Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Červenec 2011

PS: Miluju tě (Cecelia Ahernová)

27. července 2011 v 18:31 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Jako první jsem viděla film a když jsem našla knihu se stejným názvem v knihovně, nemohla jsem si pomoct a prostě jsem ji musela přečíst. Bylo to na základě nadšení ze zfilmované verze, zamilovala jsem si ten příběh.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Statečnost a síla.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Fňuk :( uplakané - tenhle příběh prostě nejde popsat jedním slovem. Byl v ní smích, pláč, zamyšlení, nelze vyjádřit pocity jedním slovem.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Rozhodně bych se ztotožnila se Sharon, jednou z nejlepších kamarádek Holly. Chytrá, vtipná, smysl pro humor i rodinu. V příběhu bych chtěla být právě Holly, poznat jaké to je, mít tak úžasné přátele. Na druhou stranu bych jí i nechtěla být, protože si nemyslím, že bych zvládla její těžkou situaci po smrti Gerryho. Ale rozhodně určitě bych nechtěla být Hollyiným bratrem Richardem. Na mně až moc přízemní člověk. Ale kdoví, co skrývá hluboko uvnitř, což?

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Nikdy bych o tomhle příběhu nemohla prohlásit, že je opravdu velmi špatný. Tahle kniha bude u mně držet prvenství mezi všemi knihami. Vyšvihnout bych mohla Hollyinu statečnost už jen pro to, že dokázala plnit Gerryho úkoly. Nevím, zda bych se pustila do karaoke, kdyby to po mně někdo chtěl. Ale v tom to nejspíše je. Pro Holly Gerry rozhodně nebyl jen někdo. Byl to její život. Který musel pokračovat bez něj a ona měla tolik síly, že v něm pokračovala, i když vůbec neměla náladu a jednu dobu pro ni byla pohovka a slzy nejlepšími přáteli.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Myslím, že nejvíce mi vadilo chování Ciary, sestry Holly. Takové svérázné lidi nemám moc ráda a její jednání mi občas bylo trnem v oku, ale to je tak asi všechno, co bych vytkla a ani bych se nad tím nijak nepozastavovala, protože úžasnost příběhu přebila i neslušné chování Ciary.

A tak se snažím snít.

25. července 2011 v 23:55 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Před pár minutami jsem se dodívala na nějakou novou komedii s Hilary Duff. Myslím, že je nová. A vážně nemám tušení, jaký je přesný (- myslím tím, pod jakým přesným byste ho mohli najít u nás) překlad jejího anglického názvu - Beauty and the briefcase. Mám lepší náladu, tyhle přesládlé a nereálné komedie plné krásných slov lásky mě vždy zklidní.
Právě probíhá jeden z těch večerů, o kterých jsem vás tady už informovala. Ležím na posteli, snažím se nemyslet na to, jak dlouhá noc mě opět čeká a pouštím jednu písničku za druhou. Vlastně ještě do toho se mi prsty sem tam zastaví na klávesnici a já přemýšlím, jaká vhodná slova sem zvolit, aby se tenhle nic neříkající článek dal alespoň z poloviny číst.
Zajímalo by mě, zda jste si všimli, že to odporně mokré počasí ještě stále nepřešlo? Já vím, že si teď lámete hlavu s tím, jak vůbec můžu předpokládat, že by si toho někdo všiml, vždyť už se to stává takovým stereotypem, jako když si jdete ráno vyčistit zuby, uvařit kávu (nejlépe hned po vyčištění zubů, aby vám hned znova zežloutly ;)) nebo si pustíte televizi. Jednoduše, při pohledu z okna už vám nepřijde nic zvláštní nebo nedej bože nic, nad čím byste museli nahlas uvažovat. Už mě to ale začíná znepokojovat. Nebylo kdysi normální, že v deset hodin dopoledne se nedalo vydržet na sluníčku a my jsme klidně i poslepu trefili k vodě, jakožto možnému zdroji zchlazení? Při snaze nevnímat tu krásnou a prvotřídní hrůzu venku jsem si z knihovny vytáhla Rozbřesk, abych se ponořila do něčeho, co se čte rychle a... příjemně samo - a u čeho lehce můžu neposlouchat kecy přicházející z okolí, které si myslí, že ho vážně má někdo chuť poslouchat (překvapení - nikdo takový s touhle chutí neexistuje, vzpamatuj se!). Mimochodem, je to už čtvrtá knížka, kterou mám rozečtenou, aniž bych měla dočtenou tu předchozí. Můj seznam končí v menu již zmíněným Jíst, meditovat, milovat. Měla bych toho nechat a aspoň jednu z nich dočíst, nemyslíte? Nebo se za chvíli začnu ztrácet a v PS: Miluju tě budu nastromech hledat Volturiovi. A to ani nepřemýšlím nad tím, až si v Americké tragédii budu místo Clyda představovat dokonalého Gerryho. A to ve svém pořadníku nezmiňuji tu levnou knížku, za pouhých čtyřicet devět korun, dámy a pánové, kterou jsem si koupila před vstupem na Harryho Pottera. Vlastně ani raději nepomýšlím na tři, čtyři - nebo snad pět? - knížek, které mám stažené v počítači. Ne, ne, ne, drahá D. tohle potěšení ti bude odepřeno, dokud nevyškrtáš knížky ze seznamu rozečtených (a to do jedné!)... a taky musíš žít společenským životem. A ne jen tím, který si představuješ mezi řádky! Takže sbohem Hostiteli, Druhý krátký živote Bree Tannerové a několik dalších krásných bílých stránek Microsoftu Wordu! Uvidíme se nejdříve v září...
Hm... dost vyčerpávajících informací o mých nepřečtených knihách, vsadím se, že spousta z vás je na tom podobně, ne?:) Myslím, že můj dnešní zápis - hodně brzký od posledního, na rozdíl od ostatních - by měl přestat, dokud ještě držíte očka vzhůru a zuřivostí neklikáte na křížek stránky, takže se s vámi s hlubokým smutkem raději rozloučím, abych si udržela alespoň ty nejvěrnější čtenáře a přeji vám krásnou a příjemnější noc, kterou bez pochyby budu mít já (nebo si všechno maluju hůř, než to ve skutečnosti je?) a skvělé dny bez ohledu na to, co momentálně bude padat z nebe :)
Těším se na vás u dalšího srdcervoucího článku, který se snad objeví brzy. Pokud ovšem nenajdu další knihu, co budu považovat hodnou za tu, aby byla na seznamu knih rozečtených :)



