Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Březen 2011

Snad dokonalost sama?

31. března 2011 v 15:35 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Od jednoho pátečního zážitku si začínám uvědomovat, že všechno vážně nemůžu nechat jen tak, aby se určité situace vyvinuly podle svého. Musíme někdy zakročit a zakřičet, že tohle prostě není to, co chceme. Vlastně, musíme vyslovit tu věc, kterou si přejeme dostat a kterou, někdy možná až neuvěřitelně moc, chceme.
Mám takový dotaz. Máte zkušenosti s lidmi, zabývající se duchovnem? Jelikož já jsem v již zmíněný pátek navštívila paní, homeopatičku, zaměřenou na duchovno. Byla to zkušenost, kterou nikdy nehodlám zapomenout a rozhodně mám v plánu si ji zopakovat. Všechno, co mi ona paní pověděla sedělo tak neuvěřitelně, že jsem nevěděla, jestli se smát nebo plakat. Abych pravdu řekla, dělala jsem oboje. A od pátku se cítím... no, jinak. Chtěla jsem vám sem o tom napsat hned ten den, ale nenašla jsem odvahu a doteď ji sbírám všude, kde můžu. Dvakrát jsem nahlížela do skříně, kde jsem její kousky našla v oblíbeném černém tričku a jedna část se skrývala dokonce i v nádherně zeleném tílku. O pár hodin později mě napadlo kouknout za dveře, kde se mezi smítky a prachem snažil ukrýt další menší kamarád celé mé odvahy. A tak mé pátrání pokračovalo až dodnes, doteď, kdy stejně ještě nevím, zda tenhle článek uveřejním. Víte, já mám jednoduše problém v tomhle světě věřit, že se jednou budu mít dobře a budu moct být závislá jen na sobě. Mé obavy z nic nedokázání jsou stále větší. Ale od pátečního odpoledne se poněkud začalo všechno mé zlo uvnitř zmenšovat. Dokonce narůstá i pocit toho, že mé nedostatky se zmenšují. Samozřejmě, nikdy nemůžu doufat v to, že budu dokonalá. Dovolím si tvrdit, že to nejsme nikdo a já nechci tuhle skutečnost měnit, i když by to snad bylo hezké. Uvědomila jsem si, že i když si dost přeji krásnou budoucnost, kdy budu schopná jít a koupit si to hezké zelené tričko, co jsem si nedávno zkoušela, aniž bych po placení měla výčitky, i když je jedním z mých snů hezký domeček, ve kterém budou obě mé děti mít každý svůj pokoj, aby se nehádaly, kdo z nich si zrovna teď sedne k psacímu stolu a bude vytvářet svá malířská veledíla, která pak skončí v krabici, mnou pečlivě uchovanou pro nadcházející zítřky, kdy si budu chtít zavzpomínat na to, jak mé děti byly malé a jak ten čas letí, tak i přesto, že tohle jsou mé sny a přání a každou chvíli doufám, že se mi z poloviny splní, není to tak úplně ta největší touha, kterou v sobě mám. Mám v životě jeden velký vzor. Ta osoba si nikdy nevěřila natolik, aby za to mohla být pochválena, ale za to měla vždy tolik úžasných vlastností, díky kterým na ni nikdy nikdo nezapomene. Mou touhou a přáním je, abych jednou potkala člověka, lidi, kteří se na mně usmějí a řeknou mi, že aspoň v jeden okamžik chtěli být, jako já. Že na mně nezapomněli a jakmile mě uviděli, hned je zahřálo u srdíčka a oni si prostě řekli, že mě musejí pozdravit. Nevím, jestli mi rozumíte. Jednoduše si přeji, abych pro lidi kolem sebe byla něčím výjimečná, aby vyhledávali mou společnost, protože jim je se mnou dobře. Chtěla bych takový pocit rozdávat a jednoduše být. Přála bych si být, jako ta výše zmíněná osoba.
V životě potkám spoustu lidí. Ten byl bohatý, až jsem mu to chvílemi záviděla, ta zase byla pěkná a měla tak úžasné vlasy. Tahle je ke mně milá, to je skvělé. Samozřejmě, tolik lidí, že to ani nemáme šanci spočítat. Ale já bych si přála, aby si mně zapamatovali :) Ať už budu bydlet v domě a nebo budu třít bídu s nouzí v malém panelovém bytě. Je hezké, když si na vás lidé vzpomenou jako na tu, co, páni, měla fakt velký dům, v garáži dvě auta a na zahradě velký bazén, vedle kterého ležel obrovský pes, co toho musel neskutečně moc sníst. Ale krásnější je, když si vás vybaví jako tu, co se usmála, byla milá, dodávala vám nějaký příjemný nepopsatelný pocit, který vám byl tolik sympatický.
To ve mně vyvolává osoba, která mi dala život, a touhu po tom být aspoň z poloviny jako ona, ve mně probudila Karin, homeopatička, ke které jsem opět objednaná na květen a už teď se nemůžu dočkat:)

Evidentně jdu s davem nemocných. Ach jo.

23. března 2011 v 21:47 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Z né až tak vzdálené krajiny, které vládne pouze bacil, doprovázený občasným kašlem a dotěrnou rýmou, vás zdravím,jakožto možná už skoro zapomenutá autorka Nadčasového blogu. Vzhledem k tomu, že se mi při přílišném soustředění hlava otočí o tři sta šedesát stupňů, po mně nemůžete chtít, aby má slova v návaznosti na sebe dávala nějaký smysl. Je ale mou povinností a také neskonalou touhou vám oznámit, že stále ještě pamatuji na tohle místo.
Víte, co mě v poslední době docela štve? Že zároveň s bacilem na mně padlo tolik věcí, o kterých musím přemýšlet. Mohla bych začít od začátku, tedy v době před dvěma týdny, kdy mamka nastoupila do nové práce. Myslím, že by bylo složité vysvětlovat, jakou že to práci vlastně dělá a já se poslední dva dny složitostem vyhýbám, takže to necháme na jindy. Ale je to pro všechny změna. Nejen pro mně, brášku, psa a osoby podobně blízké jejímu srdci. Bráška si musel zvyknout vstávat po sedmi letech do školy sám a taky na to, že mu mamka do školy zapomenuté pouzdro už neponese (Mimochodem, dneska si doma zapomněl kalkulačku, hádejte, jak dopadla jeho písemka z matematiky. Chudák, asi je po mně. Do smrti mi to bude vyčítat, musím se s tím nějak vyrovnat.). Já si zvykám zase na to, že přicházím z domu o maximálně dvacet minut později, než náš nový pracant a to je taky docela složitý. Nemůžu na ni vychrlit spoustu novinek ze školy, protože ona teď najednou má tolik zážitků, které musí svět znát a tak jsou mé poznatky až na druhém, někdy, když domu přijede poslední člen rodiny, na třetím místě v pořadí. Taky jsem při jejím vykládání už kolikrát musela mozek, který jsem při cestě ze školy úspěšně vypnula, znovu nastartovat. Tolik nových jmen, neznámých osob a charakterů, to člověk neviděl! Dřív to vážně nebylo normální. S kolika lidmi se asi tak přes den potkala, když vysála v obýváku, zašla si do garáže pro minerálku a do schránky pro letáky od Lidlu? Nevěřili byste, ale moc jich nebylo, vážně. A teď je to minimálně šest nových známých denně! Na to si pořídit zápisník, opravdu. V neposlední řadě (ale jako poslední zmíněný, protože dál se bavit nehodlám, nebudu se přeci rozčilovat:)) je tu domácí mazlíček, co dostával každé ráno od paničky rohlík. A teď, v pět hodin ráno prostě nemá chuť snídat, tak se o svůj zvyk trochu ošizuje a pak se diví, kde maminka je a proč v sedm hodin, ve dříve obvyklém čase, ještě ten rohlík nedostal. No a taky mu není po chuti být do půl druhé doma sám a vnímat to šílený ticho, které už nově není rušeno mamčiným pobíháním po domě.
No, zkrátka, je toho až nad hlavu a to mluvím jen o nové práci naší nejmilovanější. Dále bych mohla zmínit školu, která mi v mém momentálním stavu moc nepomáhá se uzdravit. Píšeme testů a testů a já se nemůžu učit, protože se svět kolem mně vždycky začne tak nesmyslně a protivně točit, že mi sešit se zápisy skoro vyletí z ruk. A pak si jděte s takovými chvilkami napsat test do marketingu. A se nevyjadřuji k cestě na autobus a k cestě autobusem samotné.
A dost, připadám si, jako kdybych tady mluvila o dnech svých posledních. Do pátku jsem fit a o víkendu se zas plně můžu vrátit do svých zajetých kolejích. Totiž, sednout si k ročníkové práci, navštívit pár lidí, co jsem sto let neviděla a všechno zase bude oukej. Brzo ti dám sbohem, odporně žlutý Paralene Gripe!

Paprsky mi celý den hladily vlasy:)

13. března 2011 v 18:46 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Ta nádhera venku, i když trochu profoukávaná, mi dokonce i zakázala přemýšlet nad písemkou z matiky, která už teď má určený přesný výsledek. Snad ani "nahlas" nemusím říkat, jaký je. Víte, jak jsem fixovaná na teplo, sluníčko a prostě všechnu tu krásu, která s hřejícím sluncem souvisí. Dneska jsem proto za žádných okolností nechtěla sedět doma a vydala se na výlet do Prahy s člověkem, se kterým poslední roky v jednom uzavřeném prostranství nevydržím. Ale jelikož jsem sem tam trochu sobecká, tuhle cestu jsem si nemohla nechat ujít. Sice jsem většinu doby proseděla v autě, ale rozhodně lepší sledovat ubíhající krajinu v autě, než sedět za oknem doma a hledět na jeden strom, který se z nepochopitelných důvodů a ani za neustálého přemlouvání jednoduše nehne ani o píď. No, musím uznat, že výlet nedopadl podle očekávání. Jeli jsme pro malého Peugeotka, určeného mamince, aby měla čím jezdit do své nové práce. Jenže jak už to tak bývá, ten "milý" pán nás přece vůbec nechtěl okrást, jen se zapomněl zmínit o pár drobnostech, které ale dohromady dávaly za opravu skoro dvacet tisíc. Takže, děkujeme, nechceme. Trošku zbytečná cesta, ale zase jsem viděla kus světa, na který už jsem skoro zapomínala. O prázdninách to musím změnit (pozn.: Zaznamenat!).
A i když jsem ráno postel opouštěla o půl šesté a i po dvou kapučínech mi víčka padaly a padaly by mi dál snad i přes sirky, tak jsem se s radostí sbalila a šla se projít s kamarádkou a její úžasně nádhernou, modrookou, drobounkou neteřinkou. Úžasně jsem si užila krásného počasí a také té malé prizncezny, která je prostě dokonalým dítětem (s dokonalým pláčem, který jí pak uspal, protože byl tak vyčerpávající, že by to opravdu nevydržel nikdo z nás!). Teď přemýšlím, jestli si mám jít uvařit dnešní třetí kafe anebo mám doufat, že tady v půlce chůze do kuchyně neusnu. Jako již tradičně bych se měla jít učit němčinu, ale nejen, že na to nemám náladu, ale fakt už na ni nemám přizpůsobený ani stav očích. Opravdu jsem unavená, už jsem se zmiňovala?
Mimochodem, chce se mi brečet, když si uvědomím, že má příští týden pořád pršet. Kdo má v tomhle trajdat na zastávku? Zas budu "donucena" některý den zůstat doma. Určitě.
Hmm... myslím, že je to vše, co měla autorka na srdci. Nebo čeho byla ve svém stavu schopná, takže se s vámi loučím a i přes nepříznivé předpovědi počasí vám přeji krásný, ale zároveň rychle uběhlý, týden. Ať už je tu opět co nejdříve víkend a nejlépe stejný (nebo i lepší), jako byl tenhle:)

Elinor - Georgette Heyrová

2. března 2011 v 19:53 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
Právě dneska ve vlaku se mi podařilo dočíst tuhle krásnou knížku. Při jejím konci jsem se tak stupidně usmívala, tak doufám, že si mého potrhlého výrazu nikdo nevšiml. Obsah mnou psaný přidám co nejdříve:)

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Na tuhle otázku mám velice jednoduchou odpověď. Jedno chladné odpoledne jsem se vydala do knihovny, pohledem přejela už asi třetí regál a stále jsem nic, co by mě zaujalo, nenacházela. Jenže v ten den bylo mou povinností, vůči mé náladě a chuti něco číst, si nějakou knížku půjčit. A po několika minutách hledání jsem narazila právě na Elinor a shrnutí na obálce knihy mi nedovolilo ji vrátit zpátky na poličku a pro ten den jsme tedy měli vítěze:)

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Romantické a nepředvídatelné

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Mňáááuu (A to kočky fakt nemusím - což ale při téhle otázce vůbec nehraje roli!)

4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
S kým bych se ztotožnila je opravdu těžké říct, ale vím, že bych chtěla být Carlyonem. Opravdu se mi líbilo, jak si v řeči ostatních dokázal všímat na první poslech zbytečných detailů, které se na konci vždycky ukázaly jako nezbytně důležité. Nechtěla bych být Nickym z důvodu jeho nízkého věku oproti ostatním postavám, čímž byl v důležitějších rozhodnutích a chvílích stavěn do pozadí. Bylo mi ho chvílemi vážně líto.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Tento příběh nebyl velmi špatný. Naopak, byl velmi dobrý. Líbilo se mi líčení chování lidí tehdejší doby. Ať už se jednalo o vraždu "nejlepšího přítele" přičemž vrahovi celá ta událost přišla velmi lítostivá, ale nevyhnutelná anebo vyznání lásky Carlyona k Elinor. Celou dobu byl nucen své city skrývat, až jsem ho obdivovala. Úžasné bylo, že Elinor si vůbec ničeho nevšimla (A vážně nemám pocit, že by byla bůhví jak nevšímavá :)).

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Rozčilovalo mě, že Elinor chtěla pořád odejít zpátky do svého domova a hledat si práci. Odejít od tak skvělého muže, jako byl Carlyon? To by přece neudělala žádná rozumná ženská!