Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Září 2011

Smír už nikdy?

28. září 2011 v 18:53 | *Dragonfly |  Přemýšlím a vymýšlím
Vracela jsem se z procházky a kousek před domem jsem v trávě uviděla ležet papír. Nebyl nijak skrčený, či poškozený. Jen tam ležel. Nesáhla jsem na něj, jen jsem se podívala, co je zač.
Bylo to úmrtní oznámení nějakého pána, který podle fotky vypadal starší. Neudělalo mi to zrovna nejlépe. Nejspíše už byl opravdu starý, ale i tak jeho život vyhasl.
A někdo dostal oznámení o jeho smrti a já se musím ptát, jestli to, že leží na trávě kousek od domu je opravdu jen náhoda. Uletěl někomu? Šel někdo z pozůstalých, četl si text, který byl k oznámení přidán, zafoukal vítr a vytrhl mu jej z ruk? Snažil se ten někdo chytit oznámení a odnést si ho domů? Nebo předem vzdal boj s přírodním živlem a raději se sám odebral do bezpečí svého života?
Či snad ten někdo neměl ten stud a papír jednoduše zahodil? Myslíte, že by to člověk mohl udělat? Bez úcty k mrtvým vzít věc, která dokazuje, že ten člověk žil, snad, plnohodnotný a úspěšný život? Podle mého je takových lidí na světě málo, ale přece jsou. Vždyť ten, který má v rodině nějaké spory, nebaví se s rodiči, sourozenci, by mohl mít i přes skutečnost, že osoba, se kterou se pohádal, už není mezi živými, vztek a neusmířilo by je ani zjištění, že neproběhne už nikdy ani usmíření, ani další hádka. Mohl by potom tento člověk oznámení jen tak zahodit? Mrzelo by jej to po několika dnech, týdnech, letech? Myslím, že ano. Přemýšlím nad tím, zda se na světě najde jediný důvod, kvůli kterému by mohli být lidé natolik rozhádaní, že neexistuje věc, co by je spojila zpátky dohromady. Doufám v to, že není.
A podle vás? Znáte něco, důvod, věc, jednání, kvůli čemu by se lidé mohli rozhádat a už nikdy se neusmířit?

Lež a nech si lhát.

28. září 2011 v 14:14 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Právě jsem douklízela dům (nebo alespoň jeho část) a jsem spokojená, že jsem aspoň chvíli mohla dělat něco, při čem nemusím přemýšlet. Protože už mě přemýšlení nebaví. Pořád jen myšlenky na téma, jak se vlastně správně chovat, aby to neublížilo nikomu, ani jednomu člověku ze všech rozdílných povah. Abych byla ta, na kterou se všichni rádi usmějí. Bylo by fajn vědět, že někteří lidé z vaší společnosti se pokaždé, co o vás zavadí pohledem, usmějí a snaží se tak zpříjemnit váš den. Protože já tohle dělám. I když se poslední dny utápím v černé vodě, která nepropouští ani paprsek světla, snažím se, aby to nebylo poznat. Nosím bílá trička, světlé stíny na očích a klamu všechny okolo. Usmívám se na celou třídu. Srandovní je to, že i když chci, aby trička byla černá nebo tmavě modrá, stíny šedé nebo nahrazené černou oční linkou, úsměv je opravdový. Protože jsem ráda za to, že můžu být. Být ve společnosti, muset vnímat výklad učitelů a donutit se přemýšlet nad maturitou. Dělat všechno proto, abych nevnímala to, že mě zase někdo zklamal. A že já zklamala sama sebe, jelikož jsem až moc věřila. Už nikdy nechci tak moc věřit. Tak moc důvěřovat. Můžu se to nějak naučit? Provozuje někdo semináře, jak nedůvěřovat až příliš? To, jak si zvýšit sebevědomí, čteme na každé druhé stránce každého třetího časopisu v každé trafice. To, jak mít pozitivní myšlenky nás učí lidé kolem, jen svým úsměvem, svými historkami. Ale jak se naučit zavčas přestat důvěřovat a zůstat v té míře, která je správná? Jde to? Věřit natolik, aby to bylo dobře, ale abychom se o pár týdnů později nespálili tak, že jedinou záchranou, připadající v úvahu, je již zmíněná černá voda a klamné bílé tričko.
Když jsem se naposledy (před pár dny) dívala na film Jíst, meditovat, milovat, Elizabeth se tam zmínila, že nic netrvá věčně. A může někdo definovat, jak dlouho tedy něco trvá? Protože já bych zrovna dnes tuhle informaci uvítala. Ať vím, jak dlouho ta černá voda bude obepínat můj svět a jak dlouho ještě vydrží mé světlé stíny. Mám si koupit nové, jakmile dojdou, protože se voda ještě nebude chtít stáhnout? Mám stále házet do pračky bílé prádlo, aby mé bílé tričko bylo stále připravené nebo ho můžu vyměnit za růžové a všechno pak bude v pořádku?
Možní bych měla mít na očích stále svoje brýle, nehledě na to, že je mám jen na čtení. Třeba bych pak viděla nějaké náznaky, které křičí: "Dost důvěřivosti. Lže ti. Ve všem." Bolelo by to pak méně, když bych všechno poznala zavčas? Nebo by to jen bolelo kratší dobu? Je mi to jedno. Teď už vím jen to, že všechnu tuhle černou vodu musím přeplavat a jak nastane konec, tak je to znak pro nový začátek. A ten začátek bude ve znamení veselých barev, podzimních odstínů a průzračné vody.
Jdete do toho se mnou? Protože já potřebuju pádla, která mi pomohou překonat tu vodu.
P.S: Nadpis článku je z písničky Davida Deyla, kterou si můžete poslechnout v předchozím článku. Jakoby mi někdo něco takového před pár týdny říkal. Ale ty týdny už jsou pryč. Naprosto.


Kelly Clarkson - Mr. Know It Al

15.50: Nenávidím, jak musím při čtení pořád něco zobat. Už jsem spořádala jedno jablko, svačinku a právě přemýšlím, jestli nemáme nějaké celozrnné sušenky, ale pochybuju - včera jsem přečetla dvacet stránek Hlídače.

Neděle plná přemlouvání.

18. září 2011 v 19:14 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Je to vlastně neděle, jako každá jiná. Kromě těch prázdninových. Jsem ospalá díky celovíkendovému ponocování, liju do sebe už druhé kafe a učení oddaluju už třetí hodinu na později a později. Jsem zkrátka špatný student ve všech směrech. Ani k nejoblíbenějšímu předmětu si neumím sednout, abych udělala úkol. I pod hrozením, že při nepřipravení budeme psát test, nejsem schopná vytáhnout blok a aspoň se snažit něco napsat. Asi zítra nebudu pochválena. Však kdy jsem taky byla, což?
Na náladě mi taky vůbec nepřidává vědomí, že tenhle krásný, doposud teplý den, je nejspíše jeden z posledních svého druhu. Už se začínám škaredě dívat na skříň, ve které mám schovanou teplou bundu a nebavím se se svými boty, které mě v deštivých dnech mají uchránit před mokrem. Myslím, ale že jim ty chvíle ticha vůbec nevadí. Někdy mluvím až moc.
Doufám jen, že nadcházející týden bude dobrý, příjemný a nepříliš náročný, protože vážně nemám chuť být unavená a vyhýbat se futrům jen po paměti. Chci vidět všechno jasně, ať nemám pocit, že mi něco uniklo. Přicházím na to, že se mi nelíbí, když si uvědomím, že jsem něco zmeškala. Ale podle mého to tak má skoro každý. Jen se možná najde pár lidí, co nechávají život proklouznout mezi prsty jak kapky vody. Vytáčelo by mě to vědomí. Nebo nevědomí? Měla bych přestat s tím snažením dneska sepsat něco, co má hlavu a patu (což tady stejně nikdy nic nemá ;)) a jít se raději vážně doopravdy podívat na tu angličtinu a na dopis, na který je třeba odpovědět. Zase se vyřádím, jelikož, když se nebavím s těmi botami ;), vykecám se alespoň na papír, ne? I když to budou smyšlené žvásty. Ty já ale mám fakt ráda. Jde to ze mně samo. Takže, sláva všem smyšleným žvástům na světě! Některé z nich dokáží pořádně rozesmát, nechť je těchto nejvíc!