S deštivým pláštěm na ramenou.

21. července 2011 v 15:41 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Jindy bych byla kvůli těm zpropadeným kapkám deště fakt vytočená. Ale dneska je všechno obráceně. Vlastně se i celkem raduji za to, že můžu být bez nálady a pokud se někdy během oběda u mně kousek nálady ukázal, byl špatný a po veselosti nebylo ani stopy. Vím, že tohle není léto, které jsme si všichni malovali ve snách, v představách a v myšlenkách, když jsme ještě před měsícem jeli špinavým autobusem s hromadou sešitů plných poznámek, které jsme se snažili narychlo nacpat do hlavy, do školy.
Jak jsem řekla, dneska je všechno naruby. Po pravdě řečeno, už od včerejška. Šla jsem si lehnout v jedenáct večer a usnula, vážně, ve čtyři hodiny ráno. Nemám tušení, jak se mi podařilo dvě a půl hodiny strávit převalováním se na posteli, ale při sto padesátém čtvrtém podívání se na telefon, digitální hodiny opravdu ukazovaly půl třetí. Už jsem to nemohla vydržet. Byla jsem vzteklá, naštvaná, unavená, ale spánek nikde. Asi se zastavil na kus řeči s přáteli v nedalekém baru, kde jsem před pár dny byla taky. Ale, mezi námi, mohl si ten pokec nechat na jindy, třeba na víkend, kdy bych se chtěla podívat na film, jehož jméno si teď nemůžu vybavit, který dávají, myslím, fakt docela pozdě. Pak by mi nepřítomnost únavy a spánku vůbec nechyběla. Bylo vážně k naštvání, že jsem u sebe neměla notebook, žádnou knihu, pero ani papír. Při pomyšlení, že pustím televizi, vzbudím babičku s dědou a budu muset odpovídat na otázky, proč nespím, jsem se z peřin taky nevyhrabala. Asi hodinu jsem si vydržela hrát s telefonem. A pak přišel ten nápad. Už kdysi dávno jsem si stáhla knížku Druhý krátký život Bree Tannerové a jelikož jsem už tehdy věděla, že čtení na počítači pro mně není a že chvíle, kdy opravdu není co na práci, například v autobuse cestou ze školy nebo již zmíněná nepřítomnost spánku, sem tam přijdou, tak přesně pro tyto nouzové situace jsem si knížku vrazila do telefonu a přesně dnes v ty nekřesťanské hodiny mi přišlo fajn, ji tam najít a dát se do čtení. Taky jsem trochu doufala, že mě čtení unaví, ale po půl hodinovém čtení jsem pořád byla čilá, jak kdybych se probudila z pěkně dlouhého a nerušeného spánku. Až přesně ve čtyři jsem byla tak strašně naštvaná, že jsem slova a nedej bože věty, už vůbec nevnímala, že jsem telefon vypnula, zachumlala se do peřiny a snažila se mít oči zavřené. Zdárný úspěch, předpokládám, se dostavil kolem půl páté ráno.
A víte, co mě ze všeho nejvíce na této věci štve? Prospala jsem polovinu dne jen kvůli tomu, že si někdo nahoře řekl, že polovinu noci budu vzhůru! Jasně, už od rána prší, tak proč mi to vadí. Já nevím! A ani nevím, proč nemůžu už druhý den usnout během hodiny.
A fakt nemám náladu být dneska veselá. Moje dnešní nejlepší činnost byla sledování šestého dílu Lhářek, pití kafe, poslouchání youtube a čtení PS: Miluju tě. Chvílemi jsem se dívala ven a napadlo mě, že tohle nejsou vůbec špatné činnosti, miluju čtení, kávou bych se mohla upít a Pretty Little Liars jsou prostě skvělé a bezvadně mi zaplňují čekání na třetí sérii Vampire Diaries. A PS: Miluju tě zase zabíjí myšlenky na povinnou četbu, která leží ve skříni. Je fakt, že Americká tragédie mě vážně, vážně baví, ale už jen pomyšlení na slovo povinná a na počet stránek, které ta nenápadná vazba ukrývá, s radostí sahám po výše zmíněné zfilmované knize a už po druhé se potápím do příběhu Holly Kennedyové.
Myslím, že tohle je přesně ta činnost, kterou považuji za nejlepší a nejsnadněji proveditelnou bez toho, abych se zase naštvala a začala být vzteklá, jako dneska v noci. Když nad tím tak uvažuji, nejspíš bych si u babičky v ložnici měla pořídit na zeď poličku a tu zaplnit nejoblíbenějšími knihami pro případ nouze, jako byl ten dnešní. Ano, to vůbec není špatný nápad. Vlastně můj nejlepší za posledních 24 hodin, vyjma napsání tohohle článku.
PS: V pondělí jsem měla možnost shlédnout poslední díl (část) Harryho Pottera. Nezklamal mě, i když možná spoustu ostatních ano. S posledním záběrem zmizela část mého dětství, i přesto, že jsem si to u filmu neuvědomovala, spíše u poslední kapitoly knihy.
PS no.2: Jako bonus vkládám nový videoklip Demi Lovato k písni Skyscraper. Její písničky nejsou zrovna mými favority, ale tahle se opravdu povedla. Jsem si jistá, že někteří z vás už měli to potěšení ji slyšet.

Šedivé radosti.

3. července 2011 v 21:10 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Zrovna jsem se vrátila z nákupů, kdy jsem si za vysvědčení, bez pobídnutí, brala, co se mi líbilo s nálepkou ne zas tak vysokých cen, aby to tátova peněženka unesla bez větších problémů. Konečně jsem si mohla zkusit, jak bude vypadat korková nástěnka vypadat pod jednoduchou poličkou na mé zdi v babiččině bytě. Dejme tomu, že si to tam chci zútulnit a nástěnka s fotkami a obrázky se mi už tři měsíce jeví jako dobrý nápad. Se zeleným nápadem (barvou) na vybledlé (světle zelené) zdi, musím otravovat dědečka, ale bylo mi řečeno, že nejdříve v zimě. Jsou to pomalé, ale jisté krůčky k tomu, aby místo, které je mým opravdovým domovem, i jako domov vypadal.
Nástěnkou a připínáčky ovšem dnešní nákupní šílenství neskončilo. S novou vůní od Playboye můžu vonět jako žena a lákat k sobě i nějaké ty mužské kousky ;)
Ke čtvrtečním narozeninám jsem sice babičce už jednu kytičku koupila, ale jelikož vím, jak je má ráda, nemohla jsem odolat i té, kterou jsem uviděla dneska. V krásném žlutém květináči čekala jen na mně, respektive na to, až bude předána do ruk babičky. Věta, že jsem babičce udělala největší radost ze všech mi vážně vykouzlila úsměv na tváři, po dlouhé době babička byla z něčeho šťastná. A naše nakupování jsme zakončili lattéčkem, ke kterému jsem dostala brčko. Ještě nikdy jsem nepila kafe brčkem, vážně.
Zítřejší den, o kterém rosničky prohlašují, že bude stejně šedivý a mokrý, jako ten dnešní, je věnován výletu do Polska. Všichni zaměstnanci tátovy firmy dostali volno a pro zboží přece jen někdo musí jet, takže se tatík nedobrovolně obětuje a pro zboží poslušně pojede. A já, jakožto hodná dcera, s nesčetně moc volnými dny, sedám na místo spolujezdce a s (ne)hraným úsměvem na rtech vyrážím o půl sedmé na cestu.
Před dvěma dny jsem se opět pustila do psaní, takže předpokládám, že do konce příštího týdne se tu objeví pokračování povídky, pokud mě opět nechytne krizové nepsaní, což doufám, že už jsem vyčerpala za celou tu dobu své nepřítomnosti.
Pro dnešek už ale se vším tím psaním a hleděním do počítače končím a odebírám se do peřinek, abych se z nich mohla ráno v šest hodin vyhrabat jako jiný všední den, kdy vstávám do školy, ovšem s tím pocitem, že se vydávám na úplně jiné místo a že mě dneska vážně nikdo z angličtiny zkoušet nebude:)
Mimochodem, dneska odpoledne jsem si uvědomila, že nechci být někým. Někým jiným. Jenom sama sebou. Já.