel a věnoval svou pozornost Sáře. Ta si ho v klidu prohlížela. Černým tričkem nemohl nic zkazit. K džínám se hodilo naprosto dokonale. I když dívka si byla jistá, že zrovna on by vypadal dokonale úplně ve všem. Zamyslela se. Tak takhle holky uvažují, když jsou zamilované? Protože jestli ano, tak ona zamilovaná byla. Jenže se hrozila nevědomosti o svých pocitech. Proč štěstí stále doprovází nejistota i v jeho přítomnosti?
"Napadlo mě, že bychom mohli zajít na oběd," vytrhl ji z přemýšlení.
"Jasně, třeba rovnou k nám domů, ne?" namítla s ironií v hlase.
"Samozřejmě mimo město," odpověděl. Byl podrážděný, to Sára poznala. Ale kvůli čemu? Je ona tím důvodem? Rozmýšlel nad jejich situací v noci, stejně jako jeho studentka?
"Dobře," přikývla a raději už nic neříkala.
"Jdi první a počkej mě na začátku parku, dobře?"
Udělala jak řekl, a proto za deset minut stála na kraji cyklistické stezky, vedoucí přímo do parku a čekala na něj. Padla na ni skleslost. Nechtěla, aby se cítil provinile. Ale taky ho nechtěla ztratit. Po předchozím dni, kdy si tak dlouho povídali, v něm spatřila nejen člověka, kterého dokáže milovat, ale člověka, který jí dokáže být přítelem. Dál už o něm Sára smýšlet nemohla, zastavil se svým tmavě modrým autem přímo před ní. Bála se, že pokud by v úvahách pokračovala, poznal by to. A tak celou cestu oba dva mlčeli. Martin upřeně sledoval cestu a Sára ubíhající krajinu. Ten pohled nebyl dvakrát pěkný. Šedivé nebe napovídalo, že za chvíli se spustí ledový podzimní déšť. Sára si nevědomky přítáhla svůj kabát blíže k tělu.
"Je ti zima?" zeptal se. Samozřejmě, všiml si toho pohybu. Všimne si vždycky všeho.
"Ne," zakroutila hlavou. Netušila, z jakého důvodu to udělala. Možná při pomyšlení na počasí. Ale možná ji ani tak nestudila myšlenka na déšť, jako spíše to ticho, které autem procházelo. Nic, kromě slabého zvuku motoru, nesyšela.
Zastavili docela daleko od města, což slibovalo soukromí a neznámé tváře. Vešli do malé restaurace, kde se Sáře líbilo. Zbožňovala tyhle útulné prostory, pociťovala v nich bezpečí. Než jim číšnice donesla jídlení lístky, stále neřekli ani slovo. A dívku už to začínalo štvát. To je takový zbabělec, aby nedokázal oznámit konec? Bude ji tahat za nos ještě dlouho? Ne, tohle nesnese.
"Já..." začala, ale musela se nadechnout, aby tak získala čas na rozmyšlení, co vysloví. "Jestli se chceš vrátit, tak můžeme," dokončila a zpříma se mu zahleděla do očí.
"Cože?" divil se, ale pak mu zřejmě všechno došlo. "Ne, to ne, chci tady být."
"Potom bych nejspíš měla odejít já," pokrčila rameny. "Nechci, abys mě tahal za nos, Martine, rovnou mi prosím řekni, že tohle není to, co chceš. Vztah s mladší holkou, se svou studentkou," poslední slovo řekla tak tiše, jak jen to šlo. "Já to chápu." začala si sbírat věci a soukat se do kabátu. Ignorovala přitom zvědavý pohled servírky, stojící u baru.
"Ne, Sáro, počkej, přestaň," Martin se natáhl přes stůl, aby Sáře zabránil v odchodu. "Tak to vůbec není," pokračoval.
"Vážně? A jak to je?" přimhouřila oči a k jeho malému potěšení aspoň přestala zapínat kabát.
"Tohle všechno je změna, víš," začal s vysvětlováním.
"Opravdu? Ale nepovídej," ušklíbla se.
"Nemyslím to zrovna takhle, ale fajn, máš pravdu. Já jsem spíše myslel, že nevím, co se ti líbí a prostě jsem ti chtěl udělat radost," pokrčil rameny. Sára na něj zůstala zírat.
"Tak proto jsi mlčel?"
"Jo. Vymýšlel jsem, kam bychom mohli jít. Hlavou mi proletělo asi dalších dvacet míst," řekl popravdě.
Dívka bez hnutí seděla. Po několika sekundách promluvila. "No, tady je to fajn."
"Dobře."
"Myslela jsem, že sis to rozmyslel," dodala tiše a sklopila oči ke stolu.
"Ne."
"Ale?" měla pocit, jakoby neřekl vše, co měl na srdci. Tázavě a zároveň povzbudivě na něj koukla.
"To nic," odmítl odpovědět s úsměvem a Sára věděla, že pokud by vážně chtěl něco navíc říct, tak by to řekl. Takže pouze přikývla a věnovala se jídelnímu lístku. Tím byl rozhovor na tohle téma uzavřen. Prozatím.
Po obědě jeli okamžitě zpátky do města, i když se Sáře moc nechtělo. Doma ji ale čekala máma, už tak jí bude muset vysvětlovat, kde byla tak dlouho. Vymluví se třeba na Kláru nebo na dohánění ve škole. Nesnášela lhaní. Vybrala si tuhle cestu? Ano, tak musí dát něco na oplátku.
Martin zastavil ve vedlejší ulici, která byla naprosto prázdná a tichá.
"Díky za oběd," pousmála se na rozloučenou a lehce se dotkla jeho rtů. Z nějakého důvodu se na víc necítila. Vystoupila z auta a sledovala jej, dokud nezmizel v zatáčce. Šla pomalým krokem, dokud se nedostala k domovním dveřím.
"Jsem doma, mami," oznámila, ale divila by se, kdyby ji mamka slyšela. Copak tohle žblepnutí mohl někdo slyšet? Za mámou do kuchyně vstoupila ihned, jak si zanesla tašku do pokoje.
"Ahoj," pozdravila znovu, aby na sebe upoutala pozornost. Paní Andersová se na svou dceru s úsměvem obrátila.
"Ahoj, zlato, jaký jsi měla den?" zeptala se se zájmem v hlase.
"Jo, dobrý," odpověděla Sára. "Půjdu se na chvíli projít, jo?" potřebovala na vzduch. Nechtěla být zavřená mezi čtyřmi stěnami. Na druhou stranu se měla učit. Zítřejší písemka češtiny jí kazila příjemné odpoledne. Od toho však škola je, ne? Něco nám ten úžasný mladý život kazit musí. Je fakt, že školu sem tam zastoupí rodiče.
"Ale netoulej se venku moc dlouho, přece jen to tady ještě moc neznáš."
"Jasně, mami," zavolala u dveří. Ze skříně si vzala svou oblíbenou šálu, venku se zase o něco víc ochladilo.
S rukama v kapsách bloudila městem, v hlavě miliony myšlenek. Před očima si promítala scénu, kdy Martinovo auto zajíždělo do zatáčky. Od té chvíle neuběhly ani dvě hodiny a ona si ji jen matně vybavovala.
Na lavičku, která stála kousek od ní, se posadila. Vzpomínala na dobu, kdy na podobné lavičce sedávala se svým dědečkem. Sáře vždycky opakoval, ať zůstane sama sebou. Nikdy nedělej, co sama nechceš. Dědeček neměl rád tajemství. A nějakým zázrakem to samé přenesl na svou dceru, jenže ona na tuhle skutečnost poslední dobou zapomínala. Znovu pomyslela na Martina. On je tím tajemstvím. Jako by tajemství mohlo mít pokračování. Najednou si chtěla vrazit. Vzpomínka na dnešní oběd. Její obavy z toho, že se on bojí odhalení byla oprávněná. Dřív nebo později odhalení přijde. A ona už nebyla tolik rozhodnutá užívat si, dokud to jde. Zároveň se ale přistihla, jak je překvapená. Jak dokázala tak rychle změnit své jednání? Vždyť ještě včera byla odhodlaná s ním být, ať už na ně budoucnost nastraží jakékoliv překážky. Bylo to tím, že je puberťačka, která neví, co od života chce s nestálými změnami nálad? Nebo tohle prostě je rozumnější rozhodnutí, než to, které učinila včera?
