Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Únor 2011

Nejen ztracené iluze

28. února 2011 v 16:36 | *Dragonfly |  Téma týdne
Šlo to rychle. Kdo mě zná, ví proč. Čtěte, zamýšlejte se, hodnoťte, zanechávejte své názory, ptejte se. Každý dotaz bude po zásluze zodpovězen.

Měla právě jeden rok, když se rodiče rozhodli, že jejich společný život nadále nemá cenu. Uvědomili si, že jejich cesty se rozchází, stejně jako názory a vše s životem společné. Nikdo jim to nemohl mít za zlé. Žít vedle někoho, komu nerozumíte, s někým, kdo vás neuspokojí jakoukoliv svojí odpovědí je jednoduše zbytečné. A tak podepsali rozvodové papíry, otec souhlasil s placením alimentů ve výši, která nebyla nijak závratná, ale v té době se to vzhledem ke věku děvčátka dalo zvládnout. Takže si šel každý svou vlastní cestou. Stále bydleli ve stejném městě, táta na jedné straně ulice, maminka na té druhé.
Pak nastala chvíle, kdy poznala nového muže. Někoho, do koho se bláznivě zamilovala a rozhodla se s ním strávit celý svůj život. Štěstí obklopovalo každý kousek města, kudy spolu prošli, dívčina tvář zářila radostí. Nový tatínek ji brával i s maminkou na dovolené. Každý večer opakoval ta samá krásná slova, že má svou dceru rád a nikde nebyla ani zmínka o tom, že by snad dívka byla jeho nevlastním dítětem. Za pár let, když měla šest let, se rodina rozrostla o malého tmavovlasého bratříčka, který od doby, kdy se naučil mluvit, pusu nezavřel. A všechno bylo tak dokonalé. Celých 14 let dívka věřila, že nepotřebuje vlastního otce. Nezajímal se o ni, neusmál se na ni, vysvědčení se samými jedničkami nepochválil, vše skvělé, co na sobě měla, bral jako samozřejmost. Kdežto její úžasný nevlastní tatínek ne. Miloval ji a ona to věděla. Proto se držela jen jeho ruky, proto myslela všechna krásná přání k narozeninám upřímně. Proto byly všechny dárky pod vánočním stromečkem darované od srdce a vybírané s takovou pečlivostí. Daroval jí kousek svého srdce a ona jej přijala. Na oplátku mu věnovala svou důvěru. Tu, co si každý tak těžko získává. A v té době věřila, že i když by v životě neměla moc štěstí, práce by jí nešla od ruky a ve škole by se nemohla naučit ani slovo na tu dlouho plánovanou písemku, jediné, kam se s radostí a nebojácností bude moct vrátit je domov. Domov, kde bydlí její malý bráška, úžasná, veselá a krásná maminka a milovaný nevlastní tatínek. Oni jí všechno prominou, i čtverku na vysvědčení, protože oni ji budou mít rádi takovou, jaká bude. Nevlastní táta bude její vlastní a všechno bude v pohodě.
Párkrát, když sledovala hollywoodské filmy a v nich nevěstu, jak tančí se svým tátou, přemýšlela, s kým bude někdy tančit ona. Se svým vlastním tatínkem, který se povětšinou ozval v nutných chvílích, kdy potřeboval od své už větší dcery pomoc? Nebo s nevlastním tatínkem, který pro ni postavil domov, udělal maminku šťastnou a zařídil, že se dívka bude mít vždy o koho opřít, jelikož vedle sebe bude mít o šest let mladšího brášku? Několik let tu správnou odpověď znala. Bude to nejšťastnější den v životě, tak se nechá k tanci vyzvat mužem, který udělal dívčin život, příbuzné šťastnými, stejně jak to udělá její manžel. Bude tančit se svým nevlastním tátou a nechá ho, aby na ni byl pyšný.
Jenže čas vzal za své. Od čtrnáctých narozenin slečny uběhly dva roky a všechno se otočilo. Nesoulad mezi ní a jejím nevlastním otcem začínal malými hádkami. Nejen mezi dívkou a jejím otčímem, ale i mezi mámou a ním. Věřila, že se všechno vyrovná, že to bude zase jak dřív. Šťastná rodinka v malém rodinném domě. Vrátí se do starých kolejí, které jí všichni tolik záviděli! Jenže roky šly dál a všechno se akorát tak zhoršovalo. Postupem času si uvědomila, že mu vrátila ten kousek srdce, který jí byl darován a že si zpátky vzala důvěru, kterou v sobě ke každému člověku tak dlouho pěstuje. Bylo bolestivým zjištěním, že už nejsou tak šťastní, jak byli dříve. Nejenže mu vrátila jeho srdce, jelikož o něj už vůbec nestála, i když vyplakala tolik slz za to, aby pro ni bylo vším, ale roztříštil její srdce i s výše zmíněnou důvěrou na tolik kousků, že už nikdy nebude možné je dát do jednoho k sobě. Nikdy je nenajde, ani kdyby se o to snažil sebevíc.
Během dvou let dívka vyrostla v dospělou ženu, během dvaceti čtyř měsíců přišel její milovaný otčím o důvěru své nevlastní dcery, během sedmi set třiceti dnů se stal člověkem, se kterým ona nemůže vydržet v místnosti a jehož řeči ji dovádí k šílenství. Za těch sedmnáct tisíc pět set dvacet hodin dívku připravil o veškeré krásné, ale naivní iluze, které si vytvořila a kterým tolik věřila. Věřila jim, stejně jako jemu. Ztratil ji, jednou toho bude litovat. Ona ztratila iluze a nebude toho litovat nikdy.

Opět další z mnoha konců týdne

27. února 2011 v 11:43 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Už je zase neděle. Taky vás to rozčiluje stejně, jako mně? Protože já nevím, jestli mám křičet zoufalstvím nad tím, že jsem prakticky celý víkend nic neudělala do školy, přičemž píšeme docela dost složitých písemek nebo jestli se mám radovat, že jsme opět o jeden týden blíž k jaru, krásnému počasí, teplu a sluníčku. Dnešní den je tomu důkazem. Svítí sluníčko, teploměr ukazuje příjemnější plus šest stupňů. Zřejmě se nejen on umoudřil. Nebavilo mě každé ráno z něj vyčíst, že je zase mínus deset, vidět, jak se stromy zohýbají strachem pod náporem chladného vzduchu. Propadla jsem tak špatné náladě rychleji, než kdy jindy a trvalo mi déle se dostat zpátky, usmívat se a bavit se, protože mě kousala myšlenka, že stejně za pár hodin z té krásně vyhřáté (nebo odporně zadýchané?) třídy budu muset odejít a ani ta nejteplejší bunda, kterou jsem doma našla mi nepomůže přežít cestu na nádraží a následně ze zastávky bez zkažené nálady a zmrzlých uší, které nerozmrznou ani do sedmi hodiny do večera, kdy už budu minimálně tři hodiny v teple. Ale k čemu mi je zrovna dneska krásných šest stupňů, poněkud bezvětří a žádné bahno, když stejně musím ležet v učebnici němčiny, učit se všechna slovíčka ze čtyř uplynulých lekcí se členem Die, přičemž mi dochází, že je to předem prohraná bitva. Nebude to mít žádný účinek, stejně jako kdybych si teď stoupla na balkon a křičením se dožadovala léta. Během pěti minut. Jakmile odpoledne naštvaně zavřu učebnici němčiny, otevřu sešit češtiny a bezmocnost bude stále nabírat na síle. Proč zrovna dneska mám pocit, že je všechno mé počínání úplně zbytečné? Že bych se špatně vyspala? To doufám ne, protože vstávání v devět hodin mi dneska (výjimečně) nepřišlo nijak nepřišlo nijak nervy drásající. Jsem ráda, že jsem byla schopná se po tolika snaženích dokázala z postele vyhrabat, aniž bych nadávala, že jsem opět spala strašně dlouho. Ale teď tady stejně od devíti hodin sedím, už po druhé se snažím napsat nějaký smysluplný článek do mé oblíbené rubriky, vymyslet pár čtení hodných řádků do pokračování povídky, u které mám konečně důkazy toho, že se někomu líbí a nebýt zrovna v panelovém bytě, nesedět vedle nemocné babičky, která má z horečky nervy ještě víc na dranc, než normálně, tak skáču radostí, vřískám a směji se jak smyslů zbavená. Jenže jsem doteď nebyla schopna dát dvě slova k sobě, abych se ihned po jejich přečtení málem netřískla do hlavy. Budu věřit tomu, že mi v chuti napsat alespoň sem, pomohl můj nově koupený a nesnesitelně drahý čaj ze zdravé výživy. Zakazuji každému, kdo se kolem skříňky s čaji jenom mihne, se na moji černou krabičku s tím vynikajícím a zdravým čajem jenom podívat natož aby si z něj jeden sáček vzal. To teda ani náhodou. Konečně jsem objevila jednu zázračnou věc, která nějakým záhadným způsobem dokáže odehnat všechny nepříjemné myšlenky, co se mi poslední týden hlavou honí, a tedy nehodlám dovolit, aby mi někdo snižoval její zásoby. Takže, doporučeno všem, kteří se hodlají k mému čaji jen přiblížit: Hlídejte si, kam strkáte ruky ;)
za chvíli mi začínají Ztracené duše, ale mám takový pocit, že se na ně asi ani nepodívám, protože už jsem tak otrávená čekáním na jejich začátek, že mě snad i ta doba čekání (od devíti do třičtvrtě na dvanáct) úplně odradila od nějakého sledování a možná bych i udělala lépe, kdybych si opravdu otevřela tu němčinu a hned vedle položila sešit češtiny. Uvidím, jak se věci vyvinou, každopádně vám přeji krásný zbytek víkendu a mnoho sluníčka všude, kam se dnes chystáte jít :)