Veronika se rozhodla zemřít - P. Coelho

11. září 2011 v 15:31 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala právě tuhle knihu?
Četla jsem o ní u nějaké slečny na blogu a název mi utkvěl v paměti. Stáhla jsem si film, ale zapomněla jsem se na něj podívat, stále jej mám uložený v počítači. Pak, při první (druhé?) letošní hodině češtiny se o Veronice zmínila naše učitelka a já se tak dozvěděla, že se naprosto hodí do povinné četby a už to bylo, musela jsem si ji přečíst.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným)
Ze začátku jen smrt. Na konci život.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Uvědomělá - během celé knihy si uvědomíte radosti i strasti života. Pochopíte chování těch lidí - bláznů. Z nějakého důvodu vám dojde, proč Veronika nechce žít. Nějakým způsobem jí to prostě schválíte. Alespoň tak jsem to udělala já. Ne, že bych se chtěla postavit do stejné pozice jako ona, to ne. Ale z jejího pohledu všechno chápu a jediné, co jsem si přála je, ať těch posledních pár hodin stojí za to.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo nechtěla být.
Neztotožnila jsem se naprosto s nikým. Možná jen s názory některých postav, viz předchozí otázka. Kým být a kým ne? Nevím, těžká otázka. Být na místě Mari mohlo být výhodné. Být na místě doktora Igora muselo být až moc těžké. Přijít ihned na nápad, jak Veroniku zase vrátit do života, kterého si bude vážit. Který bude chtít žít.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Není těžké hledat světlé stránky knihy. Je jich tam spousta. To, že se Veronice sebevražda nepovedla. Poznala lásku svého života (tedy, lásku posledních dní), uvědomila si krásy života a dokázala je přijímat, nebýt vůči nim negativní.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno. Cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to ýt jen chyba v knize (spisovatelovi), ale třeba i chování postav.
U poslední stránky jsem si uvědomila, že se mi moc nelíbí postoj, který zaujal doktor Igor. Využil Veroniku ke své práci. Chtěl zjistit, zda jeho léčba, kterou na ni nastražil, zabere. Samozřejmě je úžasné, že zabrala. Ale využil ji ke svému prospěchu, protože někde vzadu ve své mysli, spoléhal na to, že pokud jeho pokusy nevyjdou, Veronika stejně umře a nikdo mu nebude nic vyčítat.

Veronika se rozhodla zemřít - Paulo Coelho

11. září 2011 v 15:11 | *Dragonfly |  Čtu a sleduji
Prvně jsem vůbec neměla chuť psát obsah sama. Ale více se mi příčila kombinace Ctrl-C Ctrl-V. Takže vám přináším vlastnoručně (trošku ošizeně) psaný obsah této skvělé knihy, kterou stoprocentně doporučuji ke čtení. Zapůsobí na vás a také se vám bude hodit do povinné četby :)

Slovinka Veronika je mladá, čtyřiadvacetiletá knihovnice, která se rozhodne ukončit svůj život. Netrápí ji žádné deprese, nechybí ji skoro nic. Je celkově se životem nespokojená a bojí se stereotypu. Spolyká prášky na spaní, ale naleznou ji včas, aby její život zachránili. Je zavřena do psychiatrické léčebny Villete. Tam se dozví, že upadla do kómatu a to ji nenapravitelně poškodilo srdce. Zbývá jí týden života.
Během svého pobytu pozná Zedku, která po léčbě inzulínovým šokem upadá do kómatu a astrálně cestuje, kam se jí zlíbí. Z léčebny odchází o den později, kdy doktor Igor tento způsob léčby zakáže, jelikož je příliš nebezpečný. Zedka je jinak naprosto zdravá a tak už ji ve Villete nic nedrží. Když se Veronika utvrdila v tom, že nechce čekat, až týden, co ji zbývá, skončí, jde za Mari. Prý by byla schopná Veronice sehnat prášky, které by mohl smrt urychlit. Mari trpěla panickým strachem a sama se rozhodla jít se léčit do Villete.
Veronika po nocích uplatňuje svůj klavírní talent tím, že hraje po nocích schizofrenikovi Eduardovi. Zamiluje se do něj. Po havárce na kole, která se mu stala v Brazílii u něj objevili schizofrenii a jelikož jeho otce i matku, velvyslance, povolají zpátky do Ameriky kvůli občanské válce v Jugoslávii, nezbývalo nic jiného, než Eduarda nechat v sanatoriu.
Mari se na základě Veroničina případu rozhodne z Villete odejít. Chce začít znovu pořádně žít a postavit se svému strachu. Stejně tak se rozhodne i Eduard.
Během posledních dvaceti čtyř hodin Veroničina života ji Eduard vezme ven, opijí se a Veronika si užívá posledních chvil.
Když se v léčebně doktor Igor dozví, že Veronika i Eduard utekli, je spokojený. Jeho léčba, kdy Veronice nalhal to, že umírá a injekcemi u ní vyvolával záchvaty, zabrala. Vyhnal jí z těla Vitoril - Hořkost, a tak už by se znovu o sebevraždu pokusit nemusela. Při správné péči o své zdraví může Veronika žít stejně, ne-li déle, jako on.
Můj názor: Úžasná kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout, i když patří do povinné četby. Donutila mě přemýšlet a takové věci jsou pro mně nejvíc.

Jako zrcadlo.

8. září 2011 v 19:58 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Myslela jsem si, že už skoro neznám ten pocit, kdy se vám nálada změní ne ze dne na den, ale z minuty na minutu. Není mi moc dobře a přesné pocity se odrážejí v počasí, které panuje venku. Podzimní. Ani teplé, ani chladné. Mé pocity. Ani nezvladatelné, ani příjemné. Doufám, že se ze všeho vyspím. Možná, že jsem se moc nasmála ve škole nebo cestou do ní, či snad z ní. Vypadalo to na hezký den, přijatelný čtvrtek, kdy zasednu k televizi, na klín si dám notebook a ke čtení Veronika se rozhodla zemřít budu popíjet svůj zelený čaj z nově koupeného termo hrníčku. Jenže, zdá se, že můj klidný čtvrtek se z příjemného změnil na ten, kdy budu každou chvíli chtít zalehnout, aby co nejrychleji uběhl. Asi si jej ani nezapíšu do deníku. Stačí, že mé protivné myšlenky zrcadlí déšť. Nemusí ještě bílé, čisté a nevinné stránky.
Ale těším se na víkend. Těším se na zítřek, kdy si jdu s kamarádkou sednout do baru, popovídat si a snad i vyhnat do vzduchu, do pryč, ty nesnesitelné pocity, myšlenky. Pomůže to? Ano, miluju společnost. Miluju povídání. A miluju pátky.

Dopad posledních hřejících paprsků.