Na lavečku pod ní vrhla vyčítavý pohled. To ona v ní vyvolala vzpomínky na dědečka a tím i nejistotu. Ta ji zevnitř ubližovala takovou silou, až chvílemi bolestí skřivila obličej. Bože, jak ubohé. Už svou hloupost svádí na nejistotu. Ta Sáře přece nemohla ublížit, nebo ano? Pohlédla na nebe, snad čekala, že tam najde hotovou kuchařku, jak jít dál. Jenže místo odpovědí jí obloha nabídla dokonalé polekání. Nikde neviděla modrou barvu, jak by čekala. Do očí jí zářily hvězdy a napovídaly, ať jde domů. Bylo devět hodin večer. Ani si to neuvědomila a seděla tu něco přes čtyři hodiny. Myšlenky, vzpomínky a otázky zabránily v pomyšlení na návrat domů. Máma se bude hodně zlobit. Pro jistotu ještě zkontrolovala displej telefonu. Sára úlevou vydechla, nic nenaznačovala tomu, že by si máma dělala starosti s nepřítomností své dcery. Tedy alespoň telefon nekřičel touhou po zavolání rodičům. A ona také ne.
Seskočila z lavičky a vydala se cestou, vedoucí k jejímu novému domovu. Za celou dobu si teď nejvíce přála, aby byla opravdu doma. Mezi svými, s přáteli a s učitely, na které byla zvyklá.
Za pár minut už odemykala dveře a sundávala si podzimní boty. S vysvětlením, že zapomněla na čas, se odebrala do svého pokoje, kde si začala pročítat poslední tři zápisky v sešitu češtiny. Nechtěla jít na písemku úplně nepřipravená. Lehce se pousmála, aspoň ať vím, z čeho vůbec píšeme.
Sáru probudilo šimrání na ruce. lenivě otevřela oči a před sebou spatřila mámin obličej. Smál se na ni a dodával tolik energie. Energie, kterou potřebovala, aby přežila dny zbývající do víkendu. Pak se mohla zavřít mezi čtyři stěny svého pokoje a přemýšlet, co udělá.
"Vstávej, je sedm hodin," máma ji hladila po tváři a Sára pocítila radost. Má tak skvělé rodiče. Ať už se rozhodne jakkoliv, vždycky to budou její skvělí rodiče, kteří svou dceru milují. Čas ale dívku vylekal. Jaktože nezvonil budík? Copak si myslel, že je sobota nebo co? Málem zaspala, nebýt mámy. Vypravená byla během patnácti minut a do školy došla tak akorát. Připadala si trapně, už druhý den stíhá tak tak. Naštěstí nebyla zatím nikým nachytaná. Jediným pokáráním byl přísný pohled školníka. Popadl ho vztek, když Sára zanechala na právě vytřené podlaze mokré šlápoty. Ignoroval i upřímnou omluvu a tak nad tím mávla rukou.
Po konci vyučování nešla za Martinem do kabinetu, ale zamířila rovnou domů. Snad pochopí její potřebu být sama jen s učením a svými myšlenkami. Potýkala se s nervozitou ze zítřejší němčiny. Vymýšlela rozvrh svého chování během těch pětačtyřiceti minut. Po celou cestu nad tím uvažovala, ale smysluplného nic nevymyslela. Napadaly ji věci jako schovat se pod neviditelný plášť, když ten neklapne, tak zalést pod lavici. Nebo při jeho vstupu do třídy vyletět ven se slovy, jak jí je špatně. Dopodrobna probrala mnoho dalších takových situací, ale při všech by na sebe upoutala spoustu pozornosti, to nebyl zrovna cíl, kterého chtěla dosáhnout.
Dokonale opuštěný dům Sára uvítala s otevřenou náručí. Mohla tak bez otázek a vysvětlení zavřít dveře od pokoje a dělat, jakoby tam vůbec nebyla. Říká se, že ze zmatených myšlenek ti pomůže psaní. Uleví se Sáře, když vezme tužku a povypráví svůj příběh papíru? Najde potom hledané odpovědi?