Jen tak za nedělního večera

20. února 2011 v 19:35 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Mám za sebou tak náročný víkend, jaký už nikdy nechci zažít. Ne, že bych měla spoustu věcí na
tinisha_blog_czpráci, to vlastně vůbec ne. Myslím to spíše psychicky, jestli víte, jak to myslím. Odpočinula jsem si ale u psaní kapitoly, jak jste si museli všimnout i vy, kteří povídku vůbec nečtete. Tímto bych velice chtěla poděkovat Lirael, která se postarala o jediný komentář za tak dlouhou dobu, že už nemám ani odvahu to počítat. Ale dneska mi psaní opravdu pomohlo víc, než kdykoliv jindy. Opravdu. Tak, jak jsem zapomněla na okolní svět dneska, tak se mi to snad ještě nikdy nestalo nebo ten okamžik nebyl tak zapamatování hodný, jako ten dnešní. Jsem už tak unavená z dění kolem, stává se vám  něco podobného také? Protože já bych si nerada myslela, že jsem blázen, který by udělal nejlépe, kdyby okamžitě navštívil nějakou odbornou pomoc. Jelikož já teď opravdu nemám možnost nějakou pomoc vyhledat. Kdo by mě tam tak asi zavezl, když mi tady na tom konci světa nic podobného nemáme? No, ale zpátky k psaní. Měla jsem pocit, že jsem napsala tolik stránek, že se mi to snad ani do článku nemůže vzít. Ale má mysl se opět zmýlila, jako již tolikrát, a ono z toho zase taková sláva nebyla. Ale tady alespoň můžu vidět, jak moc málo něčeho mi může tolik pomoct. Chtěla bych, aby spousta ostatních, kteří už nevědí, jakým směrem života se vlastně vydat, měla také něco podobného jako já (ale i další spousta vás) psaní. Aby se něčemu natolik prodali, jako já dnes psaní kapitoly. Tak bych teď ráda popřála těm, kteří žádné psaní podobné světlo nemají, ale hledají jej. Dříve či později pomoc najdete, protože není možné, aby na vás padalo jen samé neštěstí... nebo ano?
Dragonfly:)


Jeden takový obyčejný zatažený den

16. února 2011 v 14:21 | *Dragonfly |  Svěřuji se
damon-online.blog.cz
Zdravím pravidelné i zbloudilé návštěvníky:)
Často se mi stává, že se k nějaké činnosti nemůžu dostat, protože se najednou vyskytne spousta dalších věcí, které je potřeba udělat. Prý to mám po mamce. Ale podle mně to není pravda. Protože ta, když řekne, že něco udělá, tak se tak opravdu stane. A já? Já si vždycky najdu něco lepšího, příjemnějšího, než je zrovna ta činnost, která zrovna má být udělána. Máte to tak i vy? Naposledy, co jsem opět něco oddálila bylo dnešní učení češtiny. naučení aspoň poloviny učiva jsem měla v plánu už od minulého týdne. Ale dnes jsem se dohrabala jen k jednomu přečtení všech těch od shora dolů popsaných stránek. A celou dobu, jako by tam nebylo napsané vůbec nic o Konstantinu a Metoději, žádné legendy o svatém Václavu. Chvílemi jsem si totiž připadala, jako když na mě papíry křičí, ať tohle všechno vzdám. Protože jsem stejně přemýšlela nad vším možným, jen ne nad tématem učiva. Možná je to tím, že mám prázdniny a písemka se píše až za týden. Doufám ale, že jakmile mi bude hořet za patami, tak se do toho opřu a alespoň něco si zapamatuju. Takže, místo abych si pořád dokola četla ty nesmysly o literatuře ve středověku, píšu sem a nudím vás dalšími nesmysly. Ale abych vás uklidnila, vedle mě leží učebnice angličtiny, ze které opravdu musím vypsat neznámá slovíčka, která se opravdu musím naučit. No, jenže donuťte mě k tomu, když na HBO za chvíli začíná Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Miluji ten film.
Každopádně ta angličtina je přijatelnější, než žvásty o prvních kronikách v literatuře. Už se těším, až tohle všechno budu mít za sebou. Všechno, co o té době, středověku, vypráví, mi připadá tolik vzdálené a tak neskutečné. Kdežto když se učím o literatuře z 19. století je mi to z nějakého neznámého důvodu příjemnější, lépe se mi to učí. Třeba se najde někdo, kdo je na tom podobně:)
Mamka zrovna otevřela okno a sem proudí jenom chladný vzduch. už se nemůžu dočkat, až bude tepleji a já si ráno do školy budu moct brát jen mikinu, kterou následně odpoledne schovám do tašky. To se hned bude chodit domů ze zastávky lépe, nemyslíte?
Takže, jelikož mi mé svědomí nedovolí už nadále něco psát, protože je načase alespoň tu angličtinu udělat, tak se s vámi rozloučím a popřeji vám krásný zbytek dne :)
Dragonfly:)

Svatí mi stejně nikdy nic neříkali...

14. února 2011 v 21:24 | *Dragonfly |  Svěřuji se
*D
Předpokládám, že jste pochopili můj dnešní nadpis. Zamilovaná jsem pouze do nových brýlí, co jsem byla přinucena si minulý týden koupit a dárek musím shánět jen pro dědečka, který bude mít ke konci týdne narozeniny. Takže dnešního svatého Valentýna (stejně jako již tradičně) spolehlivě ignoruji a nevnímám, jak jste na tom vy? Zastávám názor, jako spousta ostatních, že pokud někoho milujete, tak byste mu měli dávat dárek častěji a ne jen na Valentýna a pokud on/ona miluje vás alespoň z poloviny tolik, jako vy jeho/ji, tak jste pro něj/ni stejně největším dárečkem vy a vaše pouhá přítomnost:)
Včera jsem shlédla film Jíst, meditovat, milovat (nebo v možná jiném pořadí slov, každopádně doufám, že se dopídíte toho, co jsem měla na mysli:)). Je to úžasný film a i přes takový spíše pohodový děj, než cokoliv jiného jsem si ho moc oblíbila. Miluju, když se dívám na film a ten mi svými řečmi (respektive ti herci, že ano) něco dá. Ať už novou informaci, nebo nový pocit, myšlenku. A jelikož mi pod stolem v obýváku leží i knižní provedení, ihned po přečtení Elinor se na ni chystám. Neberu v žádném případě na vědomí, že ji má maminka rozečtenou, protože tahle skutečnost je mi známá už od Vánoc. A jelikož za pár dní nastupuje do práce, stejně bude mít hlavu plnou jiných věcí, nemám pravdu? 
Takže, pro dnešek je to, myslím, všechno, co bych měla na srdci. Doufám, že jste prožili tento den, tak, jak jste měli v plánu. Ať už jste zamilovaní nebo ne, tak vám přeji krásný valentýnský večer, na který budete rádi vzpomínat. Vždyť přece každý den je něčím výjimečný, tak proč na něj v budoucnu nevzpomínat, co?

Dragonfly:)

Je skoro čas na starý známý žlutý lak na nehty, ne? :)

7. února 2011 v 13:13 | *Dragonfly |  Svěřuji se
princess-brunet.blog.cz
Častější návštěvníci mého internetového deníčku určitě tuší, o čem mluvím. Ihned bych šla, odlakovala si ten svůj nudný, sem tam se třpytící ohyzd na svých nehtech a nahradila ho jindy tolik nenáviděnou žlutou barvou. Je hned veseleji, když se podíváte z okna a paprsky vám ukazují i sebemenší detaily, kterých byste si jinak díky šedivým mrakům nikdy nevšimli. Zkouším nepřemýšlet nad tím, že za pár dní má tohle nádherné počasí pominout a my se zase budeme choulit do teplých svetrů a bojovat se studeným větrem. Abych pravdu řekla, moc se mi k tomu vracet nechce. Letošní zimu jsem zvládala lépe, než kteroukoliv předešlou, i když mě chvílemi vytáčel ten déšť, ale i tak se nesmírně těším na teplo. Nemusí to být zrovna léto, protože i jaro zbožňuji. Přestože se v tomhle období potýkám se spoustou alergií. Ale to já vlastně celoročně. Avšak klidně bych i bez protestů přijala léto, volné dny, koupání, opalování se, žádná škola a hlavně opět dům bez kohokoliv, kdo by mi tady lezl víc, jak krkem. Nejsem si jistá, zda jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem opět odmítla rodinnou dovolenou. Je mi jedno, co si kdo myslí. Ti zasvěcenější znají mé důvody:) 
A teď k jinému tématu. Včera jsem si, jako určitě spousta z vás, sedla v osm hodin k televizi a zapnula si ten, jak se v televizi povídá, úžasný fenomén jménem Tisíc a jedna noc. Musím říct, že jsem čekala něco mnohem, mnohem horšího a zatím se mi první dva díly docela líbily. Dokonce jsme se dívaly dohromady s mamkou, i přes skutečnost, že jsme se s ní ještě hodinu před tím dokázala do slz dohádat. Nebylo to příjemný, fakt ne. Ale ta nová telenovela nám jaksi pomohla se přes jednu z těch mála hádek, které mezi sebou sem tam máme, přenést, za což jsem fakt docela vděčná. Takže se těším, až si dneska, zítra, pozítří a nevím kdy ještě, zase sedneme spolu k televizi a budeme se společně dívat. Protože je fakt málo věcí, které, díky jedné osobě, děláme společně. 
Dále vás také musím informovat o tom, že dneškem počínaje mě čeká čtrnáct dní úplného volna. Podrobnosti po mně nechtějte. Musíte si vystačit s tím, když řeknu, že si to jednoduše umím zařídit (ale to spousta od nás ze školy, takže tím nechci nikoho shazovat:)). 
Dnes v noci mě opět doprovázely říší snů noční můry. Už toho začínám mít plný kecky. Celý den jsem pak strašně unavená, ovlivňuje to mou náladu a také myšlenky. Stále přemýšlím nad významem těch nočních můr a proč se mi zdají. Není to pro mně zrovna lehké, nejsem na  něco takového zvyklá. I když je pravda, že jsem si už mohla na něco takového zvyknout. Jenže nezvykla. Doufám, že mi mé plány na dnešek trochu pomohou ty dotěrné myšlenky na nepříjemnou noc odstranit. Chci napsat něco málo - nebo možná něco víc - ke kapitole a taky vytáhnout paty z domu a užít těch teplých slunečných paprsků. 
Přeji vám krásně prožitý sluneční den bez jakýchkoliv nepříjemných stavů, zážitků, myšlenek a i lidí. Není fér, když vyjde takové krásné počasí a vám den zkazí nějaké hloupé zlé myšlenky nebo nálady. 

Dragonfly:)

Každý, s kým se v životě potkám, mě v něčem předstihuje. Tak se od něho učím.

3. února 2011 v 16:47 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Damon Salvatore
Zdravím vás, návštěvníci (ať už z naší či jiné planetky:))
Dnes jsem školu poněkud (a zcela neúmyslně) vynechala. Pěkně jsem si pospala, přičemž mě v noci opět strašily příšerné noční můry. Ovšem jindy to bývá horší. Nesnáším noční můry. Kazí mi krásnou klidnou noc a sází mi do hlavy myšlenky na to, že snad nechci usnout. Ale to tak má spousta lidí, ne? Nač se vzrušovat. 
Před pár minutami jsem se vrátila z knihovny s taškou naplněnou čtyřmi knížkami z toho se čtvrtým dílem Upířích deníků. Na ten jsem nechtěla čekat až do svých narozenin, které mám v dubnu. Bráška mi slíbil, že mi jej koupí a kdo říká, že ho nemůže koupit i potom, co už budu znát celý jeho obsah? Další knížkou je i Shakespeare, patřící do povinné četby, takže přece jen něco pro tu školu udělám. Dále jsem si koupila časopis, oblíbený měsíčník LoveStar, typický výtisk určené pro nás slečny, které se denně nudí v autobuse či čekání na nádraží na vlak. Dnes ovšem můj důvod, proč si časopis koupit byl jiný, než číst všechno o těch nových výstřelcích módy a zajímavé příběhy ze života jiných dám. Jelikož studuji cestovní ruch a mým úkolem do konce roku je teoreticky uspořádat zájezd kamkoliv - jak do Česka, tak do zahraničí - tak je načase konečně se rozhlížet a přemýšlet o místě, kam bude zájezd směřován. Jenže, jak už to se mnou bývá, nechci "obyčejné" místo, jako Itálie, nebo Řecko, jaké má spousta dalších spolužáků. A jelikož se v LoveStar sem tam objevují zajímavé typy na cestování, dnes jsem po něm sáhla právě z tohohle důvodu. Píšou o Malajsii, tak uvidíme, co se dočtu a jestli se mi to zalíbí. Mimochodem, nenapadá vás nějaké neobvyklé místo, který bych využila pro svůj zájezd?
Taky jsem si dneska stáhla film Milý Johne, který mám strašně ráda. Teď ho zrovna pouštím mamce. Mimochodem, musím dodat, že dnes získala práci, takže už z ní není nezaměstnaný, ale spokojený a vydělávající člověk. A já věřím, že se její stav stokrát zlepší:) 
Jinak, doufám, že se vám nový vzhled mého virtuálního domečku líbí a že vás neodradí číst mé ubohé, ale pro mně velmi důležité, myšlenky:)

Já bych se na to mohla z vysoka....

2. února 2011 v 21:13 | *Dragonfly |  Tiše křičím
Určitě jste si všimli změny. Ono si toho nejde nevšimnout. A taky nelze přehlédnout ony nedokonalosti typu barvy odkazů, okrajů, rámečků a všech těch pytlovin, které mě tady už fakt rozčilujou. Nehledě na to, že mi teď blog.cz hlásí nějakou chybu i při změně barvy písma! Takže to považuju za malý zkrat a doufám, že se to zítra napraví, abych mohla vše dokončit podle svých představ a že vy to tady těch pár hodin přežijete :) Vážně se omlouvám za vzniklé komplikace, ale slibuji, že se na to ihned zítra vrhnu a budu se snažit, aby vše bylo, jak má být :)