Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Červen 2011

Nadpis? Žádný. Jen dnes.

28. června 2011 v 20:02 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Tak dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si sedla k počítači. Několik minut jsem se přemlouvala, abych vůbec připojila flashku k notebooku, který se jen před pár dny vrátil od pana doktora. Přešlo tolik přemlouvání, abych vůbec otevřela Word a přečetla si pár posledních řádků povídky. A pak, během sekundy, mžiku toho všeho, co proběhlo před tím, už mi prsty samy běhaly po klávesnici a psaly. Neříkám, že jsem začátek další kapitoly asi dvakrát nesmazala, ale to k tomu všemu patří, no ne?
Dnes už je celkem jisté, že příští rok budu navštěvovat poslední rok středoškolské docházky a opravdu doufám, že ho dokončím na první pokus. Tím pádem jsem si mohla konečně udělat čas na Timeless life, na svou Vážku ve světě plné vos a včel (fakt je nesnáším, fobie jedna příšerná!) a mohla konečně prohlídnout oblíbené světy, stránky, blogy, deníčky, nazývejte si své virtuální domečky dle libosti. Jsem tak ráda zpátky a tolik vítám novou vlnu chuti psaní, která mnou
poslední hodinu prochází. Jak připitoměle vesele jsem se usmívala, když mi došlo, že mám náladu něco napsat, což bylo dnes odpoledne. Ale než jsem se opravdu přesvědčila o tom, že řádky psané mnou, budou smysluplné,trvalo to doteď. Ale trpělivost růže přináší a tak je tu alespoň těch pět a půl řádků, které jsou hodny čtení, alespoň v to tedy doufám.
Taky doufám v to, že s blížícími se prázdninami (pro některé už započatými), máte opravdu promyšlené plány na tyto s nedočkavostí vyhlížené dny. Protože já je nemám. Vím, přibližně, kam se chci podívat, ale to je všechno v kapitole "Přání a sny." Jenže já tohle léto nechci jen tak sedět doma, vídat ty samé lidi a navštěvovat známá místa. Chci někam jet, někoho, něco poznat. Navštěvovat, bavit se, dozvídat se. Kdo mi pomůže? :) Stejně, jako minulý rok, i letos se obloukem vyhýbám rodinné dovolené, takže mě čeká pár dní naprostého klidu, volného domu a zahrady s bazénem určené jen pro mé potěšení. Taky doufám, že do mé plánované návštěvy Prahy se hlavní město nezboří. Každopádně co dál je v mém prázdninovém rozvrhu, to nikdo neví. Ale já bych opravdu ráda jeho obsah znala. Snad mi bude brzy objasněn, žádnému nápadu se nebráním.
Ale když o tom tak přemýšlím, při událostech, jako ta, která se stala před pěti minutami, se tady nudit vlastně ani nebudu. K pobavení, tohle se stalo: Strýček vrazil loktem do poličky plné keramických hrnečků a pikslí na bůhvíco a rozbil víko jedné z nich. Jeho snažení rychle dát víko tak, aby nešlo nic poznat, sice úspěšné bylo, ale výraz, když uviděl babičku, jak zrovna, když už všechno dal dohromady, přišla, byl k nezaplacení. Příště by babička mohla přijít na to, co se stalo, to by taky byla zábava.
Pro dnešek se vším tím psaním končím, ať se nevyčerpám na další měsíc, jak naposledy. Přeji krásný teplý den a příjemné zakončení školního roku. A pro zlepšení nálady si milovníci kafe můžou udělat jeden šálek, stejně jako já :)


Obraz stereotypu.

13. června 2011 v 19:50 | *Dragonfly |  Svěřuji se


Po nekonečném čekání na spravení alespoň jednoho notebooku, po pár stresujících dnech ve škole (které však zdaleka ještě nekončí), jsem zpátky ve svém virtuálním domově, kde mi vždycky bylo nejlíp. Kupodivu se mi ale za celý ten měsíc a půl ani jednou nezastesklo. Asi jsem potřebovala odpočinek, co myslíte? Někdy si prostě musím dáchnout od věcí, které jsou součástí mého každodenního života a vynechat pár stereotypních činností. A abych došla svému tvrzení, zašla jsem si dneska ke kadeřnici, nechala si zkrátit své bujné kadeře bez kadeří, vydržela doma o hodinu dýl, než mám v nepřítomnosti mamky ve zvyku a dokonce si i nachystala svačinu, na což jsem jindy vyloženě zdechlá a musím prosit babičku, aby své vnučce do školy něco nachystala, jinak pojdu hlady nebo vybírám kasičku plnou drobných, abych udělala tržbu školní pekárně. Hodlám dneska také být vzhůru a nejít spát v devět hodin, protože pak nestíhám vůbec nic a kupodivu při pozdním zalehnutí se mi líp vztává. Podivnost sama, jen se divte, mí milý virtuální přátelé, ale tohle jsem já. Někdo by se nevzbudil vůbec, avšak já mám oči už od půl šesté otevřené.
Jediné, co nechce porušit obraz mého stereotypu jsou ty hloupé krimi zprávy, které každý den přicházejí s více deprimujícím oznámením, než kdy dřív. Ach jo, kdyby tak babička od jakživa nesledovala ty kriminálky. Jasně, klidně bych se mohla sbalit a jít do ložnice, jenže když já prostě pořád nechci být sama. Na tom budu muset ještě trochu zapracovat.
No, pro začátek porušení mé dlouhodobé nepřítomné existence to stačí a já Vám přeji krásný zbytek teplého dne a co nejmenší počet stresových okamžiků se školou, však se nám to volno už nezadržitelně blíží a co by dup nám bude klepat nejen na dveře, ale i na všechna okna :)