Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Březen 2012

Cesta domů.

19. března 2012 v 18:06 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Tenhle článek bude vlastně úplně nesmyslným náhledem do mého života.
Zrovna se vracím ze školy domů. Učila jsem se s kamarádkou na praktickou maturitu a před tím ještě na písemku z matematiky. Jsem úplně vyšťavená, unavená, ale naštěstí ne hladová. Objednala jsem si výborné těstoviny a u kamarádky na bytě je s chutí snědla. Ne všechny, bylo toho (a pořád je) jak pro tři. Myslím, že je naprosto normální, že se lidem do učení nikdy nechce. Já to takhle mám pořád. Ale musím přiznat, ten pocit po tom, když se o něco úporně snažíte a ve finále vám to jde, je nepřekonatelný. Kupte mi kdytku, náramek, klidně i telefon, ale tohle prostě nepřekonáte. Jsem ráda, že jsme konečně začaly něco dělat, jelikož praktická už je za rohem, přesněji řečeno se skrývá za dvaceti třemi dny (tuším?) a já už vážně byla z toho nicnedělání a nechystání se nervózní.
Teď mi do uší hraje Christina Perri, jsem připojená na internet v autobuse (dobře, asi jsem vážně rozežraná, když jsem si nechala udělat druhou sim kartu kvůli připojení), můžu psát na blog absolutně nesmyslné věci, ale jsem spokojená.
Ono to bude možná tím, že poslední dobou zase neumím být doma. Opět nevím, co si mám myslet, protože názory se tam mění jak aprílové počasí, nevím, nad čím dřív přemýšlet a k jakým závěrům dojít. Podle mně, když nechcete jet s jedním člověkem na dovolenou, tvrdíte to celý rok zpátky, tak je přece pitomost se potom domluvit, že pojedete do lázní. Lázně byl můj nápad. Já měla jet místo toho člověka. Jsem žárlivá, ale za posledních pět let je to docela odůvodněný cíl, ke kterému by dospěl snad každý normální jedifnec. A já nemám, vážně ne, čas přemýšlet o situaci doma, když mě čeká maturita a místo toho, aby se se mnou někdo bavil o vysoké škole, tak si plánují lázně a jezdí do Brna utrácet peníze. A to zrovna v dny, kdy jsem domluvená, že se budu učit na praktickou. Už se to tak stalo dvakrát a jo, možná jsem majetnická, ale já z toho žádný potěšení nevidím. Nikdo mi nedoveze tričko z obchodu, ve kterém si bbratr mohl koupit ryfle a mikinu. A pak jdu k doktorovi, kde nechám za nic tři stovky a jde to z mého účtu. To není moc hezké a už vůbec to není fér.
Takže pak se mě někdo může dál a dál vyptávat, proč jsem jela ze školy až o půl šesté a proč hned zase odcházím k babi a doma ani nepobudu.
Ale můžeme pokračovat ve veselejším duchu, ne? Co říkáte na to krásný počasí, které konečně nastalo venku? Taky jste strávili celý víkend venku na lavičce, popíjeli kafčo a kradli každý paprsek, který se k vám dostal? Bylo naprosto úžasné učit se na zahradě, číst skvělou knížku, která vám dodala energii, na kterou slunce nestačilo (Tajemství). Dnešek byl až na pár zamračených okamžiků a pár dešťových kapek tak hezký. Hned se učilo líp. I ta protivná, nepochopitelnými čísly prolezlá, matematika.
Budu muset končit, protože cesta začíná být opravdu šíleně hrbolatá a mně tady tablet s klávesnící div neskáče až na střechu autobusu. Nehledě na to, že opravuji každé druhé napsané slovo.
Přeji vám nadále krásný slunečný týden a spoustu pžíjemných zážitků z prvních jarních dní :)
P.S.: Děkuji za blahopřání k průvodcovským zkouškám, nechávala jsem si to na další článek, nechtěla jsem psát do komentářu, takhle jsem spokojenější :)

První... úspěch.

14. března 2012 v 20:27 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Zvládla jsem to. Mám průvodcovské zkoušky v kapse a ještě s vyznamenáním. Jsem na sebe opravdu hrdá a moc děkuji všem, kteří mi drželi pěsti :)

První.