Se zájmem shlédla od zhora až dolů popsaný papír, vytáhlý z tiskárny. Znovu si celý text přečetla. Vyprávěl o odstěhování se do tohoto města, poznání Martina a všechno o jejích pocitech. Uvažovala nad každým napsaným slovem. Věděla, že nikomu jinému, kromě papíru, se svěřit nemůže. Když došla k poslední větě, vlastně poslednímu slovu, trhla sebou. Jejím rukopisem tam stálo: Konec. Ane netušila, že něco takového vůbec napsala. A pak si dala dvě a dvě dohromady. Tohle je odpověď na její otázky? Naštvaně hodila papír do šuplíku. Takovou odpověď nechtěla. Přála si znát, jak se zachovat. To, že nejlepším řešením by byl konec jejich vztahu věděla moc dobře. Došla k závěru. Sára si na konec počká, pokud má přijít a postaví se mu čelem, protože tak to bude správné. Žádné schovávání se, ani vymýšlení strategie na hodinu němčiny. Bude prostě Sárou. V hodině Sárou-studentkou a v soukromí Sárou-holkou-která-se-schází-s-Martinem. S úsměvem vnímala spokojenost, procházející celým jejím tělem. Vytáhla slovíčka němčiny a začala si je nahlas odříkávat.

Sářina přání se vyplnila a ona opouštěla školu s vědomím, že ji nacházející dva dny neuvidí.
Zbytek týdne proběhl přesně podle plánů. Ne Martina se přes vyučování ani nepodívala, pokud k tomu nebyla donucena, například při vyvolání. Zato odpoledne na něm mohla oči nechat. Chodili na procházky, samozřejmě ne po městě, ale ve vzdálenějších vesnicích. Sára často přemítala, zda mu nevadí tolik proježděného benzínu a ztraceného času. Ale Martin nikdy nevyslovil žádnou stížnost. Vypadal spokojeně. Všímala si jeho náladovosti. Párkrát nastaly chvíle, kdy třeba půl hodiny v kuse mlčel a Sáře nevěnoval ani jeden pohled. I za těch krátkých okamžiků, kdy s ním mohla být, se naučila jeho nálady snášet tak, aby nebyl naštvaný ani jeden z nich. Pravidelně si s sebou brávala deník a psávala do něj své myšlenky. Koupila si ho právě pro tenle účel. Nápad s tužkou a papírem se jí po čase nezdál tak špatný. Otevřela ho, když za celkem teplých podzimních dnů seděli na lavičce ve vesnici, kterou Sára dříve vůbec neznala, a on se zadíval před sebe, držel ji za ruku, ale mlčel a neměl zájem svěřovat své myšlenky. Zavírala ho, jakmile se na ni znovu podíval a věnoval jí jeden ze svých fantastických úsměvů. To už býval zase s ní a pozornost věnoval přítomnosti a tomu, že je Sára vedle něj.
Na večer se Sára domluvila s Klárou, že opět zajdou do klubu. Těšila se a měla skvělou náladu. Deník si spokojeně nesla v tašce. Nebyla s to ho nechávat doma, ani ve škole, i když věděla, že právě ve skříňce je nejlepší úkryt. Bavilo ji psát do něj, svěřovat se a být si jistá zachováním tajemství a že se na světě nenajde nikdo, kdo by ho odhalil, aniž by si deník přečetl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lirael Lirael | Web | 5. srpna 2010 v 1:12 | Reagovat

Byla jsem tak potěšená, když se mi tvůj blog načetl a ukazovalo mi to čas zveřejnění před 60 minutami. :-) Bylo utrpení čekat a společensky se u nás doma družit (ségra měla oslavu narozenin), když jsem věděla, že mě tady čeká nová kapitola. Ale dočkala jsem se! A vážně mělo cenu ta muka přežít. ;-) Každou další kapitolou mě víc napínáš na tu nadcházející a nikdy ten tlak nepolevuješ. Vztah učitel x studentka mě navíc od začátku zajímá... Jen se bojím chvíle, až se to všechno proflákne. Líbí se mi Martinova všímavost, ale nelíbí se mi jeho uzavřenost. Ačkoli si ji sama u svého psaní u své oblíbené postavy užívám, ale v tom je rozdíl, když vím, co tají. Tady nemám šajna, jak to všechno bude. Budu trpělivě čekat na pokračování a doufat, že nebude dlouhé. :-)

2 miriela miriela | Web | 10. srpna 2010 v 19:56 | Reagovat

pri tejto poviedke hlcem každé slovo s nedočkavosťou a zároveň aj strachom zo slova ďalšieho, vôbec si neviem predstaviť ako to celé nakoniec vyriešiš a vlastne si to ani predstavovať nechcem, zostáva mi len dúfať, že kapitoly budú pribúdať tak akurát často, aby ma nechytil absťák, ale aby som vždy každý jednu a jej napätosť stihla tak akurát rozdýchať...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama