Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Leden 2011

Upíří deníky (Probuzení, Souboj, Zášť) - L. J. Smith

31. ledna 2011 v 18:21 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
http://vd-online.blog.cz/rubrika/the-vampire-diaries-avatars/stranka/1
Mám tady první článek k tomuto úžasnému nápadu. Jde o první tři díly Upířích deníků. Nechtěla jsem každou knihu zvlášť, jelikož mi přijde, že jsou knihy tak krátké, že se dají brát jako jeden příběh a jedna kniha. Navíc by se mé odpovědi vůbec nelišily, byly by naprosto stejné, tak proč vám v tom dělat hokej:)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Už od svých dvanácti let, kdy jsem si přečetla první díl Harryho Pottera mě přitahuje tajemno, kouzla, nadpřirozeno a všechno s tím spojené. Díky Twilight jsem si, jako mnoho ostatních, oblíbila příběhy o upírech a když jsem narazila na internetu na povídání právě o Upířích denících, další den jsem v knihkupectví neváhala. Stefan byl pro mně druhý Edward, jeho si prostě nešlo neoblíbit. Nemůžu si odpustit zmínku o tom, že mě trošku zarazil, jak razantní je rozdíl mezi seriálem a knižní předlohou. Ale o tom jindy:)

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Famózní a napínavé

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Wooow :)

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Velmi sympatická mi je Bonnie, jakožto čarodějka a i tím, že tolik ve třetím díle bránila Alaricka. Alarick je příjemnou postavou a jsem mu vděčná za to, že byl ochoten Eleně pomoci. V každém případě bych se nechtěla ocitnout na místě Vickie. Nemám pro to odůvodnění, jen to prostě cítím...

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Musím pozvednout chování Damona v hrobce, když mu Katherine slibovala, že spolu odejdou, budou mít moc, když jí řekne, jak jí miluje a on odpověděl: "Táhni k čertu." Už víme ze seriálu, že v něm to dobro je. Ale v knize to až na malé náznaky poznat nebylo. Až doteď:)

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Někdy mi vážně lezlo krkem chování Eleny. Tolik byla zvyklá všechno brát. Všechno získat. Ještěže si své jednání potom uvědomila. A na knize, jako takové, mi vadí, že je krátká. Jednoduše jsem knižní maniak:)

Ráda sleduji zimu. Když jsem v teple.

30. ledna 2011 v 16:59 | *Dragonfly |  Svěřuji se
...
I přes nadpis článku musím ale přiznat, že některé zimní procházky mám ráda. Ovšem ta dnešní patří mezi ty obyčejné, nic nedávající. Nebo nám každá naše dobrovolná činnost něco dá? Nevím. Každopádně dneska jsem se z venku vrátila více rozmrzelá, než když jsem odcházela. Dnešní den je totiž úplně typická neděle. Nechce se mi a zároveň se těším do školy. Nechce se mi, protože vím, že se opět budu vracet domů ve čtyři unavená a s bolestí hlavy. Těším se, jelikož alespoň nějak zabiju čas a nebudu tady. Jsem blázen a pesimista dohromady a leze mi to krkem i ušima. Kdy tohle období přestane? V době, kdy se bude stmívat až kolem deváté hodiny? Nebo až opět budu mít dům o prázdninách jen pro sebe, protože jsem opět a už po druhé odmítla rodinnou dovolenou. Zkoušeli to na mně všemi možnými způsoby, ale můžu s hrdostí (a svou tvrdohlavostí) oznámit, že jsem odolala. Dokonce nezapůsobilo ani to, když mi maminka oznámila, že jedna osoba (a můžete hádat jednou, která to byla) by byla ráda, kdybych jela. Má odpověď zněla, že já bych zas byla ráda, kdyby ta osoba nejela a pak, že bych o možnosti jet s nimi, mohla přemýšlet. Je mi líto, když jsem musela pořád opakovat to své neústupné ne, i když se mamka fakt snažila a já vím, že ji strašně mrzí, když nejedu s nimi, ale já nehodlám prožívat ty dovolenkové situace znovu. Nemám na to sílu a vůli. Nerozumíte tomu a já to víc, než chápu. Ale kdybyste v mé osobě přežili jeden den oné dovolené, ihned byste přišli na důvod, proč tak razantně odmítám. 
Ale pryč od těch pesimistických řečí alespoň tady. Díky bráškovi jsem si konečně do telefonu dostala písničky, které chci, aby oznamovali příchozí hovor. Já totiž nemůžu přijít na to, jak je do své Nokie dostat přes tu krátkou šňůru, která má fakt štěstí, že je tak krátká, že se už nedá přetrhnout, protože nejednou jsem na něco takového měla chutí. Ještě tak přemýšlím, že by se dala překousat... No nic. Tak jsem si tedy připojila bráškův provizorní mobil (svůj původní má totiž v opravně - jak říká místu na skříni, kde už telefon od Vánoc leží), stáhla si novou Avril, Bruna Marse, protivnýho Rytmuse a taky pohodlné Tepláky. Bruno oznamuje volání taťky - ten mi totiž volá ze všech nejčastěji a What the hell od Avril křičí, když se děda prozváněním dožaduje mé pozornosti. Totiž, dožaduje se, abych mu zavolala nazpět. Neměla jsem mu o těch volných minutách na Vodafone říkat. 
Ke všem těmhle činnostem jsem si po dlouhatánské době uvařila kafčo a musím se divit, jak se mi podařilo. Dokonce už ho mám skoro vypité - jindy totiž nechávám skoro polovinu. Asi se den ode dne lepším, což je dobrá zpráva, konečně můžu někoho pozvat k nám a nemusím se bát, že by mu mé kafe nechutnalo. Jelikož já jsem na kávu vážně vybíravá. A pokud chutná mně, tak už každému. A, Evropa 2 zrovna vyhrává Tepláky, je mi to ale náhoda:)
V hlavě mi hlásek stále opakuje, ať už přestanu psát, vždyť už není o čem, ale když já si nedovedu představit, co jiného pak mám dělat. Nový díl Upířích deníků tady sledovat nemůžu, protože už druhý měsíc čekám, že ten náš internet snad začne za chvíli couvat, jak je pomalý. A u knížky mi zbývá přečíst opravdu minimum stránek a já se s ní tak nechci loučit! Oddaluju ten okamžik, co nejvíce to jde. Ale dobře, už je opravdu čas končit, a tak se půjdu podívat po internetu, co se vyskytuje u ostatních na blogu. Protože já strašně ráda hledám zajímavé blogy:)
P.S.: Dole máte ukázky písní, o kterých jsem se v článku zmínila:)
:)

Books in my thoughts (Knihy v mých myšlenkách)

27. ledna 2011 v 19:13 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
Narazila jsem na úžasně vypadající a zajímavou výzvu. Všechny podrobnosti a možnost, jak se zapojit najdete u Abyss
Jedná se ve zkratce o to, že já v téhle rubrice (původně se mělo jednat o jeden článek, ale chtěla bych takový skvělý nápad mít zvlášť:)) postupně sepíšu každou knihu, kterou v roce 2011 přečtu a odpovím na pár krátkých otázek ohledně právě zorvna přečtené knihy. Podle pravidel by se mělo jednat o více, jak deset knížek, což u mně doufám (!) nebude problém. Takže, snad se vám tenhle nápad líbí alespoň z poloviny jako mně a sem tam tuhle rubriku omrknete.
A jak bylo již výše zmíněno, po přečtení knihy budu odpovídat na několik otázek a tady pro vaši představu jsou:

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.

http://abyss-mystery.blog.cz/1101/challenge-books-in-my-thoughts

Bruno Mars...

26. ledna 2011 v 19:25 | *Dragonfly |  Zajímám se
Jeho písničky jsou pro mně oddechem, potěšením a nyní už naprosto nevyloučitelnou součástí mé oblíbené hudby:) Tak, dopřejte si to potěšení i vy, pokud máte chuť:)

Člověk musí věřit!

26. ledna 2011 v 18:35 | *Dragonfly |  Svěřuji se
:))
Páni, kvůli tomu pitomýmu pololetí jsem skoro zapomněla adresu svého oblíbeného místa, který je mým druhým domovem. Ale ono je občas na místě odpočinout si od blogu, od toho návykového virtuálního světa, nemám pravdu?
Pokud by vás vůbec napadlo zajímat se, jaké známky budou zaplňovat mé vysvědčení, můžu vás uklidnit. Z chování mám za jedna, i vzhledem k mé úžasné absenci (někdy si přece musím oddechnout nejen od blogu, ale i od školy, ne? Dobře... víckrát, v mém případě, ale jsou horší, přísahám). Z češtiny nějakým zázrakem taky, i když mi za čárkou po jedničce zavazelo 52, ale naši paní-slečně mladé (důležité - zapsat, chápe naše pocity!) učitelce zřejmě ne, což mně samozřejmě nevadí vůbec. Můžu si pískat. Jsem podporována jedničkou z češtiny psát dál a to se mi líbí. Ovšem, vedlejší je přiznání, že jsem od posledního přidání kapitoly nenapsala ani řádku, ale stejně, upřimně, kdo to čte? Ještě se mi nestalo, abych u kapitoly neměla ani jeden komentář. Buď je ta povídka tak strašná nebo vás zmohlo pololetí, jako mně a potom je vám tedy odpuštěno. Ale mrzí mně to. Nepíšu jen pro sebe, ale i pro vás. Miluju, když vidím, že se pod příběhem ocitne nějaký názor. Ale do toho vás ovšem nemůžu nutit, jen jsem myslela, že někteří budou za mé příběhy rádi. No, třeba příště:)
Zpátky ke známkám, když už jsem se tu tak pěkně rozepsala o jedničce z češtiny. Jedničkou z angličtiny jsem počítala (sobecké, hnusné, cokoliv na to namítnete, souhlasím), ale kdybych tam měla dvojku, naštvu se! Angličtina mi jde sama od sebe (jako ovšem spoustě dalších lidí, krom naší třídy, tam jsme asi tak tři, čtyři?) a je to jediný předmět, u kterého jsem si jistá, že mám nějakou šanci odmaturovat. Odborné předměty se vůbec v ohledu na známku nezměnily, ale matematiku, mého věčného nepřítele, mám za tři (což je nadpozemský úspěch! - opět jen u mně, samozřejmě). Musela jsem se pousmát, když jsem dopisovala v pondělí písemku z goniometrie a paní učitelka mi řekla, že pokud ji napíšu dobře, je ochotná dát mi za dva. I kdybych byla schopná velkou písemku z matiky napsat za dva (jakože toho už čtyři roky schopná nejsem, no nepodaří se mi to nikdy ani na trojku, smějte se, prosím), tak bych si dvojku napsat nenechala, jelikož bych o pololetním volnu musela učitelku shánět, s rodiči za zády, a žádat se o přezkoušení, jelikož by tomu nechtěli uvěřit a nejspíše by nevyreklamovali jen známku z matiky, ale dožadovali by se vyšetření výše zmíněné paní učitelky. A přece bych tak někomu nezkazila volno (teda, hlavně sobě), tak jsem s velkým sebezapřením velký test napsala na čtverku. Byla to fuška, řeknu vám, abych já do písemky z matiky, nenapsala ke třem příkladům ze čtyř správné řešení. Rozesmála jsem vás? Jsem ráda. Ne, opravdu, matika a já... ehm... snad jste pochopili.
Následuje další překvapení pololetí, dvojka z němčiny. Ne, že bych teda za celý dva a půl roku měla něco horšího z němčiny, ale letos tam díky jedné škaredé (hodně hodně škaredé) známce byl průměr dvě celé sedm. Což není dvojka, ani kdybych s učitelem dělala stojky, to ví každý. Ale zřejmě bylo přihlédnuto ke dvěma dvojkám z eseje a posledního testu dvanácté lekce (získané samozřejmě za použití všech možných pomůcek, s trochou přispění přemýšlení, opět se smějte, mračtě, křičte, ale já německy umím jen jíst, pít a spát. Doslova.), což mi opět vůbec nevadí. Ale mám strach, že po mně bude to, co mi přidal první pololetí, požadovat to druhé. Kdo mě zachrání? Učení? Děkujeme, odcházíme... 