3. září 2011 v 16:46 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Využívám těch několika málo dní, kdy je sluníčko ještě ochotno nás zahřát. I když, při momentálním pohledu na mou osobu by si někdo řekl: "Tak proč sedím ve stínu?" Jenže já jsem prostě já a sluneční počasí mi dodává energii, ať jsem kdekoliv. A já to fakt miluju. Při představě příštího týdne, na kdy hlásí pršení se mi chce brečet a nutí mě to přemýšlet nad tím, jaké boty si, k sakru, budu obouvat. Do většiny mi buď teče a nebo nejsou rozchozené. Nehlásí se někdo, dobrovolně, na jejich roztažení? Uvítám vás s otevřenou náručí.
V dnešním zápise se také neudržím a zeptám se vás na vaše první dva dny ve škole. Prožívali jste je nějak výjimečně? Protože mé první září bylo jako za trest, který mi přichystal můj největší nepřítel. Vlastně celé ráno probíhalo tak nějak podle paměti z minulých školních dnů. Nevím, co bych dělala, kdyby mi autobus posunuli o pitomých pět minut dřív. Až v pátek, druhého, mi došlo, že jsem tu budovu nenavštívila celé dva měsíce. Tak proč je tam všechno tolik stejné? Jak to, že mám pocit, že jsem se tam neukázala pouhý jeden víkend? Dokáže někdo pochopit mé zklamání, že nevidím nic nového, co by mě nadchlo a donutilo mě se do školy konečně těšit? Nejspíše budu pořád stejná a svůj postoj, který mám už od první třídy, nezměním. Teda, potěš koště, je mým přáním se alespoň jednou, jedenkrát, těšit a vstát ráno s nadšením. A poslední červen se fakt nepočítá.
Snažím se, celé ty předcházející dva odstavce, vymyslet, jak popsat své pocity. Štěstí? Radost? Zmatenost? Já nevím, nejspíše těšení se na zmatek. Na tu chvíli před tím, než budu dokonale zmatená. Už se to děje asi tři týdny a já nemůžu jinak, než si všechno tohle užívat. Že nikdo nechápe? V pořádku, jsem si jistá, že můj deník to pochopí naprosto bezvadně. Protože můj deník jsem já. Já jsem čtenář toho deníku. A já nikdy nebudu žádat vysvětlení. Myslím, že tohle období ve mně zůstane, aniž bych kdykoliv v budoucnosti musela přemýšlet, co tím chtěl básník (já) říct. Mám takový pocit, že si hned všechno znovu vybavím. A potom se začnu smát. A budu se smát dál, nad dalšími popsanými řádky neustále se měnícím písmem, pak se zamračím nad větami, které jsou zmatené. Jsou mé. Napsané mou rukou, perem, které vynechává tak často, že bych s ním nejraději šlahla, ale nemůžu, protože vím, že je to pouze těmi stránkami. Správně špatně zvolený deník, který ví všechno, někdy i to, co já už dávno nevím.
Těm šťastlivcům, co navštíví poprvé školu až v pondělí, přeji to samé, co jsem přála všem zářijovým prvňáčkům. Mějte krásný školní rok bez stresu, slz kvůli pitomému učivu, které se prostě nejde naučit, i když nad tím sedíte už třetí den a spoustu krásných školních dní, které vám nebudou rušit nepříjemní spolužáci a vědomí, že za vámi sedí lidé, se kterými si nemůžete popovídat, jelikož to prostě nejsou vaši lidé, a před vámi je pouhá tabule. Snad budete mít více štěstí, než mám teď já. Mou jedinou světlejší chvíli bylo zjištění, že už nebudu muset mít na očích brýlky, abych viděla na tabuli :)




Kapitola II.

1. září 2011 v 16:23 | *Dragonfly |  Jen najít důvod.
Díky vyloženě nepříjemnému prvnímu dni ve škole vám zveřejňuji další kapitolu Důvodu. Musela jsem něco psát (v téhle situaci spíše přepisovat), jinak bych vzteky nevěděla, co rozbít. A těch věcí by vážně byla škoda. Kapitola není nijak dlouhá, jelikož nejspíše taky musím začít hledat staré učebnice, které jsou na zítra potřeba. Jsem do toho vážně celá žhavá.
Přeji vám příjemné čtení a doufám, že jste měli úspěšnější den, než já.