Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Srpen 2012

Jíst, meditovat, milovat - Elizabeth Gilbert

11. srpna 2012 v 19:44 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala práve tuhle knihu?
Já si ji vlastně ani nevybrala. Mamince ji doporučila kamarádka, tak jsem ji koupila mamči na narozeniny, myslím. Jenže maminka je čtenář asi tak, jak já kuchařka, což znamená, že čte tak čtyřikrát do roka. Raději se podívala na film, ten si oblíbila a pořád opakovala, že si knihu přečte. V té době už jsem ji četla já a mamča neměla sebemenší šanci. Četla jsem ji strašně dlouho, úplně mě odzbrojila a stala se mou osobní biblí.

2. Definujte knihu až dvěmi slovy (přídavným nebo podstatným).
Cestování a hledání.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Uchvacující.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo nechtěla být.
Rozhodně bych chtěla být samotnou Elizabeth Gilbertovou. Cestovat, pak o tom psát, najít na cestách lásku. Krásná představa.

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Tahle kniha je positiv plná. Ale hrozně se mi líbilo, jak se Elizabeth vypořádala s rozvodem. Odjela do Itálie a jedla. A pak jí bylo úplně fuk, že přibrala pět kilo. Byla spokojená sama se sebou.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno. Cílem je uvědomit si, co vám v knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelovi), ale třeba i v chování postav.
Jediné negativum je, že Liz mohla navštívit víc zemí a psát o nich :D. Má štěstí, že vydala i druhý díl. To je jediné, co mi opravdu vadilo.


Pýcha a Předsudek - Jane Austen

11. srpna 2012 v 19:31 | *Dragonfly |  Knihy v mých myšlenkách
1. Proč jsem si vybrala právě tuhle knihu?
Jane Austen je klasika, navíc film mě úplně dostal, naštvalo mě, že Pýchu a Předsudek nemáme v povinné četbě, knihu jsem uviděla v knihkupectví, koupila si ji, víc jak tři roky mi ležela v knihovničce a před pár týdny přišla ta správná doba na to, si příběh Elizabeth přečíst. Nedostatek práce v bufetu a až nadbytek času v práci k tomu přímo vybízelo.

2. Definujte knihu až dvěma slovy (pčídavným nebo podstatným).
Tady nemusím moc dlouho přemýšlet. Jednoduše Pýcha a Předsudek.

3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Klasická.

4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo nechtěla být.
Nejblíže je mi asi hlavní postava a to Elizabeth. Nebojí se říct, co si myslí, ani odmítnout to, co nechce a co se jí příčí. I když je fakt, že s odmítáním mám docela problém. Můžeme ji tedy zařadit i do kategorie "Kým bych chtěla být".

5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Určitě bych vyšvihla rázné odmítnutí prvního sňatku, který byl Elizabeth nabídnut od jejího bratrance. Líbilo se mi, že ho takřka poslala do háje, což v té době nebylo zrovna časté. A taky se mi líbila reakce jejího otce, že se mu nemá ukazovat na očích, pokud si bratrance vezme. Pravý opak toho, co řekla matka.

6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno. Cílem je uvědomit si, co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelovi), ale třeba i v chování postav.
Matka Elizabeth. Kruci, ta mi svou hloupostí šla tak na nervy, jak dlouho nikdo (myslím teda v knize). Ale je fakt, že to k příběhu patří. Avšak rozhodně mě úplně iritovala.


Dnešní uplakaný den.

11. srpna 2012 v 17:36 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Dnes tu nejsem proto, abych vám napsala, jak strašně mě baví letošní léto, jak jsem ráda, za to, jakou jsem získala brigádu. Spíše mě k dnešnímu článku vede vylití srdce. Možná zním směšně, ale vážnš si chci s někým promluvit, ale události posledních dní mě přivedly k tomu, že skoro nikomu nevěřím a mamka, která by moje stěžování si nejspíše měla slyšet ze všech nejvíc, už má v hlavě natolik svých starostí, že jí další přidávat nechci.
Jde o to, že s bratrem máme společný pokoj. Víc, jak dva roky v něm ale přebývá sám. Stále je na počítači, hraje hry, vodí si tam kamarády. Když jsem se učila na maturitu, četla jsem si otázky na zahradě. Pokoj zabíal bráška. Když jsem chtěla mít trochu soukromí, bylo mi jasné, že v obývacím pokoji to nepůjde a do našeho pokoje mě brácha pustit nechtěl. Jediným možným řešenm byla koupelna, záchod nebo ložnice. Sami můžete hádat, kterou možnost jsem si vybrala. V ložnici vžycky sice byla zima jak na Sibiři, slabé světlo, žádný stůl, jen jedna velká postel, ale bylo to jediné prostorné místo, kde mě nikdo nerušil. Ale i tak jsem ustupovala natolik, že mi z toho bylo špatně a východisko se nikde nenacházelo. Ne přes den. Každý, kdo mě zná, vví, že bydlím u babičky. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy spala doma. asi je to fakt hodně dávno. Tam svůj pokoj mám, ale není to ono. Všechny věci mám "doma", je tady prostorný stůl, hodně oken, prostě je
to pokoj, kde jsem vyrůstala a kde jsem bývala ráda.
Když mi bylo čtrnáct, měla jsem období, kdy jsem neustále opakovala, že chci svůj vlastní pokoj. Nemohla jsem pochopit, proč, když jsme stavěli, se neudělal jeden pokoj navíc. Nebyl by to takový problém a o tolik víc by to nestálo. Na zahradě máme obrovitánskou garáž, která by mohla být na úkor mého pokoje trošku menší. Jenže není a není ani můj vlastní pokoj. Kdo ví, možná, že bych tu trávila více času, kdybych měla místo, kam bych se mohla zašít a měla bych prostor, kterému bych bez uvozovek mohla říkat domov. V těch čtrnácti letech mi bylo řečeno, že se nebude zařizovat pro mé potřeby ani půda, jelikož už stejně brzo vypadnu. Je mi dvacet a jsem stále tady. Před dvěma roky se u nás začalo šuškat, že by snad ta půda šla zařídit. Jenže to už mi tenrát bylo fuk a do očí jsem všem řekla, že žádnou půdu nechci, že tady nebydlím a momentálně je mým domovem panelákový byt, kde jsem s babičkou a dědou. Tenkrát na mě všichni hleděli a nejspíše na mě byli naštvaní - asi za to, že jsem jim ušetřila peníze. Prakticky šlo jen o to, že jsem nechtěla tak úplně svůj vlastní pokoj, jak ve čtrnácti. Jen by mi stačilo, abych jednou za týden mohla být v pokoji, který je můj a bratrův, kvůli soukromí. Myslela jsem, že by to šlo.
Zjistila jsem, že nešlo. Brat si stále vodí domů kamarády, já se na židli v pokoji ohřeju asi tak deset minut. Oznámí mi, že jdou s kamarádem hrát hry. Náš pokoj, ve kterém mám deník, oblíbené knížky, fotky, osobní věci, okupují lidé, co tam nemají vůbec co dělat. štve mě to. Fak šíleně.
Všechno dovrcholilo tím, že naši v pokoji zrušili dvoupatrovou postel, koupili rozkládací sedačku, bratr si vybral výzdobu a doslova mě odtamtud vystrnadili. Nejde o to, že bych tam chtěla spávat každý den, protože fakt je, že už tam dlouhou dobu nemůžu spát, jednoduše to nejde, nevím, nejspíše je to psychikou, ale jde spíše o princip. Tedď už tam jen ten stůl naznačuje, že do pokoje patři i druhá osoba. Jen ten stůl. U kterého stejně nemůžu sedět, protože mi vadí, že tam nejsem sama. Dnes jsem se chtěla podívat na poslední vydaný díl Lhářek. Zkoukla jsem to ani ne do úvodní znělky a už přišel brácha a v závěsu za ním se usmíval jseho kamarád.
Mám chuť něco rozbít nebo křičet nebo prostě něco. Nemůžu. Nemůžu nic. Ani o tom mluvit. Stejně to nemá cenu, protože tohle je tak jako tak běh na dlouhou trať. Ale do té doby už stejně budu nejspíše někde pracovat a mít nejen svůj pokoj, ale snad i svůj byt.
Doufám, že jsem vám nezkazila náladu, ale řekla bych že ne. Moje problémy jsou moje problémy a stoprocentně jimi nechci zatěžovat další lidi.
Přeji vám krásný zbytek dne. I tady to vypadá nadějně, začíná svítit sluníčko. Možná je to znamení, ževšechno bude lepší.