Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Květen 2012

Příjemné nedělní slunění a nepříjemné učení k tomu.

27. května 2012 v 15:20 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Vážně si každou chvíli opakuji, že maturitu dali už větší "blbci", než jsem já. Ale taky mi každou chvílí hlavou proběhne myšlenka, zda se tím opravdovým blbcem za čtrnáct dní nestanu já. Mám důvěru lidí kolem sebe, že tu ústní část zvládnu a to mě i trochu uklidňuje.
Když jsem si před hodinou vařila kafe, napadlo mě, kéž by se taky ta ekonomika dala uvařit stejně, jako to kafe a nalít do sebe se stejnou chutí, jako ta skvělá káva, která mě svou příchutí opravdu hezky překvapila. Dlouho jsem nevykouzlila takový dobrý šálek kávy. K tomu nádherně hřeje sluníčko a mě bylo přenecháno jedno dřevěné lehátko, abych se nemusela prát o ručník na zemi se samými dotěrnými mravenci. Myslím, že dnešek je fakt vydařený den. A za čtrnáct dnů buď budu vyspávat oslavu z úspěšného složení maturit a nebo vyspávat zapíjení žalu z toho neúspěšného.
Kdyby se mě někdo zeptal, jaký je dobrý způsob učení, zajisté mu odpovím, že ho neznám, ale přiblíženní k úspěšnému učení je rozhodně každou maturitní otázku vytisknout jinou barvou, protože to se mi zcela jasně daří a člověk se pak nad tím souborem opravdu pobaví. Například mé právo vypadá jak rubikova kostka. Hraje všemi barvami, ale poskládat všechno v hlavě tak, jak má být je běh na dlouhou trať. Ale tak či tak se říká: "Hraj dál." Já dál hraju a dokonce ke všem těm myšlenkám v hlavě přidávám i představu toho, jak bude mamka pyšná, až mi na zámku škola bude předávat maturitní vysvědčení. Jestli bude hrdý i člověk, který nikdy nevěřil, že něco takového dokážu, dokonce z jeho úst vyšla i slova, že na žádnou výšku nepůjdu, protože nechce riskovat zklamání, že ji neudělám, to nevím. Každopádně jako pocit zadostiučení mi bude stačit doručení pozvánky na ono předávání do jeho schránky (ať už schránky sms zpráv, mailové nebo té poštovní). Budu na sebe hrdá, že mě vidí, jak jsem celé ty čtyři roky zvládla úspěšně a se spokojeným úsměvem na rtech. Chci, aby viděl, jak se tváří maminka s dědou, ten výraz, že mi od začátku do konce věřili a že se jejich předpovědi jen vyplnily. To, zda uzná chybu on, je mi jedno. Já svou chybu neuznám, jelikož jsem se za všechny omluvila nebo je napravila a ten poslední křížek, který jsme mezi sebou měli asi před čtyřmi měsíci a od té doby se nebavíme, rozhodně nebudu brát na sebe a nebudu se tvářit provinile. A pokud se omluví, vím, že mi to stejně v ničem nepomůže, protože tu bude opět vyset ta skutečnost, že při mě, jako rodič, nebyl ve chvílích, kdy jsem ho potřebovala. Nebyl při mých kulatinách, při mých obavách z praktické, při mých slzách, zapříčiněných pitomou písemnou zkouškou z češtiny. Nebyl to on, kdo řekl, ať zahodím obavy a soustředím se jen na úspěch. On mi neřekl, ať hraju dál. Neřekl mi pěkného slova už skoro půl roku, vždy jsem z druhé strany telefonu slyšela jen výčitky a zmínky o mých špatných stránkách, nikdy se nezamyslel nad těmi dobrými. Jemu takový život vyhovuje, mě rozhodně ne. Já nikdy nebudu jako on a pokud jsem doteď někdy, nějakou tu sekundu, chvíli byla, myslím, že mi to v momentě došlo a slzy nebyly určené kvůli vzteku na osobu, která mě naštvala, ale na mně, že jsem se nezachovala s nadhledem, ale kopírovala jsem jeho styl. Jedinou útěchou je, že se tak zachovám málokdy a ještě navíc si vše ihned uvědomím a potrestám se za to odpornými myšlenkami, nadáváním sama sobě. Mám velké štěstí, že při mně stojí lidé, kteří se snaží podpořit mou snahu o změnu, umějí odpouštět a... neustále mě ve všech rozhodnutích podporují. To oni budou řádně pyšní a já budu pyšná, že ty lidi mám v důležitých okamžicích u sebe. Někdy mě štve, že o mě spousta lidí ví strašně moc věcí, ale pak si uvědomím, že i když o mně ví opravdu hodně, ať už špatného, či dobrého, tak se neotočí zády, ale ani nad mým chováním nemávnou rukou, jen mluví. Mluvit stačí, ne křičet, zakazovat, vztekat se, rozbíjet věci kolem sebe. Domluva je vždy lepší. Já budu jednoho dne schopná všechno oplatit, mamince to dobré, co mi kdy dala a vynahradit to špatné, co dostala ona. Začínám už o těchto prázdninách. Plánování společného víkendu v lázních je na spadnutí a vybírání místa v plném proudu. Bude to jen já a ona. Nikdo jiný a já se už nemůžu dočkat.
Stejně si myslím, že ani půl roku odloučení, nemluvení, vyčítání a všeho možného vás nemůže naplno oddělit od někoho, o kom víte, že je stejná krev. Pořád budu doufat, že si oba jednou najdeme cestu zpátky a že budeme schopni spolu alespoň v mezích dobře vycházet. Sednout si na oběd, na večeři, k hrnku kávy a povídat si o tom, co se nám stalo, společně se upřímně zasmát a těšit se na další společné chvíle. Jednou, jednou to tak bude.

Romeo, Julie a tma - Jan Otčenášek

23. května 2012 v 11:41 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala právě tuhle knihu?
Jako většina ostatních mi byla doporučena k doplnění seznamu povinné četby. Tentokrát to byla naše učitelka češtiny, která mi dala tip. Nebo spíše mi knihu do seznamu sama napsala.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Strach, vášeň.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Nevím, jestli můžu najít to správné slovo. Při sledování filmu jsem jen převracela oči, ale při čtení knihy... bylo to... srdce svírající. Měla jsem strach, slzy na krajíčku. Asi by mi těch pár stránek nemělo přidávat tolik zmatených pocitů, protože těch mám dost i bez knižních děl. Ale udělala to. Takže to slovo nejspíše bude srdcervoucí.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo nechtěla být.
Jak už to tak u příběhů z války (první nebo druhé, či jakékoliv) bývá, nechtěla bych být absolutně žádnou postavou. jen bych si možná přála cítit to, co Ester, když byla s Pavlem. Tu lásku, touhu, protože jsem zatím neměla možnost něco z toho cítit a zažít. Rozhodně bych nechtěla stát na místě Pavlova otce. Staral se o rodinu, nemocnou manželku, snažil se válku přežít tak, aby mohli všichni být spokojení a pak se najednou dozví, že jeho syn dělá to, co bylo přísně zakázáno - schovává židovku - a že je mohou ze vteřiny na vteřinu všechny postřílet. Myslím, že po vší té snaze, nepřetržitém pracovním vypětí, to musí být naprosto hrozné zjištění a že musel mít ještě větší strach, než měl kdy dřív.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Myslím, že nejhezčí okamžik celé knihy byl ten, kdy Pavel našel balíček plný jídla pro Ester. Byl od jeho otce, nachystal ho tam potom, co se o všem dozvěděl. Podle mně to bylo krásné gesto a Pavlův otec musel být opravdu velký člověk.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno. Cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelovi), ale třeba i v chování postav.
Nelíbilo se mi chování Pavla k rodičům ze začátku knihy. V osmnácti člověk prostě není tolik dospělý, jak si myslí a tím, že si před nimi zapálí cigaretu jen potvrzuje své dětinské chování. Myslím, že dospělým se stal až po tom, co ukázal odvahu schovat cizí, hledanou židovskou dívku u sebe a starat se o ni.

Studijní kafe.

21. května 2012 v 12:29 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Vážně si nemyslím, že je ta tekutina v termosce od Starbucks se dá nazývat studijním kafíčkem, ale zní to lepší, než odpolední káva, zvláště v období, kdy bych se měla topit v maturitních otázkách a nadávat, jak mi to neleze do hlavy.
Zatím nenadávám, zatím čtu, vypracovávám povinnou četbu a raduji se, že jsem přečetla všechny knihy, vyjímaje Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou. Já téhle knize jednoduše nemůžu přijít na chuť.
Proto, na uklidnění, skvělá káva, koupená někde ve slevě, s obyčejným mlíkem v neobyčejné, milované a darované termosce, úsměv na tváři, notebook na terase, teplé počasí, sice bez sluníčka, ale s větrem ve vlasech. Takhle si představuji příznivé podmínky pro učení a slibuji, že dneska už se alespoň do té ekonomiky pustím :)
Všem těm, kteří dnešní den (ani ty následující), nemusí věnovat škole, poznámkám a jakýmkoliv otázkám, přeji příjemně strávený čas, nejlépe někde v přírodě a možná i s dobrou knihou v ruce (myslím, že nejlepší volbou by bylo Jíst, meditovat, milovat - miluji tu knihu).
Pokud i tak nebudete mít co dělat, alespoň jednou za čas si vzpomeňte na majitelku tohoto blogu, usmějte se nad tím, jak se nesmyslně a nepochopitelně dlouho, nutí do učení a popřejte jí třeba jen v duchu trochu toho štěstí a špetku trpělivosti :)

Dobře je tam, kde jsou dobří lidé.

14. května 2012 v 18:59 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Dnes jsem se dívala na jeden film, ráda bych vám sdělila název, ale byla to taková hovadina, že mi přijde zbytečně vydané úsilí jen hledat jeho název. Během té hodiny, co jsem se na něj vydržela dívat, zazněla hezká věta o tom, že je příjemné být tam, kde jsou dobří lidé. Nejspíše je to pravda, co myslíte?
Bydlím v rodinném domečku, ve kterém se sice necítím úplně tak, jak bych se doma cítit měla, což znamená dobře, ale jakmile vyjdu na zahradu, hned je mi lépe. Samozřejmě je k tomu potřeba i hezké počasí, nejlépe tak dvacet osm stupňů ve stínu, ale to se poslední dobou moc nedaří. Když jsem si asi před hodinou šla sednout na lavičku ke garáži, kam dopadalo pár docela teplých slunečních paprsků, viděla jsem mamku, jak si vykládá se sousedkou. Je to starší paní, miluje květiny a připadá mi, že každý rok s mamkou tak nevědomě soutěží o to, kdo bude mít na terase, u dveří domu či garáže víc květin, více barev a více té krásy. Povídaly si, pochopitelně, o rostlinkách, co si vymění, co si nakoupí, a podobně. Sousedka se smála, div se jí nevylila voda z konvice. Možná by bylo fajn popřemýšlet, co bylo na tématu květiny tolik vtipné, ale... nechce se mi ;)
Po pár minutách jejich rozhovoru se do debaty přidal i soused, příjemný chlapík, vždycky zdraví jako první, pořád se směje a ptá se na to, o čem ví, že je pro daného člověka aktuální. Netuším, jak dlouho tam s nimi mamka stála, potěšila mě však ta skutečnost, že se sousedy po sobě neházíme kameny, nepřehlížíme se. Po pravdě, se dvěma sousedy to tak máme a je to... nuda. Nepřekáží mi to v životě, ani v tom, abych si v létě lehla na zahradu, rádio si pustila na plný pecky nebo uspořádala fajn grilovačku do čtyř do rána. Jen, když už tak ležíte sami na zahradě, prostě sem tam přivítáte společnost, možnost si trochu pokecat a vzhledem k tomu, že se ze tří sousedů se dvěma nebavíme, čekám kolikrát docela dlouho.
Celý tenhle článek má jediný smysl a to ten, že mi po třech dnech něco vykouzlilo spokojený úsměv na rtech a příležitost o něčem pozitivním přemýšlet.
Jaké máte vy vztahy se sousedy? Dobré nebo na nože? :)

Být na chvíli tou, kterou nikdo nezná.

13. května 2012 v 17:38 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Trošku se začínám ztrácet v tom, co se děje kolem mně. Tak nějak mám ve všem zmatek a nepomáhá mi ani skutečnost, že bych se měla přímo zabořit do učení a nechat věci kolem jen plynout. Bez mé účasti, bez mých názorů. Zrovna v tuhle chvíli si říkám, že vypnu telefon, nebudu odepisovat, ani vylézat z domu a budu dělat, hrát si na to, že mě nikdo nezná. Zní to, jako bych byla nějaká celebrita, že? Nejsem, naštěstí. Ale říkám si, že být pro svět na chvíli ničím, nevymýšlet, proč jsem neodepisovala na esemesky nebo se sama od sebe neozvala, by mohlo být skuečně fajn. Znáte tenhle pocit? Být tady pár okamžiků jen sama pro sebe. Pustit si film a nenechat se otravovat myšlenkami, co odpovím, až se mě zeptá, proč jsem se neozvala. Proč jsem nereagovala na ty čtyři telefony, pro které včera vynaložil tolik úsilí (!).
Jsou to někteří opravdu sobci, že? Oni můžou být jen kousek od vás, ale přesto o sobě nedat vědět půl roku, ale vy o sobě nedáte vědět ani slůvkem pouhý den a už je oheň na střeše. Nechci se sebou nechat mávat a taky to nikdy neudělám.
Víte, vždycky jsem říkala, že bych jednou chtěla být jako mamka. Myslím, že někde se to už pomalu plní, ale všechno se to ubírá tak trochu jiným směrem. Mamce se vždy všichni strašně rádi svěřovali. Čekali od ní radu. Teď ji čekají ode mně. od dvacetileté studentky, která ještě ani nevyšla střední, i když k tomu, snad, chybí jen měsíc. Ono vůbec by si lidé mohli vybírat lepší čas na svěření a řešení svých problémů, když už k tomu musejí mít určitou osobu. Což když se to té osobě teď zrovna, v ten okamžik, nehodí, protože by měla dělat maturitní otázky, pomalu si rozvrhnout plán na příštích čtrnách dní nebo něco jiného, se zkouškami spojeného? Já vím, že si nevybíráme, co se nám bude dít a nejspíše už je to někde předem napsané. Je to snad zpestření života? Asi si někdo nahoře řekl, že když už vás v předmaturitním období od učivat neodtrhnou rodiče, aby vás donutili si odpočinout, udělá to za ně někdo jiný. Dobře, budu děkovat tomu, co se mi děje, ale až budu vědět, že mi to neuškodilo a nepřidalo další problémy. Jde to? Můžu se spoléhat na to staré známé "Ono to nějak dopadne. Vždycky."? Ale proč se ptám, vždycky jsem to dělala a děsně nesnáším, když musím změnit své zvyky. Jsou mnou a to jsem já. Další součástí mě samotné je i psaní. Vždycky, nebo alespoň posledních deset let, bylo a a já mám stejně pocit, že jsem totálně spackala maturitní slohovku, protože jsem se víc soustředila na písmo, než na kvalitu. Neskutečně mě to štve. Někdo se o mém psaní mohl dozvědět, kdybych se víc snažila. Stačil by jeden člověk navíc. A já možná dalších několik měsíců budu za toho, kdo šel ke slohovce jen, aby ji napsal. Klidně i na čtverku. Nesnáším, když v něčem, co mě baví a o čem si posledních pár let myslím, že mi i trochu jde, selžu. Snad jsem neselhala na plné čáre, ale to, co jsem udělala (nebo spíše neudělala) mi bohatě stačí na to, abych si ještě nějakou chvíli nadávala.