Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Březen 2013

Pondělní vděčnost.

18. března 2013 v 10:33 | *Dragonfly |  Svěřuji se
S nadpisy jsem si hlavu nikdy nelámala, stejně jsem nikdy právě nadpisem nedokázala zaujmout, tak proč nad nimi přemýšlet právě teď, když chci mít co nejdříve napsaný článek, že?
Když jsem dneska otevřela TL, do očí mě střelila číslice u počtu komentářů při předchozím článku. Myslela jsem, že mě mé smysly musejí šálit, protože tohle se mi dlouho nestalo, za poslední rok si vlastně myslím, že dokonce vůbec.
Chtěla bych vyjádřít, jak jsem vděčná za slova chvály, která se pod Tématem týdne nacházely, ale asi mi na to nebudou stačit slova. Přála bych si, abyste věděli, co pro mně ty čtyři komentáře mých skvělých čtyř čtenářek znamenají, ale hádám, že vše, co dokážu je pouze, abyste mi prostě věřili, že fakt strašně moc.
Několikrát jsem se sama sebe ptala, protože krize psaní prostě někdy přijde na každého, zda má smysl sem ještě psát. A pro koho bych měla psát. Mé odpovědi tenkrát byly, že je mi fuk, jestli mý články někdo číst bude. Jednoduše je budu psát pro sebe. Ty čtyři komentáře mě utvrdily v tom, že i když si něco píšu pro sebe, tak se tady najde někdo, pro koho je to psané taky. Že pokud mě něco baví, tak to cenu má a hodně vysokou.
Takže díky, holky, strašně si vašich pár vět vážím. Nakoply mě a posunuly dál.

Díky, tati.

12. března 2013 v 12:13 | *Dragonfly |  Téma týdne
Na Téma týdne jsem nepsala pěkně dlouho. Ale tohle se mi líbí, tak jsem se trochu nechala unést. Zde máte výsledek :)


Když se naši před třemi lety rozváděli, bylo to šílené. Sem tam hádky, časté obviňování, ale i potoky slz. Hodně z nich říkalo Paní mně. No a? Byla jsem šestnáctiletá holka, které se rozpadala rodina, a já s tím nemohla vůbec nic dělat. Jen si sbalit, po vzoru mámy, svých pár švestek do cestovního kufru, který podle práva sice patřil tátovi, ale ten mi ho velkoryse přenechal.
Myslím, že se mě rodiče ani jednou nezeptali, s kým vlastně chci žít. Chci říct, většina dětí přece zůstává s matkou, ne? Tak proč bych já měla být výjimka. Bralo se to tak automaticky, že jsem si ani nic neuvědomila a najednou nebydlela v rodinném domku ve svým malým, útulným pokojíku, ale v panelovém bytě, kde mé království mělo do útulnosti pěkně daleko.
Nemohla jsem si, a ani jsem nechtěla, stěžovat, protože jsem viděla, jak mámu rozvod vzal. Dost často po večerech plakala. Až to jednoho dne přestalo. Ani nevím, kdy. Půl roku po tom všem? Nejspíše jo.
Skutečnost, že se mi můj nový život vůbec nelíbí, jsem dál dusila v sobě. Nemohla jsem pojmenovat, co přesně bych chtěla změnit, ale uvnitř sebe jsem cítila neskutečnou prázdnotu. Po nějaké době mi došlo, že se mi neskutečně stýská po tátovi a že mi nestačí vidět ho jednou za čtrnáct dní. Máma byla skvělá, snažila se, opravdu, ale já vždycky víc tíhla k tátovi. Zpětně mě strašně mrzelo, že se nezeptali na můj názor, na to, s kým chci dál bydlet. Vybrala bych si tátu. Jeho vaření, vtípky, poznámky, vybírání filmů v kině… Myslím, že i máma by mé rozhodnutí zvládla. Jenže tenkrát se nikdo nezeptal. A když mi položil otázku některý z těch výše postavených, automaticky jsem odpovídala "Máma". Jak jsem řekla, prostě se to tak ve většině případů dělá. Tak poženem v zajetých kolejích.
Mámě jsem neřekla, že bych si strašně přála žít s tátou. Nechtěla jsem ji zklamat, či co. Tak se táhl den za dnem, měsíc za měsícem, až jednou tátovi zjistili rakovinu.
Ono období mezi zjištěním rakoviny a tátovou smrtí bylo strašně krátký. Všechno šlo tak neskutečně rychle. Hovor z nemocnice jsem přijala já. Následné minuty si vůbec nepamatuju. Asi jsem brečela. Máminy ruce mě podpíraly, když mě vedla do postele. To je všechno, co vím.
Pohřeb byl jen v rodinném kruhu, ale i tak jsem si dala na nos černý sluneční brýle. Ne proto, aby mě nikdo neviděl brečet. Nechtěla jsem, aby viděli, že se mé oči smějí. Při vzpomínkách na tátu, jaký byl, co jsme společně podnikali a kolikrát jsme se smáli tak, až nás bolelo břicho. Kolikrát jsme si museli i na pět minut sednout, aby bolest přešla.
Vím, že by chtěl, abych se takhle na jeho pohřbu chovala. Žádný slzy, smrkání a naříkání. Podle něj úsměv vždycky vyřešil všechno. Tak jsem začala řešit.
Je mi devatenáct. Moji rodiče se před třemi lety rozvedli, já zůstala v mámině péči. Táta před pár měsíci umřel na rakovinu a zanechal mi svůj dům.
Stojím ve vchodových dveřích s tím samým kufrem, se kterým jsem tenkrát odcházela. Slyším, jak mi srdce silně buší. Radostí, rozhodně. I když jsem tátu ztratila, vidím ho úplně všude. Za celé ty tři roky, kdy jsem žila s mámou, jsem se necítila ani jednou takhle spokojeně. Plně. Táta se na mě kření z našich společných fotografií, pověšeným obrazem nad televizí, dokonce i z té příšerné vázy, kterou si máma vyřvala na jedné rodinné dovolené. Upřímně, divím se, že ji nevyhodil. Ale asi ji nechal na památku. Taky ji tam nechám.
Všechno mi dochází tak nějak zrychleně. Jsem doma. Na místě, kde jsem vždycky chtěla žít. S tátou. Možná, že tu není fyzicky, ale dýchá na mně úplně všude. I tak tady budu chtít žít. Navždycky.
Díky, tati.

