Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

15. kapitola

4. března 2013 v 15:15 | *Dragonfly |  Ty zapomeneš, tvé srdce nikdy
Veděla jsem, že na flashce mám rozpracovaný kousek pokračování, ale popsané celé dvě stránky mě vážně překvapili. Paměť mám jak cedník. A jelikož jsem se dnes dobře vyspala, venku je nádherně, lidi choděj příjemní, tak netrvalo zrovna dvakrát dlouho dopsat zbytek.
Přeji příjemné počtení a krásné slunečné pondělí:)

*D.

Doma to bylo víc, než zlý. Sářiny rodiče po oznámení jejího rozhodnutí křičeli. Ne jeden přes druhýho, to by snad pro ni bylo víc, než přijatelnější. Postupně. Minimálně třikrát denně. Uběhl týden a máma Sáru každé ráno budila, snažila se ji dostat do školy, ale bez úspěchu. Tak úplně Sářině verzi o neshodách se spolužáky nevěřila. Muselo za tím být něco jiného. Nevzpomínala si, že by Sára ze školy domů chodila utrápená. Určitě by jí něco takového neuniklo, vždyť je to její dcera. Navzdory všemu ale nemohla přijít oné věci na kloub. Nešlo ani tak o samotný přestup, to se dá vždycky nějak zařídit, šlo o zklamání. O zklamání toho druhu, když si myslíte, že vy a vaše dcera nejste jen rodič a dítě, ale taky kamarádka a kamarádka, dva lidé, kteří si říkají všechno. Tedy, skoro všechno, pochopitelně. To Sářinu mámu štvalo nejvíc. Nechtěla narušovat její soukromí, už dávno se rozhodla, že pokud se Sára chce s něčím svěřit, může za ní kdykoliv přijít, ovšem páčit z ní informace nikdy nebude. Alespoň od jejích šestnáctin. Důvěřovala natolik jejímu rozumu, že ani neměla potřebu nějak do života své dcery zasahovat. V určitých hranicích, samozřejmě. Tady ale hranice byly překročeny. To jako matka cítila a viděla. Kruhy pod Sářinýma očima nešly jen tak zamaskovat make-upem, jídlo nedotčené na stole taky musel někdo sklidit a špatná nálada se ze Sáry ihned přenesla na ostatní obyvatele domu. Máma nemohla dělat, jakože se nic neděje. Tohle nebyl nějaký výmysl pubertálního dítěte. Tady se vážně něco děje.
Sára moc dobře věděla, že se máma kvůli ní trápí a bylo jí ještě hůř pokaždé, co mámu viděla. Nijak zvlášť se nebavily. Po víkendu měla Sára nastoupit na novou školu, schválně si vybrala tu nejdál, aby trávila týdny na internátě. Bude to nejdelší odloučení od rodiny, jaké kdy zažila. Ale teď je to potřeba a bude to lepší pro všechny. Sem tam nějaké výmluvy a mohla by se držet z města víc jak měsíc. Dá se do pořádku a pak se život všech může vrátit do starých vyjetých kolejí.
Co se týkalo Martina, první čtyři dny ji volal pravidelně, další tři už jen asi dvakrát. A Sára ani na jeden telefonát nereagovala. Stejným způsobem ignorovala jakékoliv pokusy o komunikaci od Aleše. Nechtěla vidět ani jednoho. Byla taková chyba se sem přestěhovat. Měla jančit víc, když jí tenkrát rodiče oznámili stěhování. Ale ne, to by se zase chovala jako rozmazlený spratek. Taková ona není. I když, teď se chová úplně stejně. Rozmazlený jedináček, který si vydupe všechno. Ale tady opravdu šlo o všechno. Pokud měla žít klidně svůj život, nemohla dál chodit na stejnou školu, denně potkávat Martina a bát se každé chvilky, kdy by na sebe mohli narazit a být sami.
Sára, několikátý den po sobě, ležela v posteli, poslouchala rádio a ani se nepohnula. Jedinou její činností bylo skládání oblečení do kufru, po přemýšlení, co by si tak ještě mohla vzít s sebou na intr. Potom co z mámy a táty vyprchal prvotní vztek, chtěli s ní v pondělí do nové školy jet. Vzít ji a kufr autem, podívat se, kam se jejich dcera vydala, ale ona to odmítla. Chtěla být nervózní z cesty vlakem, z toho, jestli školu, posléze internát najde, tak aspoň přebije myšlenky na Martina. Po pravdě, ze strachu z neznáma jí bylo den ode dne čím dál víc špatněji.
Pořád se držela toho, že Martinovi ani Alešovi neřekne, kam se stěhuje. A zakázala to taky rodičům. Nechtěla, aby se k ní kdokoliv snažil dostat. Jednou to Martinovi všechno vysvětlí, tedy, pokud najde dostatek sil a bude mít rozumná odůvodnění. Je fakt, že ta má už teď, jen nechtěla, aby se jimi Martin zabýval. Zdálo se, že Aleš opravdu nehodlá nic z toho, co ví, vyzradit, a to jí trochu pomohlo. Tomu měla v plánu po zabydlení se na internátu poděkovat. Když už nic jiného, alespoň nedělal problémy. Takže mu asi vážně mohla věřit. Nemohla se ale donutit mu věřit do takové míry, aby dál zůstávala ve městě a taky po boku Martina. Včera to byl Aleš, zítra to může být někdo ze spolužáků nebo učitelského sboru. To nemohla dopustit. Možná, že všechno šlo zařídit úplně jinak a snad i snadněji. Jenže když už Sára na tenhle plán hry přistoupila, i přesto, že byla v týmu jediná, nehodlala ustoupit.
To, kde a jak Sára nabrala energii pro nástup do vlaku, netušila ani ona, ani máma s tátou. Před odjezdem trvalo asi deset minut, než se s rodiči na nástupišti rozloučila. Pořád na sebe koukali, jeden na druhého, bez toho aniž by kdokoliv řekl něco smysluplného. Když už toho měla Sára plné zuby, protože pohled na mámu jí vháněl slzy do očí, pevně ji objala a zašeptala tak, aby táta nic z toho neslyšel. "Jednou ti to vysvětlím."
Máma, bez jediného slova v odpověď jen přikývla a Sára si byla naprosto jistá, že v jejích očích zahlédla záblesk úlevy.
Odjížděla klidnější.
Vlak byl přímý, takže stres z přestupu byl zbytečný. Na mapách si našla cestu z nádraží ke škole a, světe div se, trefila cíl hned na poprvé a to se na cestu ptala jen jednou.
Škola na první pohled vypadala… no, jako škola. Fasádu měla celkem ucházející, bylo vidět, že před deseti lety se někdo snažil o fakt hezký vzhled svého království. Pochybovala, že by to byl ředitel. Spíše se nějací brigádníci mohli po prázdninách chlubit svým krásným dílem. Ovšem, před deseti lety, jak již bylo řečeno.
Jelikož nástup na novou školu už měla nacvičený, její kroky ihned směřovaly do ředitelny, své nové třídě věnovala úsměv a zapadla na první prázdné místo, které v místnosti uviděla. Bylo vedle nějakého kluka, který nevypadal zrovna nadšeně, ale nic nenamítal. To se dalo přežít.
Sára všechny myšlenky směřovala na vyučování, ale v hodině němčiny se prostě nedokázala přinutit, aby v hlavě neměla Martina. Všechno, co její nová učitelka řekla, automaticky přesměrovala na Martina a přemýšlela, jak by se choval on. Jeho pohyby, způsob řeči, pohledy směřující převážně k ní samotné… Dost, takhle se nikam nedostane.
Otevřela učebnici a chtěla si číst slovíčka, načež zjistila, že tahle už dávno umí. Díky Martinovi, super. Prošla několik následujících stránek a málem vykřikla vztekem. To se jako další měsíc nemusí nic učit, protože byla tolik napřed? Skvělé. Doufala, že aspoň ostatní předměty bude muset dohánět. Možná bude stačit, když prostě bude na stejné úrovni jako ostatní.
Pokoj, který jí byl přidělen, byl ucházející. Nijak zvlášť velký, tak akorát pro dvě osoby. Dívka, se kterou měla odteď Sára bydlet se zdála být příjemná a Sára upřímně doufala, že první dojem je ten správný.
Sára měla tušení, že se jí spolubydlící představila, ale ona si nemohla její jméno ani za nic vybavit. Co bylo ještě víc k vzteku, nebyla schopná si vzpomenout, nad čím vůbec přemýšlela.
Tohle bude hodně těžký. Musí se naučit vnímat věci kolem sebe a nepropadat myšlenkám, takhle by se daleko nedostala a mohla by se hned příští týden vrátit zpátky k rodičům. A to už by se fakt blbě vysvětlovalo.
Sára se po několika minutách odhodlala zjistit jméno oné dívky a bez okolků otázku položila přímo.
Anna. To bylo to jméno. Kdyby aspoň Sáře znělo povědomě, jakože spolužačku slyšela, ale nějakým záhadným způsobem to vypustila z hlavy, jenže ne. Vymanila na tváři omluvný úsměv a pak zabředla konverzaci o životě tady na intru. Vysvětlila, že nikdy před tím na internátě nebydlela, pokračovala historkou o neshodách se spolužáky a takhle díkybohu pokračoval celý večer. Prošla s Annou učivo, které už měla její nová třída za sebou a taky to, co měla před sebou. Když byly právě v téhle části, Sára skoro praštila zlostí do nočního stolku. Minimálně měsíc nemusí nic dělat. Bože, proň Sáře znělo povědomě, jakože spolužačku slyšela, ale nějakým záhadným způsobem to vypustila z hlavy, jenže ne. Vymanila na tváři omluvný úsměv a pak zabředla konverzaci o životě tady na intru. Vysvětlila, že nikdy před tím na internátě nebydlela, pokračovala historkou o neshodách se spolužáky a takhle díkybohu pokračoval celý večer. Prošla s Annou učivo, které už měla její nová třída za sebou a taky to, co měla před sebou. Když byly právě v téhle části, Sára skoro praštila zlostí do nočního stolku. Minimálně měsíc nemusí nic dělat. Bože, proč jí tohle udělali? To vážně museli jet jak namydlený blesky a mít všechny látky tak rychle zvládnuté? Kdyby aspoň tak, že by si Sára některé učivo musela zopakovat, ale to ne! Všechno důkladně, což znamenalo několik týdnů sezení v nové škole, vysvětlování, že tohle už fakt na její staré škole brali a nevraživé pohledy nových spolužáků. Fakt skvělé vyhlídky.
Těsně před tím, než šla Sára spát, bylo něco málo před desátou, vytočila Alešovo číslo. Musela slyšet známý hlas. Tak si přála, aby mohla zavolat úplně jinému člověku, ale ten víc, než její slyšet zrovna její hlas, potřeboval čas. A Sára se bála, že toho času bude za potřebí strašně moc. Jak tohle bez něj zvládne?
"Sáro?" z myšlenek ji vytrhl Alešův překvapený hlas.
"Jo, to jsem já," potvrdila. Anna, nová spolubydlící, byla zrovna v koupelně, což trochu pomohlo.
"Kde jsi?" první, očekávaná otázka, neměla být zodpovězena. Což si Sára slíbila a nehodlala na tom nic měnit.
"To není důležitý. Jen jsem ti chtěla poděkovat, že jsi, asi, nic neřekl, o… mně… o nás.."
Na druhé straně slyšela povzdechnutí a pár sekund bylo úplné ticho.
"Slíbil jsem ti to," ozvalo se nakonec.
Sára unaveně zavřela oči a hlavu položila na polštář, telefon stále držela u ucha. "Jo, já vím, já jen… nevěděla jsem - "
"Jestli mi můžeš věřit? No, hádám, že teď už víš, že můžeš," Aleš jí skočil do řeči, ale nezdálo se, že by byl nahněvaný.
"Jo, už jo," přitakala.
"Jemu jsi řekla, kde jsi?" Aleš se tématu chytil a hlas napovídal, že je zvědavý, jak malé štěně.
"Ne, zatím ne."
"Řekneš mu to?"
"Nechci, aby to věděl."
"Chceš, abych to věděl já?" Sáru otázky přestávaly bavit, ale na druhou stranu Aleše docela chápala, tak se zatím držela.
"Dám ti vědět, až si to promyslím, jo?"
"Máš můj náramek?" Sára nad tímhle dotazem vytřeštila oči a pak se zadívala na své zápěstí. Těsně před odjezdem si dárek od Aleše nasadila. Aby jí připomínal, co ona opouští. Dařilo se.
"Jo, mám, na levé ruce," usmála se.
"To jsem rád."
"Dobrou, Aleši," chtěla už tuhle konverzaci ukončit, navíc slyšela, jak v koupelně přestala téct voda, a taky se vážně těšila do postele. Tohle byl dlouhý den.
"Ozveš se zase?"
Sára chvíli mlčela. "Můžeš se třeba ozvat ty."
"Okej, tak příště. Dobrou noc, Sáro."
Zavěsila hovor a pro jistotu vypnula i zvuk. Její závislost na mobilním telefonu nějak nedovolovala vypnout aparát úplně.
Když popřála dobrou noc i Anně, která Sáře nezapomněla připomenout, že kdyby zítra nevěděla, do které učebny zapadnout, stačí říct, zahrabala se do peřin a povolila myšlenkám zaplnit mozek. Že hned tak neusne, věděla už ráno. Celý den byl natolik hektický, že i když si chvílemi Martinovo jméno vybavila, nemohla na něj myslet víc, jak dvě minuty v kuse, pokud ovšem nepočítá hodinu němčiny. Teď jí nic nebránilo prohlížet si v mysli Martinovu tvář a zkoumat jeho úsměv. Co asi dělá? Bolí ho na hrudi tolik, jako ji? Snáší ten smutek stejně, jako Sára, nebo méně? Protože jí připadalo, jako by měla každou chvíli vybouchnout. Jestli tohle je její první zamilovanost, její láska, tak kdy tedy přijde první zapomenutí? Nebude to brzo, pochopitelně, ale i myšlenka na pouhý den, kdy by tohle mělo trvat navíc, jí připadala nesnesitelná a šíleně nespravedlivá.
Chtěla teď být v místnosti s ním a ne s nějakou Annou-zavolej-mě-když-zabloudíš. Nenáviděla svoji spolubydlící za to, že po deseti minutách už klidně oddechovala. Nesnášela svůj telefon, za to, že je tak klidný. A nemohla snést tu hlubokou tmu, která prostupovala celým internátním pokojem. A ten klid venku je taky nesnesitelný!
Sáře z očí znovu začaly padat slzy. Tak strašně nespravedlivé!
Říká se, že po rozchodu se jeden z páru cítí, jako by ten druhý umřel, odešel na věčnost. Byla Sára ta, která se cítila, jakoby Martin umřel? Asi jo. A tak strašně to bolí. Nepomáhalo namlouvat si, že on ráno vstane, půjde učit a je vcelku v pořádku. Není tady. Ne pro ni.
Jeden ve vztahu vždycky miluje víc. Má Sára opět tu hlavní roli? Protože cítila, že tohle už dál nesnese. Ne, pokud se nic nezlepší. Milovala víc? Možná. Ale k čemu to teď je? Jen kvůli tomu, že milovala víc, musí takhle trpět? No a co, že milovala špatně? Za to nikdo nemohl. Možná rodiče. To oni rozhodli o stěhování. Možná ředitel, to na něm bylo zařazení Sáry do Martinovy třídy.
Ach jo, bylo tak jednoduché házet vinu na ostatní. Ale k čemu to. Tu bolest na srdci nic nezmírní. Jen plynutí minuty za minutou…
Xoxoxo
Sára seděla v lavici vedle Anny. V rukách držela brýle, se kterými si pohrávala. Venku svítilo slunko a ve třídě bylo fakt nesnesitelný horko. A nepomohla ani otevřená okna. Sledovala třídní učitelku, jak postupně volá všechny studenty, aby si převzali vysvědčení za druhé pololetí.
To Sářino už nějakou dobu leželo před ní samotnou a známky, které se na něm tkvěly, nebyly zrovna tou nejhorší směsicí.
Když se porozhlédla po celé třídě, viděla skoro ty samé výrazy. Nadšení z nadcházejících dvou měsíců, odhození učebnic do nejhlubšího zákoutí pokoje, žádní učitele, žádné známky a totální ignor nad těmi číslicemi, co se na tom slavnostním papíře tváří tak důležitě.
Sára byla asi jedna z velkého mála, která se na léto vůbec netěšila. Dva měsíce strávené zpátky ve městě, které přes školní rok navštěvovala jen zřídka, ji vůbec nelákaly a na tváři jí vyčarovaly spíše než výraz radostný, tak výraz ztrápený.
Sára zpozorněla, když si pro vysvědčení šla Anna, její spolubydlící. To ona Sáru každý druhý víkend brávala k sobě domů, aby nemusela k rodičům. To jí Sára řekla celý příběh a vyjmenovala všechny důvody, proč tenkrát přestoupila. Staly se z nich nejlepší kamarádky a nerozdělitelná dvojice. V tomhle měla Sára fakt štěstí. Jakmile se Anna vracela zpátky do lavice, na Sáru se zašklebila. Sára na to odpověděla převrácením očí v sloup. Ta můra Anně z tý matiky vážně dala čtverku. Čarodějnice jedna.
Sára svou kamarádku konejšivě poplácala po rameni a nenápadně sledovala, jestli se v Anniných očích nezalesknou slzy. Ne, po pláči ani náznaku. To bylo dobře, přece si nebude kazit léto nějakou zpropadenou matematikou. Ve třeťáku bude mít dost času na nápravu.
Sára si v duchu procházela plány na léto, které spolu udělaly. Na týden pojede Sára k Anně, ta potom odjíždí na rodinnou dovolenou, kam, jak neopomněla pokaždé říct, se vůbec netěší, ale Italové jsou přece tak nádherní chlapi, že překoná i občasné hlídání malé ségry. Jakmile se vrátí, pobude pár dnů doma, jelikož si musí přeprat ty nejhezčí kousky oblečení, aby mohla dělat oči na kluky v barech, kam ji Sára stoprocentně musí vzít, a přijede k nim domů, dva dny po tom, co Sářiny rodiče odjedou do hor, aby tam strávili snad stopadesáté líbánky. Že do téhle dovolené Sáru nezahrnovali, jí příliš nevadilo. Mít dům pro sebe nebo trávit čtrnáct dní s mámou a tátou někde v kopcích? Těžké rozhodování, ironicky.
Poslední vysvědčení, poslední student, květina, čokoláda, víno, páni, Tomáš se trochu plácl přes kapsu v obdarovávání třídní. Poslední zvonek tohoto školního roku.
Sára vyšla před školu společně s Annou, jako vždycky. Rodiče obou dívek už stáli na parkovišti, ale jelikož se navzájem neznali, mezi sebou se nebavili. Sára ještě pozdravila Anninu mámu a zamířila ke svým rodičům, kteří ji měli odvést zpátky domů. Paradox ale byl, že Sára chtěla, aby ten domov byl tady. Nikam by nemusela jezdit, tady už se zabydlela. Bála se toho, co ji doma čeká.
Nic ale neříkala, nad máminou chválou, kterou pěla na dceřino vysvědčení se pousmála, nasedla do auta a nechala se odvést tam, odkud před půl rokem utíkala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lirael Lirael | Web | 18. března 2013 v 7:26 | Reagovat

Páni, jsi dobrá, žes narvala do tohohle textu půl roku tak nenásilným způsobem. :) A  hrozně pěkně jsi příběh posunula dál. Jsem zvědavá na pokračování, tahle povídka je pro mě tak nepředvídatelná, že se ohromně těšim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama