Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

14. kapitola 2/2

6. prosince 2012 v 15:23 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
"Nevím, o čem to mluvíš," Sára zkusila zastírat, ale bylo jasné, že snaha je naprosto zbytečná. Alešovi už nic nevymluví. Jeho výraz ji v myšlenkách utvrdil.
"Myslím, že víš."


"Co ode mě chceš?"
Alešova tvář najednou zvážněla. "Co od tebe chci? To myslíš vážně? Chci se ti omluvit a chci, abys věděla, že to myslím vážně. A pokud bude mlčení o tom, že randíš se svým třídním profesorem, způsob, jak toho všeho dosáhnout, tak to beru."
Nezmohla se na slovo. Byla naprosto vyděšená a v hlavě viděla Aleše, jak všechno říká ředitelovi, potom rodičům a nakonec Jáchymovi a Anně. Zatmělo se jí před očima a vážně neměla daleko k tomu, aby tady upadla a následně se rozbrečela. Je tak blbá. Právě zkazila Martinovi jeho kariéru, život a zároveň jejich vztah. Vůbec nevěřila Alešovým slovům o tom, že nehodlá nikde nic vykládat. K tomuhle by se nezavázal nikdo.
"Nechceš mi tady nakukat, že pro omluvu mě budeš krýt a to, co víš, si necháš pro sebe, že ne?" zmohla se na pár slov, což způsobilo, že se jí udělalo špatně od žaludku.
"No, všechno ostatní už by asi znělo jako vydírání - "
"Co to - "
" - i když by to žádné vydírání vůbec nebylo," Aleš dokončil svou větu, aniž by jakkoliv reagoval na Sářino skoro přerušení.
"Nevěřím ti ani slovo a jdu domů. Nalož s tou informací, jak uznáš za vhodné, já tvé rozhodnutí budu respektovat, ale chci, abys věděl, že už tě nikdy nebudu chtít vidět," Sára se rozhodla pro tohle řešení, jelikož jí bylo jasné, že teď už s tím nic nenadělá. Tak to ví. Dřív nebo později by to stejně přišlo. Kdyby to nebyl Aleš, byl by to někdo jiný. Otočila se na patě a rozhodným krokem vyrazila domů. Celá se třásla, ze strachu, co na ně teď čeká, pořád cítila nevolnost v žaludku a hlavu už měla jako střep.
To, že odemkla domovní dveře nezaznamenala. Mámu, která na ni volala z kuchyně neslyšela a schody do pokoje jakoby ani nebyly. Padla do postele a nevěděla, jestli má dřív plakat nebo křičet. Snad poslepu došla do koupelny, dala si horkou sprchu a znovu si lehla do postele.
Hodiny na telefonu hlásily tři hodiny v noci. Už je to sedm hodin. Sedm dlouhých hodin, co se dozvěděla, že Aleš zná pravdu. Sáře připadalo, že svůj pokoj vůbec nevidí, celý ho zalévala hustá mlha. Za celou dobu jí asi dvacetkrát zvonil telefon. Aniž by se podívala na jméno volajícího, tak hovor zmáčknutím tlačítka odmítla. Opakovala to tak pokaždé, co mobil začal křikem žádat o pozornost. Snažila se vymyslet plán, jak se z týhle šlamastyky dostat. Měla na něco takového být dávno připravená. Ona i Martin. Místo toho byli zaslepení tím druhým a realitu prakticky vůbec neřešili. Teď na to oba doplatili. Kolem páté ráno měla všechno promyšlené, a i když to bolelo jak čert, věděla, že jim nic jiného nezbývá. Otevřela notebook a hledala informace, které potřebovala mít na ráno přichystané. Jednoduše nemohla spoléhat na to, že Aleš nic neřekne. Tenhle stín by ji pořád pronásledoval a ona víc, než jasně, věděla, že ten pocit, jaký měla před pár hodinami, už nikdy zažít nechce. Proto tahle opatření.
Říká se, že čas všechno spraví. Říká to každý. I od mámy tuhle větu slyšela. Když se ani měsíc po pohřbu nemohla vzpamatovat z dědečkovy smrti. Tehdy byla ještě malá, čekaly ji dvanácté narozeniny. Teď, o pět let později, Sára musela uznat, že máma tenkrát měla pravdu. Jak dlouho ale trvalo, než ta bolest ze ztráty u srdce aspoň částečně zmizela? Je tam i teď, ale je menší a dá se snést. Navíc, Sára chtěla, aby tam byla. Připomínalo jí to dědečka. Ale co se stane zítra? Jak dlouho bude trvat, než si na svůj nový stav zvykne? A zvládne to vůbec? Sára nikdy nebyla dostatečně silná, aby zvládala těžké situace, ale teď na ni jedna čeká, je přímo před dveřmi, tak blízko, a ona se s ní bude muset poprat úplně sama.
O půl sedmé odešla z domu. Pod očima tmavé kruhy, v rozklepaných rukou držíc cigaretu. I když se stále celá třásla, už necítila onu nevolnost, která ji celou noc ne a ne opustit. Byla nejspíše otupělá činem, který hodlala udělat. Ještě pořád nevěděla, jak to vysvětlí doma, natož Martinovi. Ale nikdo už nemohl její rozhodnutí změnit. Byla dost velká na to, aby o svém životě rozhodovala sama.
Zaklepala na dveře Martinova kabinetu a doufala, že když vyšla tak brzo, bude tam sám. Díky všem svatým. Když Martin otevřel, potajmu nakoukla dovnitř, aby zhodnotila situaci. Kabinet zel prázdnotou a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být přítomen někdo jiný než ten, s kým potřebovala mluvit.
"Sáro?" řekl překvapeným hlasem. Když se na něj podívala, mohla přesně určit okamžik, kdy mu tvář ztuhla zděšením. Zatím nic neříkala. "Proboha, co se stalo?"
"Můžu?" zeptala se, protože zřejmě neměl v úmyslu něco takového navrhnout.
"Jo, jasně, promiň, pojď dál," zatřásl hlavou, zřejmě, aby se vzpamatoval a ustoupil stranou. Aniž by se na něj Sára podívala, vstoupila dovnitř a sedla si na jeho židli. Počkala, až k ní Martin dojde.
"Řekneš mi, co se stalo? Vypadáš hrozně, spala jsi dneska? Jsi nemocná? Pokud potřebuješ zůstat doma, tak jsi mi mohla zavolat, nemuselas sem v tomhle stavu chodit," klekl si na zem tak, aby se jí podíval do očí. Zase nic neříkala, bože, tolik si o ni dělal starosti. A ona mu dnes přišla oznámit něco, co ho dostane na kolena. Ale on se zbrchá. Je mnohem lepší a silnější člověk, než ona. Neměla o Martina strach. Určitě pochopí, že je to nejlepší řešení. Někdo tady ustoupit musel a Sára tím někým být chtěla.
"Sáro, zlato - "
Ovšem teď už ho přerušit musela. "Neříkej mi tak."
Martin se zatvářil navýsost nechápavě. "Cože?" Přimhouřil oči, znamení toho, že se obává toho, co bude následovat. Jo, to by měl. "O čem to mluvíš? Řekneš mi konečně, co se děje?" začínal být rozčilený, nesnášel nevědomost a ještě víc bezmocnost. No, teď si každopádně "užívá" od každého trochu.
Sára se nadechla, ale do očí mu nepohlédla. Zase tolik odvahy nenasbírala. "Ne, dneska jsem nespala, ne, nejsem nemocná a potřebuju všechno, jen ne zůstat doma.
Martine, já jsem ti přišla oznámit, že končím."
Nesledovala jeho reakci, nechtěla tohle mít v paměti.
"Sáro, co to do tebe vjelo?" zvýšil hlas, což na Sáru nemělo zrovna nejlepší důsledek.
Zvedla hlavu a setkala se s jeho očima, které zářily naprostou nechápavostí, vztekem, zmatkem a spousty dalších pocitů, které neuměla nebo spíše nechtěla definovat.
"Prostě to takhle chci."
Martin prudce vstal, až sebou ona škubla leknutím. Začal přecházet po místnosti, dlaň položenou na čele. Pak se rychle vrátil k ní a zaujal úplně stejnou polohu, jako předtím. "Tak mi to vysvětli, řekni mi, co se stalo. Já tě pak nechám jít, je to na tobě, samozřejmě, nikdy jsem tě nechtěl do ničeho nutit."
"Nemám k tomu žádný důvod," odpověděla chladně Sára. Viděla na něm, že ho její tón zarazil. Sama sobě se divila, kde pobrala tolik síly, aby se donutila k takovému chování. Teď se to ale zdálo jako ta nejschůdnější cesta.
"Lžeš mi, Sáro, oba to víme," naproti tomu jeho hlas zněl klidný. Ale vřelo to v něm. Sáru napadlo, že dnes nejspíše nebude nejlepším profesorem.
"Ne, nelžu. Až půjdu odsud, zajdu za ředitelem a poprosím o přestoupení na jinou školu. Vybrala jsem si žurnalistiku, to jsem vždycky chtěla zkusit, takže - "
"Sáro, neurážej mě tím, že mi budeš tvrdit, že se nic nestalo. Že tě tohle napadlo jen tak. Vidím ty kruhy pod očima, vidím, jak se celá třeseš, takže je mi jasný, že se včera muselo něco stát."
Už byl zase na nohou, teď ovšem nepochodoval tam a zpátky. Stál vzpřímeně, zdánlivě v klidu a shlížel na ni. Tak se tedy taky postavila. Nemohla tady být ani o minutu déle, bylo načase tuhle diskuzi ukončit.
"Jednou ti všechno vysvětlím. Dnes ale ne. Nech mě prosím jít a…. vzpomínej na ty hezký chvíle, co jsme byli spolu, prosím," sama ve svém hlase slyšela hysterii, která jejím tělem prostupovala. Ani ji nenapadlo čekat na Martinovu reakci, rychlým krokem odešla z kabinetu. Připadala si naprosto strašně. Tak moc chtěla zapadnout někam, kde ji nikdo nenajde, plakat a plakat tak dlouho, dokud by vyčerpáním neusnula. Což by v jejím nynějším stavu netrvalo zrovna dlouho.
Ještě ale musela vyřídit odchod ze školy u ředitele. Jelikož byla nezletilá, musela k tomu mít souhlas rodičů. S mámou to vyřeší později. Ona určitě všechno pochopí. Řekne, že se tady v té škole necítí dobře, a když bude potřeba, bude brečet, křičet, kopat kolem sebe, dokud nepřistoupí na nástup na jinou střední. Udělá pro to všechno.
O dvacet minut později vycházela ze dveří školy, ani jednou se neotočila, aby si budovu naposledy prohlédla. Kdyby to byla udělala, viděla by, jak ji Martin sleduje zmučeným pohledem, přemýšlejíc, jestli se za ní rozběhnout. A bylo dobře, že zvolil svou práci v rozhodování mezi Sárou a učením.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lirael Lirael | Web | 4. ledna 2013 v 12:28 | Reagovat

Líbí se mi, jak je tvoje povídka nepředvídatelná. Vždycky když dočtu nějakou část do konce, tak jsem najednou úplně jinde, než bych byla čekala, což je ohromně osvěžující. :-) Je mi Sáry hrozně líto a připadá mi, že ten popis její nálady a pocitů jsi napsala úžasně. Líbí se mi, že celou noc nespala a pak to Martinovi všechno jen rychle řekne a raději odejde. A jsem neskutečně zvědavá, jak to půjde dál. :-) Nejsi předvídatelná, což je prostě super. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama