Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Leden 2012

Kapitola IV.

30. ledna 2012 v 18:55 | *Dragonfly |  Jen najít důvod.
Poslední kapitola kraťounké povídky z mého sešitku. Doufám, že se vám alespoň trochu líbila a že zanecháte svůj názor na konci příběhu :) Pokračování myslím nebude, protože jsem zaprvé tenhle příběh plánovala jako jednorázovku a zvrtlo se to ve čtyři kapitoly. Za druhé mě vůbec nenapadá, co dál psát. Možná, že někdy na to přijdu, ale prozatím se zaměřím na dokončení všeho ostatního.
Poslední, co bych chtěla zmínit je, že jsem tenhle příběh začala psát někdy ve druháku a slíbila jsem spolužačce, že jak ho dokončím, dám jí ho přečíst. Myslím, že svůj slib nesplním. Snad někdy v budoucnosti, každopádně ne. Pořád si své soukromí, i když je někde narušené, blogu hlídám a nechci, aby se všechno, co zde jde, dostalo do školního prostředí. Mohla bych všechno předělat do wordu, ale necítím se na to.
Toť vše, co jsem chtěla povědět a teď už sepusťte do čtení :) P.S.: Kapitolka je věnovaná Petince jako poděkování za poslední (a jediný) komentář, který se u třetí kapitoly této story objevil :)

*11. kapitola

26. ledna 2012 v 20:37 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Ještě pár měsíců a byl by to rok, co jsem se k téhle povídce nehlásila. Hanbou se schovávám za notebook tak, aby na mně nikdo neviděl. Nechce se mi přemýšlet nad tím, zda tuhle povídku ještě někdo čte nebo jestli se někomu líbí námět či její zpracování. V tuhle chvíli, poslední hodinu a půl, jsem psala, protože jsem s otevřenou náručí uvítala zpátky chuť do psaní, nápad na pokračování a schopnost psát smysluplně.
I tak ale doufám, že se najde pár odvážlivců a pro mně skvělých lidí, kteří si kapitolu přečtou a snad zanechají i nějakou reakci :) Těm všem přeji příjemné počtení, které v nich zanechá jakýkoliv pocit, ale jako autorka věřím, že to pro vás bude jen a jen požitek :)
P.S.: Pro připomenutí doporučuji přečtení kousku z konce předešlé kapitoly, i já to musela, přiznávám se, udělat. Desátou kapitolu najdete zde.

Stále stejnou cestou. Kde je nějaká křižovatka?

22. ledna 2012 v 16:39 | *Dragonfly |  Svěřuji se
I když jdu stále rovno a zrovna v téhle době by se ode mně očekávalo, že nesmím nikam odbočit, pořád se cítím, jako kdybych se ztrácela. Myslím, že jsem prostě přeplněná těmi stereotypy a tak moc toužím po změně. Možná, že je dobře, že se ten stereotyp blíží ke konci a nastane nějaký nový, na který budu nadávat zase za, třeba, dva roky. Už nepřijedu každý den ze školy domů. Jen každý víkend a pak zase do světa. Zase plno nových lidí. Myslím, že jsem se něčeho takového nikdy nebála. Nikdy mi nijak nedělalo problém se seznámit. Ale nevím, jestli už teď, v tuhle chvíli, na tu odbočku těším. Zrovna jsem si zvykla a zrovna se mi začal můj středoškolský život líbit. Ale dle mého názoru, každý sem tam potřebuje změnu. Vkročit ve čtyři hodiny do jiných dveří, i když by zrovna v ten moment měl jít ze zastávky domů. ALe copak takhle nepůjdeme i zítra? Co například změnit směr cesty a místo dolů z kopce jít nahoru a podívat se na něco, co ještě neznáme? Myslíte si, že je špatné nad něčím takovým uvažovat? Možná o tomhle sem píšu jenom kvůli tomu, abych oddálila učení do účetnictví, které je, hned po matice, můj nejméně oblíbený předmět. Stejně si nad to dřív nebo později budu muset sednout a ty účty si prostě do hlavy narvat, i když to půjde ztěžka.
Nedávno jsem začala číst knížku od kamarádky. Alice v zrcadle. Vypovídá o pohledu matky na dveřinu anorexii a poté i pohled samotné anorektičky. Někdy mají lidé větší problémy než hodinovou hádku s tátou nebo nechuť číst si definice o nákladových a výnosových účtech. Takže nebudu tu nepříjemnou skutečnost dál oddalovat, ať už to mám co nejdříve za sebou. A slibuji vám, že během týdne se tady objeví buďto kousek povídky anebo alespoň smysluplný článek. Jdu pomalu, propočítaně umírat. Krásný zbytek víkendu :)

Nebudu stejná.

7. ledna 2012 v 21:01 | *Dragonfly |  Jednorázové povídky
K dnešnímu uplakanému dni. Alespoň v našich končinách.

Ráda bych.

