Aktuálně od autorky:
  • Venku je fakt nádherně, i když asi jen na chvíli, ale sluníčko mi vždycky pomohlo ve psaní, takže jsem se pustila do další kapitoly Srdce. Stejně, jako mě nakoply trochu už i hřející paprsky, tak se ve mě stále drží ohromná radost z komentářu k TT. Nevím, kdy pokračování přidám, možná dnes, zítra, příští týden... Jasné je ovšem to, že už pomalu finišujeme ;)
Doporučuji k přečtení:
  • Tess - příjemné místečko k odpočinku, doplněné hezkým čtením - to vzniká, když je nejlepším přítelem člověka pes. A ještě když je to ke všemu skvělá pitbulí slečinka Tess a za paničku má skvělého člověka, kterému podobný není nikdo na světě :)

Díky, tati.

12. března 2013 v 12:13 | *Dragonfly |  Téma týdne
Na Téma týdne jsem nepsala pěkně dlouho. Ale tohle se mi líbí, tak jsem se trochu nechala unést. Zde máte výsledek :)


Když se naši před třemi lety rozváděli, bylo to šílené. Sem tam hádky, časté obviňování, ale i potoky slz. Hodně z nich říkalo Paní mně. No a? Byla jsem šestnáctiletá holka, které se rozpadala rodina, a já s tím nemohla vůbec nic dělat. Jen si sbalit, po vzoru mámy, svých pár švestek do cestovního kufru, který podle práva sice patřil tátovi, ale ten mi ho velkoryse přenechal.
Myslím, že se mě rodiče ani jednou nezeptali, s kým vlastně chci žít. Chci říct, většina dětí přece zůstává s matkou, ne? Tak proč bych já měla být výjimka. Bralo se to tak automaticky, že jsem si ani nic neuvědomila a najednou nebydlela v rodinném domku ve svým malým, útulným pokojíku, ale v panelovém bytě, kde mé království mělo do útulnosti pěkně daleko.
Nemohla jsem si, a ani jsem nechtěla, stěžovat, protože jsem viděla, jak mámu rozvod vzal. Dost často po večerech plakala. Až to jednoho dne přestalo. Ani nevím, kdy. Půl roku po tom všem? Nejspíše jo.
Skutečnost, že se mi můj nový život vůbec nelíbí, jsem dál dusila v sobě. Nemohla jsem pojmenovat, co přesně bych chtěla změnit, ale uvnitř sebe jsem cítila neskutečnou prázdnotu. Po nějaké době mi došlo, že se mi neskutečně stýská po tátovi a že mi nestačí vidět ho jednou za čtrnáct dní. Máma byla skvělá, snažila se, opravdu, ale já vždycky víc tíhla k tátovi. Zpětně mě strašně mrzelo, že se nezeptali na můj názor, na to, s kým chci dál bydlet. Vybrala bych si tátu. Jeho vaření, vtípky, poznámky, vybírání filmů v kině… Myslím, že i máma by mé rozhodnutí zvládla. Jenže tenkrát se nikdo nezeptal. A když mi položil otázku některý z těch výše postavených, automaticky jsem odpovídala "Máma". Jak jsem řekla, prostě se to tak ve většině případů dělá. Tak poženem v zajetých kolejích.
Mámě jsem neřekla, že bych si strašně přála žít s tátou. Nechtěla jsem ji zklamat, či co. Tak se táhl den za dnem, měsíc za měsícem, až jednou tátovi zjistili rakovinu.
Ono období mezi zjištěním rakoviny a tátovou smrtí bylo strašně krátký. Všechno šlo tak neskutečně rychle. Hovor z nemocnice jsem přijala já. Následné minuty si vůbec nepamatuju. Asi jsem brečela. Máminy ruce mě podpíraly, když mě vedla do postele. To je všechno, co vím.
Pohřeb byl jen v rodinném kruhu, ale i tak jsem si dala na nos černý sluneční brýle. Ne proto, aby mě nikdo neviděl brečet. Nechtěla jsem, aby viděli, že se mé oči smějí. Při vzpomínkách na tátu, jaký byl, co jsme společně podnikali a kolikrát jsme se smáli tak, až nás bolelo břicho. Kolikrát jsme si museli i na pět minut sednout, aby bolest přešla.
Vím, že by chtěl, abych se takhle na jeho pohřbu chovala. Žádný slzy, smrkání a naříkání. Podle něj úsměv vždycky vyřešil všechno. Tak jsem začala řešit.
Je mi devatenáct. Moji rodiče se před třemi lety rozvedli, já zůstala v mámině péči. