Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Listopad 2011

Hlava plná vzorečků a...

15. listopadu 2011 v 18:26 | *Dragonfly |  Svěřuji se
... a stejně bych zpaměti neřekla ani jeden! Příklady snad chápu, vypočítala bych je nejspíše taky správně, ale abych si vybavila některý z těch příšerných věcí, díky kterým bych vypočítala "kvé" tak to teda ani za zlaté prase.
Nečtěte nahlas, ani nedávejte, tento odstavec číst mé hodné spolužačce, která se mně ujala a zpevnila nervy, načež se mi všechnu tuhle hnusnou vědu, matiku, samozřejmě, snažila narvat do hlavy.
Chtěla bych vám toho sem tolik napsat, ale tak mi padají víčka únavou, že snad nebudu schopná trefit ani do koupelny, kam se chystám už půl hodiny. Vidím to na Ulici, poté snad tak koupelna (:D) a pak? Ne, žádná matika, to až zítra ráno, jen další povinná četba. Reportáž psaná na oprátce mi přijde naprosto nezajímavá, ale rozhodně se to dá číst líp, než některé z položek tohoto nenáviděného seznamu.
Ale víte co? Já jsem vlastně chvílemi ráda, že musím číst tyhle knihy. Nikdy v životě bych si je totiž nepřečetla. Pár z titulů se mi fakt líbilo a jsem ráda, že jsem si je kdy mohla přečíst a opravdu mi k něčemu budou.
Přeji vám krásně strávený studený večer a příjemné volno :) Předpokládám, že bych se vám snad mohla ozvat. Kdo ví, třeba s sebou donesu i pár řádků kapitoly :)

P.S.: Omlouvám se, že obrázek nesedí k tématu, ale když mě vykouzlil úsměv na rtech, nemohla jsem ho sem nedát :)

Černobílý kožíšek.

7. listopadu 2011 v 17:35 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Poslední dva týdny, kdy se drží to nádherné slunečné počasí a jenom hrdě poukazuje na krásné barevné odstíny listů, které jsou už skoro všechny snad jen na zemi, přemýšlím nad tím, kdy přijde hnusné deštivé a studené podzimní počasí takové, jak ho známe. Důvodem mých čtrnácti denních obav jsou boty, samozřejmě. Já a můj věčný a celoroční problém s obuví. Myslím, že ještě tak dva roky a zblázním se z toho. Je to tak dva měsíce (nějak moc píšu o dvojkách, že?), co jsem si koupila černé hm... říká se jim oxfordky? Doufám, že ano, protože jinak jsem si zrovna mezi módními guru uhodila pěkný trapas. A o těch botách jsem ihned při jedno chladnějším ránu zjistila, že nejsou až tak podzimní, jak se tvářily, zrádkyně jedny (Vlastně, dvě zrádkyně, což?). A od té doby se zase bojím zimy, šílím z toho. Nenávidím, když mi mrznou nohy. Pět minut na to totiž mrznu celá. Po rozmluvě se sebou samotnou jsem vynesla kolektivní rozsudek. Musím si koupit podzimní boty. Takové, co vydrží dýl, jak jeden měsíc nebo jednu sezónu (v tom jsem si ale moc nevěřila, dokážu boty vyřadit z provozu šíleně rychle). A dneska se mi podařil skvělý úlovek. Vím, měla bych na sebe být hrdá spíše, když se mi podaří dobře napsat písemku, ale jsem na sebe prostě víc hrdá teď. Kdybyste je viděli! Moje botičky na menším podpatku (Nejsem sebevrah, věřte mi.), v černé barvě a s jemňounkým kožíškem na ohybu jsou jednoduše skvělé. A jsou moje, zmínila jsem to?! Měla bych své nadšení zmírnit nebo se při mém štěstí rozpadnou zítra, ihned po tom, co zavřu branku.
A další věcí, za kterou se dmu pýchou je skutečnost, že jsem byla po dlouhé době schopná napsat článek se smysluplnými větami (ovšem o tématu, který nikoho asi zajímat nebude, co? Ale ženský, BOTY přece. To znáte, ne? A moje boty, víte to? :D). Poslední dny jsem nebyla sto něco napsat. A tak jsem jen bloudila po blocích, závistivě četla články aktivních autorů a přemýšlela nad tím, co napsat. Přišla jsem na to, už je to sice nějakou dobu, ale dnes jsem v tom utvrzená, že když chci něco napsat z donucení nebo jen abych něco měla na stránkách, povětšinou se to nepovede, absolutně žádná věta, která by se dala číst! Ale jakmile chytnu notebook do ruk a v sekundě se rozhodnu, že o něčem napíšu, jde to úplně samo. Myslím, že tohle na psaní miluju. Možná bych takových chvil měla mít o něco víc, ale i tak jsem spokojená tak jako tak.
Když jsem dneska šla kolem knihkupectví (S krásnými boty, které jsou moje!), viděla jsem tam Roztomilé malé lhářky (Angličtina je prostě lepší :() a vedle nich další a další tituly, co mi byly známy už z internetu, musela jsem už po několikáté zanadávat. Proč tolik té povinné četby? Proč mi pořád zbývá ještě pět knížek? Já už je chci mít za sebou a přečíst si všechno, po čem prahnu! Už se na to tolik těším. Mimochodem, nějaký titul z povinné četby, hodný toho, abych nad ním strávila večery, vás nenapadá? Protože začínám být v koncích a vůbec se mi to nelíbí. A taky se mi nelíbí těch dvacet stránek češtiny, čekající na to, až si k nim sednu a narvu si je do hlavy. Což by samo o sobě bylo asi lehčí, než se je všechny naučit. A když si vzpomenu na to právo! Dělá se mi špatně. Ale zrovna můj žaludek uklidňují oči, hledící na vánoční reklamu Coca-Coly. Zbožňuji vánoční reklamy, jsou tak plné kouzel a tolik útulné.
Avšak teď už mi nezbývá nic jiné, než si nalít další šálek zeleného čaje, najít si něco ke čtení (povinného, samozřejmě) a čekat na další díl Ulice. Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem volala dědečkovi, že přijdu domů po Ulici. Jeho odpověď, že přijít po ulici, je dost dobrý nápad, mě dostala do kolen a já jsem se chichotala dalších pár minut.
Tímto se pro dnešek, a možná i pro pár dalších dní, s vámi loučím a přeji vám klidnější týden, než čeká mně :)

Simple Plan - Astronaut