Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Únor 2012

Na západní frontě klid (Erich Maria Remarque) Knihy v mých myšlenkách 2012

23. února 2012 v 10:58 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala právě tuhle knihu?
Fronta je zařazená mezi povinnou četbu, takže jsem moc na výběr neměla a jelikož od spolužáků přicházely dobré názory na tuto knihu, tak jsem se do ní pustila také. Ze začátku jsem trochu litovala, vůbec mě nebavila, ale konec naprosto změnil můj postoj, kniha mě nadchla a myslím, že bych neměla problém se k ní po maturitě vrátit.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným)
Pud sebezáchovy a beznaděj

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem)
Smutná - člověk při čtení soucítí s vojáky, kteří každou hodinu mohou přijít o život, ztrácejí přátele nebo osoby, se kterými se kvůli válce sblížili. Přemýšlí a uvědomují si, že jelikož jsou tak mladí, většinou kolem dvaceti let, neznají normální život. Životem se jim stala válka, všechno ostatní je jim cizí. Jak se budou cítit, až válka skončí? Zařadí se do normální společnosti? Nebudou vyčnívat?

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo nechtěla být.
Nechtěla bych být ani jednou z postav. Nezvládla bych tolik emocí, tolik strachu, zabíjet, sledovat, jak jsou zabíjeni. Ne, v téhle knize rozhodně nenajdu ani jednu postavu, se kterou bych se ztotožnila.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Není těžké se nad tímhle dlouho zamýšlet. Rozhodně bych zdůraznila, kdy hlavní postava, Pavel, ke konci příběhu zachraňuje svého kamaráda Kata, nese ho na zádech, ale když se konečně dostane k saniťákovi, zjistí, že Kata zabila střepina, že Kat zemřel, aniž by o tom Pavel věděl a stále ho nesl na zádech.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno. Cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelovi), ale třeba i chování postav.
Rozhodně mi vadilo přímé popisování zranění jak lidí, tak zvířat. Jsem typ čtenáře, který si opravdu živě představuje každý detail v knize napsaný, takže jsem opravdu viděla, jak zvířatům vypadávají střeva z těla, jak na větvi visí jen část vojáka, nebo opodál v keři leží něčí ruka.
Na druhou stranu chápu, že je to válečný román, napsaný tak, aby popisoval hrůzy první světové války, takže při detailním popisu nelze obejít bez těchto nechutností.


Bezpečí vyhřátého pokoje.

9. února 2012 v 22:06 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Moc dobře vím, že bych se teď neměla věnovat prostředí svého blogu, ale raději si otevřít soubor Na západní frontě klid, ale nějak se k tomu nemůžu dokopat. Vím, že díky psaní spíš přijdu na jiné myšlenky, než u čtení něčeho, co číst musím.
Když jsem tady naposledy přidávala jednorázovku Nebudu stejná, netušila jsem, že všechno zajde až tak daleko. Dlouho jsem nezažila chvíle, kdy je má mysl v koncích a celkově se cítím být úplně na dně. Říká se, že když dosáhnete na dno svých sil, tak se můžete od toho dna pořádně odrazit a začít znovu. Já nejenže nechci začít znovu, ale hlavně si nechci kvůli tomu člověku, osobě, která má stejnou krev, jako já, špinit nohy blátem, který na tom dně je. Pomůžu si rukama, probojuji se zpátky, ale nikdy ne na místo, do stejné pozice, která by se nacházela vedle něj. Možná nejsem dobrý člověk, ale na rozdíl od něj, se jím snažím být a dělám pro to všechno, co můžu a na co síly ještě mám. Nemyslím si, že takhle se chovat k rodině je ten nejlepší krok, no podle něj zřejmě ano. Ale jak on nikdy nechtěl pokračovat ve stopách svého otce, tak já nechci pokračovat v jeho. Jenomže já vím, že tohle své předsevzetí, které nezmění žádný první leden nového roku, ani žádné životní změny, dodržím. Možná, že na všechny věci s tím spojené, nebudu stačit, mám kolem sebe ale lidi, kteří mi rádi pomůžou a když jim zrovna nevěnuju úsměv, budou i tak vědět, že jsem za jejich pomoc vděčná. Ty osoby budou vědět, že když se jim ozvu, tak to nutně nemusí znamenat, že od nich něco potřebuji, ale že prostě jen chci slyšet jejich hlas, vidět jejich tvář a dát jim najevo, že stejně, jako oni jsou tu pro mně, tak tady pro ně vždy budu i já. Vám, že v okolí takové osoby mám, jsem za ně vděčná a je mi jedno, jestli je znám roky, nebo jen dny. Ke štěstí nepotřebuju peníze, ani dům, ani velké auto, dokonce ani ten pitomý řidičák. Potřebuju vědět, že jsou tu lidé, kteří mě mají rádi, nenechají mě ve štychu při první příležitosti a že jednoduše budou součástí mé budoucnosti. Proč tohle všechno? Protože mám strach, že on bude mít peníze, velký dům, velké auto, ale ty peníze bude mít pro sebe, v domě zůstane sám a autem nebude mít za kým jezdit. Já po úterní noci rozhodně nebudu často vyhledávat jeho blízkost a rozhodně nebudu chtít sdílet ten obrovský dům s ním, jak mi na konci hádky, ve čtyři v noci, nabídl. Já tady mám ty lidi, za který stojí bojovat, plakat, bydlet v panelovém domě a trmácet se každý den hodinu ze školy domů.
Jsem zvědavá, za kým se bude trmácet příští roky on. Snad aby odmetl sníh z příjezdové cesty a mohl si sednout k televizi a zase být sám?