7. ledna 2012 v 20:10 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Opět mě skolila nemoc. Jsem z toho už na prášky a ne jen na paralen, který už nám zase došel a znovu jsem ho dobrala já. Nejen, že jsem ve čtvrtek ráno dostala vynadáno od maminky, že nikdy nejsem schopná vyležet nemoc, ale ještě ke všemu zrovna teď je vyloženě potřeba, abych byla zdravá a chodila do školy. Ne, že by mi doslova teklo do bot, ale mám strach, že ještě chvíli a ucítím vlhko.
A ktomuhle všemu mi prostě žádné léky nepomáhají nebo jednoduše doma lepší nemáme. Musela jsem po staru a dospělácku vsadit na čaj s rumem a doufat, že i když z toho mořná budu mít dobrou vlnku, tak už zítra budu alespoň v poloviční pohodě.
Myslím, že je pravda, když se tvrdí, že k fyzickému zdraví je potřeba psychická pohoda a rovnováha. Už asi týden v pořádku psychicky být neumím a ani zlatá kniha Tajemství mi nějak nedokáže pomoci. Možná i z toho důvodu si ke špatné nebo spíše nijaké náladě raději otevírám soubor v tabletu a čtu povinnou četbu. Nějak mi to doplňuje a tmosféru a vítám i to, že se mě nikdo neptá, co mi je. Nechci na každého s touto otázkou křičet, proč stále ty stejné dotazy, i přesto, že o ně nikdo nestojí a není tady nikdo s náladou na ně odpovídat.
Taky jsem si myslela, že ještě aspoň tak rok nebudu muset řešit problémy ohledně vztahů. Někde jsem za svou samotu byla nešťastná a někde jsem zasse byla ráda za to, že nemusím nic řešit. A buch. Teď, hodí se mi to ze všech období nejméně a ještě se to týká člověka, se kterým prostě nemůžu být. Chtěla bych, nejspíše strašně moc, ale nemůžu. Vyřeší opravdu všechno čas, jak se taky říká?
Nejspíše by bylo nejlepší, kddybych se pustila do opisování povídky, než vám tady svými pesimistickými kecy kazit vaši dobrou sobotní náladu. Takže si jdu pustit Zlatý kompas, otevřít si náhradu wordu a psát a psát a třeba se vám tady příště ukážu s úsměvem na rtech.

Svářák bez jediné sněhové vločky

2. ledna 2012 v 17:38 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Při pohledu z okna se mi dělá trochu smutno. Nebýt víkendu na chatě, asi bych ccelou zimu ten bílý sníh neviděla. Každý, kdo aspoň chvíli sleduje můj neaktivně aktivní blog, nejspíše ví, že sníh moc v lásce nemám. Ale popravdě, kdo si dokáže zimu představit bez bílých závějí a radosti z horkého čaje po dvou hodinách trávených prováděním blbostí venku. A jelikož náš nejmilejší člen rodiny, blonďatý labradorský retrívr, rád vymetá každé špinavější a prašivější místo na zahradě, čekali jsme na sníh jak na smilování. Nikdo ho totiž do vody nevyžene ani za zlaté prase. Nezbývalo nic jiného, než ho v zimě vyhnat na zahradu, provádět tam s ním voloviny, jen aby se ve sněhu trošku vyválel. Povedlo se nám to jen jednou, kdy jsme stihli hodinku, přes kterou se sníh trochu držel.
Jak jsem se již zmínila, Silvestr jsem strávila s pár přáteli na chatě, kousek od našeho města. Byla jsem vděčná za srandu, která tam byla, protože pár pátečních hodin to vypadalo, že nic slavit nebudu. Neustálá přítomnost slz v očích mi prostě nedovolovala racionálně myslet.
Ke všem nepříjemných okolnostem předbíhajících sobotní oslavy, jsem se ještě ke všemu dozvěděla, že můj dědeček zřejmě nikdy neprošel kurzem otevírání šampusu, protože mu špunt vletěl přímo do oka a až dnes jel do nemocnice, kde mu řekli, že měl ohromné štěstí, samozřejmě. Půjde "jen" na operaci, za čtyři měsíce, musí mu zmizet sraženina krve.
Díky všemu, co se u nás na Silvestry stává i nestává proto pořád opakuji, že komu se zdá, jak se mu příchod nového roku nepovedl, ať si přijde sem tam oslavit poslední hodiny roku k nám.
A teď se konečně dostáváme k otázce, co jste vlastně prováděli poslední víkend a den v roce vy? Napadlo někoho pustit si Frekvenci 1? Protože já ji poslouchala celé odpooledne a byla jsem naprosto nadšená. Doufám, že jste měli klidnější a méně starostlivý 31. prosinec a pamatujete si každičkou příjemnou chviličku, ať už jste ji strávili s kýmkoliv :)
Mimochodem, teď mě napadl další dotaz, který je určený spíše pro aktivnější čtenáře. Drželi jste někdo v rukou knihu Cizinec od Alberta Camuse (mám to jméno vůbec napsáno správně? Nedivila bych se, kdyby ne)? Byli jste schopní ji dočíst? Protože jsem si ji stáhla do tabletu, jelikož se mi z něj čte opravdu dobře a ráda bych to využila pro povinno četbu. Od jakživa totiž mám hrozné problémy s vracením knih do knihovny.
Toť ode mně prozatím vše, jdu si vypít červený svařák, dokud je studený :) Přeji příjemný zbytek dne a úspěšný návrat do školních lavic :)