13. března 2012 v 11:36 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Smyslem tohoto článku je pouze jediná věc. Jelikož jsem došla až do čtvrtého ročníku (přiznávám, kvůli hodinám matematiky to bylo chvílemi velmi obtížné, až skoro nemožné), protože jsem si jako zaměření vybrala cestovní ruch a z důvodu, že jediné, co chci v cestovním ruchu dělat a čím chci přispět, je práce delegátky. Nemám tušení, jestli se mi to v životě splní, nebo zda je to přínosná práce, která mě bude naplňovat, tak všechny ty důvody, obtížné situace, nervy tolikrát napnuté jak špagáty, div že nepraskly, vedly a nadále vedou k tomu, že mě zítra čekají průvodcovské zkoušky. Jsem si naprosto jistá, že je zvládnu a že nebude sebemenší problém v tom, aby důkazem bylo osvědčení, které dostanu příští týden v dalších hodinách cestovního ruchu. Proč si tak věřím? Protože není ničemu přínosné, ničemu by nepomohlo to, že bych stresovala a říkala si, že nic z toho, co se zítra bude dít, nezvládnu. Musím to zvládnout. Musím a zvládnu. Chci to dokázat sobě, rodině, i těm příbuzným, kteří naprosto nevěří v mé schopnosti. Bude to výhra. Menší, než zvládnutí maturitních zkoušek, ale každý začátek se počítá, i ten sebemenší. Chtěla bych poprosit ty, kteří sem tam obhlídnou tyhle stránky, přečtou si zde pár řádků, aby si na mně zítra dopoledne alespoň jednou vzpomněli a důvěřovali mi o trošku víc, než mi důvěřují někteří členové rodiny. Naprosto přesně vím, že tohle mi pomůže a cílem bude to, že ze sebe dostanu ještě víc, než kdybych v tom byla sama. Je to první větší zkouška, kterou jsem kdy postoupila. Nejsem vůbec nervózní, ale zítra budu. Myslete na mně, držte mi pěsti. Rozhodně se o výsledku dozvíte co nejdřív. Samozřejmě, že zpráva bude pozitivní a já budu šťastná. Vím to, věřím si. Ale teď se jdu učit, ať si nevěřím nadarmo :) Krásný zbytek dne...

Petr a Lucie - Romain Rolland

7. března 2012 v 17:09 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala právě tuhle knihu?
Opět z důvodu povinné četby. Znovu se jedná o krátký příběh a jelikož jsem v časovém pressu, tak musím využít každé teňoučké knihy, která je na trhu povinné četby k dostání.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným)
Láska, oddanost.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem)
Milovat - celá kniha se motá kolem jednoho tématu a to je láska. Hlavní postavy se milují tak strašně moc, že z toho při čtení máte pocit zamilovanosti i vy. Já jsem ke konci měla chuť objímat každého kolem sebe a jelikož jsem zrovna jela v autobuse, tak už je co říct.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo nechtěla být.
V téhle knize není moc postav, nad kterými se dá přemýšlet. neztotožnila bych se ani s jednou, rozhodně, stejně jako u Fronty, bych se nechtěla do těchto situací za válečných podmínek dostat. Myslím si, ale že jim láska pomohla nevnímat hrůzy, které se děly kolem, protože měli, jak se tak říká, na očích růžové brýle.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Musím se přiznat, že jsem i tak krátkou knihu četla víc, jak měsíc, protože mě od začátku absolutně nezajímala. Pak ale z nucenosti jsem se do stránek (nebo spíš do displaye tabletu) zažrala a prostě jsem četla. Rozhodně se mi líbily chvíle, když Lucie ukazovala Petrovi své kresby, tak on jí upřímně řekl, že nejsou nic světoborného, ale že by si přál, aby ho namalovala. To bylo krásné, ani nevím, proč na mně tahle část tolik zapůsobila.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno. Cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelovi), ale třeba i chování postav.
Rozhodně mi vadilo, jak málo v knize bylo přímé řeči. Zdlouhavé popisování jedné věci nemám ráda od té doby, co jsem četla Chrám Matky boží v Paříži, kde Victor Hugo snad na dvaceti stránkách popisoval okno chrámu. Pro někoho je to umění, pro mně plýtvání inkoustem a papírem, pokud se nejedná o nic záživnějšího, než je doopravdy to okno.