No, jinak se už žádné překvapivé překvapení neobjevilo, takže po milion pěti slovech o škole, můžu tuto kapitolu uzavřít:) Začneme druhou. Díky povinné četbě (fajn, ještě něco málo o tom ústavu, jak ráda říká moje výborná kamarádka), jsem neměla vůbec čas na čtení svých oblíbených knih, u kterých bych se mohla uvolnit. Tohle pololetí jsem musela přečíst pět knih, ze kterých následně učitelka měla vybrat jednu, o které budu psát test. Stihla jsem přečíst jen tři, jelikož jsem se docela dlouho piplala s Povídkami od Čapka. U zbylých dvou mi nezbývalo nic jiného, než si stáhnout jejich podrobnější obsah a doufat, že je k testu nedostalo. A bum, samozřejmě, Kateřina Horovitzová, jejíž stránky jsem přečetla pouhé tři první, byla nadpisem mé práce o povinné četbě. Všechny otázky jsem věděla, díky opravdu podrobnému ději vytisknutému na papíře, který byl schován v lavici tak, abych si mohla sem tam zkontrolovat, jestli tam pořád je ( O=) ), až na tu, která prakticky křičela do světa: "Zjistím, jestli jsi četla!!!!", jsem odpověděla, že Kateřina měla dva sourozence (Což byl naprostý typ - věděla jsem akorát, že rodinu opravdu v koncentráku měla a taky že měla nějaké sestry, ovšem že jich bylo pět, mi při "čtení" nějak uniklo). Tak a bylo to venku. Z toho plyne, že bych se při své smůle příště na nějakou povinnou četbu mohla z vysoka vy...kašlat, a tak jsem z knihovničky vytáhla tři díly Upířích deníků a pustila se znovu do jejich čtení. "Znovu" tam vůbec nehraje roli, jelikož díky seriálu jsem děj knih úplně zapomněla - pro nezasvěcené, vše je úplně jinak. Tedy mi to alespoň doteď přišlo. Světlovlasou Elenu jsem totiž v žádném díle nezahlédla a hnědovlasou Caroline taky ne. A musím říct, že jsem si opět připomněla, proč tyhle knížky tolik miluju. Nic jiného mně totiž nevtáhne do děje natolik, abych při pohledu z okna v autobuse na stromě viděla černého havrana a v jeho očích tajemný úsměv Damona. Nebo aby se mi místo nápisu na ceduli "Hošťálková" zračil nápis Fell´s Church. Jsem blázen? Dobře, v tom případě se mi líbí být bláznem. Je uklidňující na chvíli zapomenout, že mamča stále nemá práci a nevnímat ten strach, že její současná nabídka padne. Víte, co by to bylo za smutné měsíce, kdyby tohle nevyšlo? Kdyby ještě několik týdnů musela být zavřená doma bez možnosti se dostat mezi lidi = do práce? Ale to jsme někde jinde. Nevadí. Je mi smutno při vědomí, že už mám jen jeden díl, i když jsem poprosila brášku, aby mi na narozeniny koupil čtvrtý díl této úžasné ságy. Slíbil, že se pokusí, ovšem, kdo to má vydržet do dubna?!
Když už jsme u těch narozenin, ještě jednou přeji úžasné a stále usměvavé Lirael všechno nejlepší a nejkrásnější ke krásným devatenáctinám! Však jsem všechno, co mi leželo na srdci, "vyslovila" v esemesce:)
No, koukám, že jsem se trochu rozepsala, ale vůbec mi to není líto, jelikož po těch dnech bez ozvání se, bez jednoho článku, čárky a vůbec jediné myšlenky na blog, to bylo prostě a jednoduše potřeba:) Blogu (ale i našemu, teď už klidnějšímu, životu bez té hrůzy písemek) zdar!:)
P.S.: K tomu nadpisu, vážně jsem nevěřila, že na pololetí skončím s trojkou za matiky a vůbec s docela vydařeným vysvědčením, ale opět se ukazuje, že když v něco doufáš, tak v to musíš i věřit a pak se všechno ukazuje v lepším světě. Asi začnu věřit, že ten svět na mně nepadá, ale že nade mnou někdo drží deštník, který nedovolí, aby mě ty zrádné kapky života moc zmáčely:)

Krásné zamlžené ráno:)

9. ledna 2011 v 10:31 | *Dragonfly |  Svěřuji se
http://girl-in-puberty.blog.cz
Když jsem se v devět hodin vyhrabala z mé úžasné postýlky, která vlastně ani není moje, ale babičky s dědou, kteří rezignovali a šli si lehnout do dalšího pokoje, odtáhla jsem žaluzky a co vidím? Nic! Přes tu mlhu jsem rozpoznala akorát vedlejší panelák a dál už mi skoro nebylo dovoleno vidět. Nejspíše mi to mělo náladu trochu snížit, ale jelikož jsem se z postele vyhrabala z důvodu učení a další hromady učení a ještě hrůzy písemek, které jsou na příští týden naplánovány, tak mi ani mlha nemohla náladu nijak zhoršit.
Ale ihned po tom, jak jsem si sedla k počítači, abych si vyzkoušela v Accsesu export tabulek, a zjistila jsem, že je to na pět minut, skákala jsem skoro nadšením. Jelikož včera jsem se s importem drbala asi hodinu a půl. Byla jsem donucena být doma do osmi hodin! Skandál! Až poté jsem se mohla sbalit a jít k babičce... 
Takže díky pouhým pěti minutám, které jsem nad neoblíbeným Accesem musela strávit, jsem si mohla otevřít Nový článek a dát vám vědět, že stále dýchám. Teď mě čekají Ztracené duše na Jojce a pak minimálně dvakrát (Minimálně! Slíbila jsem si to!) přečtení dvaceti stránek do zeměpisu. A také doufání, že to nebudu já, kdo jako první potáhne k tabuli. Může mi někdo vysvětlit, proč celý měsíc píšeme dvě písemky ze všech předmětů a pak se to snažíme dohnat 14 dní před klasifikací?! Kdo tohle  zavedl... ráda bych ho (ne)poznala. 
No, myslím, že tohle je všechno, co jsem vám chtěla sdělit a možná je tam toho ještě víc, ale když já mám dneska touhu si pořád povídat a s babičkou nemůžu, protože musím mít od pokoje zavřené dveře, jelikož by to tady prej od vaření smrdělo. Já vám nevím, ale mě většinou jídla, co babička vaří, voní... takže by mi zrovna dvakrát nevadilo, kdybych to tady měla čichat O:) 
Přeji vám krásnou, u některých možná mlhavou, neděli a úspěšný příští týden :)
P.S.: Včera jsem byla na výstavě psů a bylo to naprosto úžasné. Zamilovala jsem si tolik plemen, že nevím, kam je budu schovávat, až je budu mít O:)



Ještě dvě hodiny, hodinu,...

6. ledna 2011 v 14:19 | *Dragonfly |  Svěřuji se

...
Nesnáším čekání na něco a ještě ke všemu když vím, že to něco nepříjde a zůstane schované za obyčejným nic.
Od Silvestra stále vidím jen to jednoduché, ale přesto tak černé a mlčící nic.
Ještě před dvěma roky bych po tom, co se na Silvestra stalo, byla smutná a ubrečená. Dneska jsem naštvaná a uražená a rozčilená a všechny ty pocity se zlostí spojené. Pokud je máte na mysli, ano, to jsou ony.
Vím, že jakmile nastanou další a další poslední dny roku, vždy na tohle budu vzpomínat a vždy mě alespoň na pár minut ovládne zase ta zlost, jaká mnou cloumá dnes. A chtěla bych umět odpouštět, ale neumím a v tomhle případě mi dochází, že vlastně ani nechci. Ten člověk si mé odpuštění nezaslouží a už vůbec ne, když všechny ostatní o to požádá a já jako bych byla vzduch.
Taky bych chtěla sedět doma nad knížkama, který mě baví, jejichž názvy mám napsané v telefonu a které čekají na to, až si je koupím. A místo toho ztrácím čas nad povinnou četbou a při čtení Čapkových povídek ze všech kapes, které tenkrát na svém oblečení měl, a připadám si už jako ten vrah nebo někdy i jako komisař. Těmi se to v jeho dílu hemží, opravdu.
A i když vím, že takový Malý princ je fajn a je škoda ho nemít přečtený, chci si prostě znovu vzít do rukou Rozbřesk a odpočinout si u něj. Nebo alespoň nechci mít při čtení knihy, i když te povinné pocit, že mi něco utíká. Jako třeba, že bych se místo toho mohla učit tu zatracenou němčinu, ze které píšu příští týden dvě písemky a já fakt nevím ani jedno slovíčko, které by mi při těch testech pomohlo. Nechci číst povinně ani ne po víně. Já se jen chci těšit na večer, kdy si sednu k té úžasné knížce, co mám právě rozečtenou, a sem tam prohodím slovo s ostatními v místnosti.
Umí to někdo zařídit?