Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Září 2010

Čaj, kafe, do školy termosku.

28. září 2010 v 13:59 | *Dragonfly |  Svěřuji se
podzim
Já vím, že se mezi vámi najde někdo, kdo má radost z pomalého příchodu podzimu. Když mně se ale po třiceti stupňovým vedru opravdu strašně stýská. Já totiž nemám nápady, co dělat v počasí, kde venku padá listí, fouká a je vážně docela chladno. Kromě venčení našeho zvířete, samozřejmě. Nebavím se o počasí, které ovládá přírodu dneska, protože to samozřejmě skoro každý sedí doma a užírá se depresemi (dobře, tak těmi depresemi ne každý). Takže čekám na spolužačku ze základky, skvělou dívčinu a doufám, že první, co řekne, nebudou stížnosti nebo bezpočet problémů, protože to bych chudině asi zabouchla dveře před nosem nebo v nejlepším případě bych jí šálek čaje dala na chodbu a sama se šla dívat na televizi do obýváku. 
Snad váš den ovládá lepší nálada, než u mně. Upřímně v to doufám. Ale je pravda, že se na kamarádku opravdu šíleně těším. Je to někdo, s kým jsem si dlouho nepopovídala a jehož život neznám tak dokonale, jako ten svůj nebo život svých nejbližších a já vážně ráda poslouchám. Jen ne žádný pesimismus, prosím.
Přeji krásný sváteční den. A nenechte si ho zkazit počasím, jak se to stalo mně. Protože já s radostí přisuzuji všechno tomu psímu počasí venku:)

I can´t ignore this world...

27. září 2010 v 19:23 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Vzhledem k předešlému článku jsem na sebe fakt naštvaná... Takhle hnusně dávat najevo své pocity. Jsem tu, abych si vás udobřila. S tím mi pomůžou písničky, které spolu s dalšími plní pameť mé prťavé mp4.

Nic. Tečka.

27. září 2010 v 16:03 | *Dragonfly |  Svěřuji se
-
Každé ráno, vždy, když se probudím, vejdu do obýváku, hrnou se na mně samé pesimistické řeči. Už týden s němi bojuji, snažím se je pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ano, daří se mi. Jenže poslední slovo, které uniká ven vždycky spustí slzy, které také čekají na propuštění. A já to nadále nezvládám. Víte, jaké to je, když přemýšlíte nad místy, kde byste se před tímto odporným čímsi, schovali? Jestli ne, závidím vám a víc než to. Dokážu být veselá už jen z donucení, úsměvy rozdávat se smutnými myšlenkami a jiskřičky v očích trénovat.
Ale nesnáším tyhle depresivní články, protože tí víc kazím sama sobě náladu a také ji kazím vám. Navíc nenávidím samostatné klávesnice, neumím na nich psát, jdou mi na nervy, miluju svůj notebook. Takže si ho jdu zapnout a zkusit dopsat kapitolu, kterou si stejně nikdo nepřečte... Ale co, já si řekla, že ji dokončím a díky tomu je moc tak trochu jedno, jestli ji někdo čte, ale v hloubi duše doufám, že se alespoň pár lidem líbí :) 

Ach ty konce víkendu...

19. září 2010 v 19:09 | *Ridana |  Svěřuji se
...
Nebudu komentovat skutečnost, že je neděle...
Kdybych měla vyjmenovat, kolik věcí kolem mně, ladem skladem, leží, byly bychom tu ještě hodně dlouho. A tohle si nemůžu dovolit, v osm hodin začíná na HBO Jánošík, ještě jsem neměla tu možnost film vidět. Nejraději bych si ale za svou momentální činnost, i když ji dělám nejraději ze všech, totiž psaní, nafackovala, protože s takovou nezvládnu úterní test z češtiny. Týká se prvního ročníku, takže literatury starověku, což je Mezopotámie a další úžasné civilizace, které můj život otravují už od šestého ročníku. Tenkrát jsme měli za učitele zrzavého a nahluchlého borce, který nám každou hodinu, po celé první pololetí, vykládal pouze o Gilgamešovi, přičemž půlka třídy stejně poslouchala písničky a druhá se snažila ze třídy nenápadně zdrhnout (a většině se to úspěšně podařilo, aniž by je potkalo nějaké vysvětlování jejich absence). Proto i chápu, proč jsem překvapená dějem Gilgameše. Byla jsem jedna z těch, co poslouchali svou oblíbenou hudbu.
A jelikož jsme popravdě řekli naší mlaďoučké paní učitelce češtiny, jak to s námi v prváku bylo, ochotně nám zpracovala materiály, s tím, že si napíšeme test. Jasný, ta podmínka s testem se nám moc nezamlouvala, ale jsme rozumní studenti a bylo nám jasné, že před maturitou by se nám celý prvák sháněl špatně a ještě hůř se učil. Takhle máme možnost si veškeré učivo prváku jen zopakovat (totiž, doufám). Takže jedna z věcí, která se mi tu povaluje, je vytištěný kus učiva z prváku. Další z povalujících se věcí jsem já sama. V pátek mě skolila nemoc a nehodlá se mě pustit ani pod výhrůžkou toho, že ji s sebou vezmu do školy. S tím souvisí kapesníčky a peřina, kterou se nechávám hřát. Na stole je program, ten mi ale celou půl hodinu byl k ničemu, nemohla jsem najít Primu Cool, kde dávají Gossip Girl. Ovladače, sklinka, lak na nehty nestojí za zmínku:)
Už tisíckrát jsem zažila konec víkendu, ty odporné neděle, ale pořád si na to nemůžu zvyknout. Tolik je nemám ráda! Vím, že ještě stále mám volno, ale už pouze pár hodin a další volné dny nastanou až za tak dlouho. Myslím ale, že takhle jsou na tom snad všichni studenti.
Mám pocit, že mi ta nemoc zatemňuje mozek. Píšu jednu blbost a blábol, za druhým.
Jinak, koho zajímá, jak to pokračuje s povídkou (nikoho, žádný komentář ani hodnocení se u poslední kapitoly neobjevilo, ale nebudu si to brát osobně:)), píšu další kapitolu, ale během cest ze školy, jelikož jindy nemám čas, snad se to příští týden změní :)
Přeji vám krásné zbytky víkendu a dobrý začátek nového týdne :)  

Probudila jsem se do snu...

12. září 2010 v 15:08 | *Dragonfly |  Svěřuji se
:)
Jakobych se domluvila sama se sebou, že na blog budu psát jen v neděli nebo co. Říkám si, proboha, vždyť to není možné, napsat jeden článek mi netrvá déle jak patnáct minut. Jenže já na psaní právě vážně nemám čas. Víte, že mi neudělá nikdy nic větší radost, než moct psát. Ale momentálně mi dělá radost být jen sama se sebou nebo s i s někým jinčím:) jsem teď více spolčenský tvor, než kdykoliv dřív. A to jsem si myslela, že už to snad ani nejde...
Právě se nacházím u táty, v novém domečku a úplně sama. Vyhovuje mi to. Než odjel poséct trávu na chatu, psala jsem odpovědi do angličtiny a bylo jich tolik, že snad odjížděl přsvědčený, že se opravdu učím. Seděla jsem nad tím hodinu a půl a ještě teď, když jsem si protestativně pustila písničky od Davida Deyla, kde se neobjevuje ani název písničky anglicky, mi v hlavě zněji nová slovíčka, která jsem byla nucena vygooglovat. Ihned, jak se za polovinou rodičstva a jeho paní úřetní (;) že by opět úspěšně neohlášená svatba? Příště už nebudu tak hodná) jsem odložila učebnici, dopsala poslední odpověď na záludné otázky od pana třídního učitele a okamžitě pouštěla a stahovala jednu písničku za druhou. Radostně se usmívám a sem tam věnuji úsměv také tomu krásnému skoropodzimnímu sluníčko za okny. Nevím, jak je to možné, ale vždy, když jsem tady, venku nádherně svítí sluníčko. Ten krásný zelený pokoj je snad ještě úžasnější a zelenější, než kdy jindy. Miluju ten pokoj ze všeho tady nejvíce, proto sem ráda jezdím. Je to sobecké? Že sem jezdím raději do pokoje, než za svým tátou? Ať. On taky raději trávil chvilky v jiné společnosti, než v té mé. Nemám proč mít výčitky. Ty by tady měl mít někdo jiný:)
Včerejšek byl opětovně ve znamení rodinné oslavy. My bychom snad slavili i narozeniny rybiček, kdybychom nějaké měly. Protože dnes slavíme i obyčejný svátek. Nechci nic slavit další měsíc, prosím. Tahle prosba se mi ovšem nesplní, jelikož další v pořadí se svátkem jsem já. Vlastně ještě přede mnou je Gastonek, se svým třetím rokem. Ale hádala bych, že tomu je to úplně jedno, pokud ovšem dostane nějakou kostičku. Ten oslavu vyžadovat nebude.
Myslím, že než se tatínek vrátí, otevřu si word a sepíšu něco do povídky, jelikož typuju, že přes týden zase čas nebude, pokud ovšem nevytáhnu notebook v hodině práva, kdy si paní učitelka bude myslet, že píšu zápis a nepřijde na to, že ne. Ale kdo by mi pak zápis z hodiny dal? Ne, že by si ve třídě dělalo zápisy zrovna hodně lidí...
Přeji vám krásný zbytek víkendu plný sluníčka a radosti:)

Baví mě smích!

6. září 2010 v 11:52 | *Dragonfly |  Svěřuji se
http://veronicasteresas.blog.cz/
Ti, kdo mě mají v oblíbených stránkách (a je mi ctí v nich být:)) se nejspíše hned na úvodní stránce blogu podiví nad časem zveřejnění tohoto článku. Říkají si Chodí do školy ani ne týden a už je doma a spisuje na blog? Máte pravdu, jenže k této absenci mám opravdové důvody. Samozřejmě, že si polovina lékařů vzala na poslední týdny prázdnin volno a já, jelikož jsem si v poslední chvíli vzpomněla nak ontrolu, jsem se trefila přímo do těchto termínů. No a tak nezbývalo nic jiného, než přerušit na jeden den školu a jít si popovídat za paní doktorovou:) Ne, že by mi vadilo zopakovat si skvělé dny prázdnin, protože jsem mohla spát do osmi, úplně bez jakýchkoliv výčitek, objednaná jsem až na půl druhé.
Dnes mi ani nevadí zima, která vládne okolí venku. Vezmu si teplejší bundu a prostě půjdu. Poslední dobou si nenechávám kazit náladu zdrobnělinami, které tolik nenávidím, ani rýpanci od dědečka, který se nemůže smířit s tím, že jsem velká holka a toužím po jiných vztazích, ne jen po tom, co máme my dva mezi sebou ;), ale vysvětlujte mu to. Jediný, čeho se už od čtvrtku bojím je písemka z matiky, kterou budeme psát koncem týdne. Neumím ani ťuk, samozřejmě, jenže matikářce to evidentně nevrtá hlavou. Ale vysvětlujte jí to. Taky nemám skoro čas na psaní, strašně mě to mrzí! Tolik bych si chtěla večer sednout, dát si na nohy notebook, vedle sebe si položit hrneček s horkým čajem a psát! Jenže teď budu muset dát přednost čtení, jelikož nás čeká také test z povinné četby. Mám načteno, jistěže. Ovšem ne povinnou četbu. Nesnáším povinnou četbu, ale ti nad námi to prostě k těm maturitám dát musí. Jde mimo ně, že existují lidé, kteří čtou, pro které jsou knihy světem, ale nemají rádi, když jim někdo nařizuje Čti!. Ale vysvětlujte jim to. A pokud mám šanci vidět ve svém školou zaplněném životě alespoň trochu místa pro něco jiného, okamžitě ho využívám a chodím ven. Můj život se obrátil naruby je to jen kvůli jednomu člověku. Děkuji. (Do těchto událostí zasahuje ještě jeden člověk, ale na toho já zapomenu, určitě!).
Pokud vám tenhle článek připadá zmatený, buďte v klidu, Já jsem zmatená celá, ale šťastná. Usměvavá. Se všemi ostatními kolem mně (nebo alespoň těmi, kteří mě obklopují ve škole, za což jsem jim pochopitelně nesmírně vděčná:)). Budu končit, musím se jít nachystat na rozmluvu k paní léčitelské. Držte mi pěsti, ať si jen povídáme :D

Přátelé, to chce klid! Ne! To chce další dva měsíce.

1. září 2010 v 18:25 | *Dragonfly |  Svěřuji se
:)
Tak si říkám, kdy skončí ta idylka v podobě častého psaní na blog, vymýšlení povídky, chození ven a vracení se pozdě večer. Typovala bych to tak na polovinu příštího týdne.
Často jsem dnes slýchala: "Tak co první den ve škole?" A častou odpovědí bylo "V pohodě, byl to přece jen první den." Dnes školní budovu miluju, od zítřka ji opět začínám nenávidět. Konečně se život vrací do starých kolejí. Zase budu protivná kvůli testu z matiky, kterou nemám nikdy šanci pochopit a opět se budu smát při zkoušení v angličtině a povídat si s učitelem, jako bychom byli staří známí.
Stejně v hloubi duše věřím, že tenhle rok bude v něčem jiný.
Ale teď z jiného soudku. Včera jsem byla na Čarodějově učni s Nicolasem Cagem. Film dobrý, výkon Nicka skvělý. Já zbožňuju fantasy, ale tenhle kousek se jaksi netrefil do mého šálku kafe. Tušila jsem, že se mi to nebude líbit jako Eragon a podobně, ale kvůli Nicolasovi jsem se prostě musela jít podívat :) Viděli jste Next? Jestli ne, doporučuji :)
Dnes bude má večeře poněkud nezdravá. V plánu je Pizza z nedaléké restauračky a navzdory brzkému vstávání dlouhý večer. Nemůžu se dočkat. Ještě by mohlo začít pršet, já bych pro objednávku šla s krásným novým deštníkem, který svoují žlutou barvou a fialovými okraji sluníčko někdy vyvolat prostě musí! Obula bych si své super nové botičky Adidas (a vážně ne "Čím víc pruhů, tím víc Adidas" jednoduše Adidas:)), na kterých není absolutně nic zvláštního, protože jsou obyčejně bílé s růžovými pruhy, ale chodí se v nich tak skvěle. Ráno jsem z nich měla takovou radost, že mi ani nevadilo, když strýc zastavil na zastávce přímo v kaluži. Boty to zvládly naprosto perfektně a tak podle mého splnily svou batičkovskou maturitu:)
I když se nechávám unášet skvělými písničkami Natashy Bedingfield, musím brát v potas čas, takže, i přestože je mi to proti vůli, se s vámi musím rozloučit, popřát vám všem správné vkročení do nového školního roku, málo strastí a špatných známek a co nejvíce smíchu na školním place, protože ten jako jediný vám zvládne tam přežít:)