Stačí si říct: "Jen do toho"

1. března 2012 v 16:09 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Po pravdě, všichni mí spolužáci z ročníku si už dávno podali přihlášky na vysoké školy, neustále mezi sebou probírají přijímací řízení, řeší byty, koleje.
Já, i když už jsem si zvykla, že musím být vždycky výjimka, ještě ani nevím, kterou výšku zvolit. Nebo, spíš, vím, ale rodiče mě v tom absolutně nepodporují. Oni se vlastně ani nezajímají. Myslím, že ani nemají tušení, že teď je ten správný čas nad něčím takovým přemýšlet. K čemu je mi snaha o tom mluvit. K čemu je mi snaha připomínat konec čtvrtého ročníku na střední. Snižuje mi sebevědomí, když mi otec poví, že mě na vysokou školu nechce pustit, protože nechce zažít zklamání, že ji nedokončím. Není tohle trochu přehnané? Chci říct, nedostala jsem se náhodou do čtvrtého ročníku bez větších problémů? Jasně, slabostí je matematika, ale kdo taky říká, že chci jít na matematickou školu, podnikatelskou, na nějakou s účetnictvím a tomu podobné? Vím, co mi jde, na co mám, co mě baví a co jsem schopna dokončit. Jak může vědět, že ho zklamu, když mi nedá šanci to ani zkusit změnit? Neměli by tohle rodiče dělat? Maminka mě podporuje v čem může, ale z nějakého, mě neznámého, důvodu se od tohohle drží dál. Já vím, bez dvou měsíců, je mi dvacet, ale jsem pořád ještě dítě, které někdy potřebuje ve složitějších situacích pomoc od dospělých. Teď mám na mysli, potřebuji, aby si moje dospělá máma promluvila s mým, prý, dospělým otcem o tom, co se mnou bude, když já jsem v tuhle konverzaci naprosto projela a vyšla z ní jako naprosto nezodpovědný, nevděčný, sobecký a ufňukaný spratek. Nechci slyšet její odpověď, že vždyť vím, že se s ním o penězích nedá bavit. Tohle nechci! Chci vidět zájem! Chci vidět snahu, přesně tu, kterou jim potom chci ukázat v dalších měsících. A já vím, že na to mám. Jsem člověk, který si uvědomí, že když něčeho není schopný, tak se do těch věcí rozhodně nebude pouštět.
Když jsem výše psala o penězích, nechte mě to objasnit. Vybrala jsem si školu cestovního ruchu, v Ostravě, která je soukromá. Na svou obhajobu musím zmínit, že má jedno z nejnižších školných v celé republice. Aspoň myslím. Když jsem tuhle variantu zmínila před mamkou, ze začátku nebyla moc proti. Samozřejmě s tím, že druhá polovina rodičovstva přispěje. A přispět na něco byl vždy kámen úrazu. Alespoň v končinách, kterým se po, také výše zmíněné konverzaci, vyhýbám. Jenže je v tom i další zádrhel, nedělám obor, který je pro mého otce dost perspektivní.
Pustila jsem se tedy do další varianty. Vybrala jsem si školu státní. Úplně jiný obor, zřejmě shniju někde v kanceláři, brýle mi přirostou k nosu a na hlavě ulízaný drdol a domů budu chodit krmit kočky. Jasně, asi hodně přeháním. Ale i tak to zkusím. Naučím se na přijímačky, které nejsem schopna udělat, ani kdyby mi je dali vyplnit domů. Budu dělat všechno pro to, abych se na onu školu dostala, i když mě studium regionálního rozvoje nebude vůbec bavit, možná z části proto, že nemám ani páru, o co vlastně jde.
Chci dostat šanci něco dokázat. A když na výšce vydržím jen rok, nebo když ten rok ani nedodělám, stáhnu se a už nikdy nebudu mířit nikam vysoko. Ale potřebuju vědět, co dokážu a co ne.