15. kapitola

4. března 2013 v 15:15 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Veděla jsem, že na flashce mám rozpracovaný kousek pokračování, ale popsané celé dvě stránky mě vážně překvapili. Paměť mám jak cedník. A jelikož jsem se dnes dobře vyspala, venku je nádherně, lidi choděj příjemní, tak netrvalo zrovna dvakrát dlouho dopsat zbytek.
Přeji příjemné počtení a krásné slunečné pondělí:)

*D.

Změna bydliště a možná i osobnosti. Nebo ne?

4. března 2013 v 9:46 | *Dragonfly |  Svěřuji se
Hrdě hlásím, že jsem se z našeho malého zapadákova přestěhovala do trochu většího města, i když Praze to pochopitelně konkurovat nemůže ani ve snu ;)
Stává se ze mně Přerovačka tělem i duší, čemuž nasvědčuje i fakt, že jsem schopná se v sobotní rána dostat na směnu do obchodu městskou hromadnou. Není to nic těžkýho, zastávku mám hned naproti domu, což je pro odpůrce ranního vstávání jako najitý.
Za poslední měsíce se toho stalo tolik, že by mi asi nervy v prstech nevydržely, kdybych měla všechno vypsat, popsat a sdělit.
Hlavní je to, že i přes všechny trable, kterým jsme s maminkou čelily a čelit rozhodně ještě budem, se cítíme skvěle. I když to chvílemi dře a já mám sto chutí zalést do postele, křičet, brečet a nikdy nevylízat, stejně svítá na lepší časy a moje nálady na to rozhodně reagují. Málokdy se stávalo, že jsem se v hnusým počasí usmívala od ucha k uchu. Málokdy se stávalo, že i po celých dvou měsících plných práce jsem ani jednou nepomyslela na to, že bych zůstala doma. Možná je to tím, že mě ani jednou nečekala písemka z matiky. Ach ta škola. Každou chvíli přemýšlím, jestli se mi stýská nebo ne. Po učitelích? Některých. Po učení? Mimo angličtiny vůbec. Srandě se spolužáky? Někdy to prostě přejít muselo, že?
Co mi ale nejvíce vadí, že i když v práci se sem tam najde minutka, kdy bych mohla vyplodit něco, čemu by se teoreticky dalo říkat pokračování srdce, zrovna v tu ránu mi vypadnou všechny nápady a já jsem jak prázdnej hrnek od kafe.
Takže, i když bych teď měla tvořit plakát pro šéfa, beru tablet a jdu zkusit štěstí. Držte mi pěsti, pokud se tady ještě někdo objeví, a já se pokusím něco ze sebe dostat.
Hezký začátek týdne! :)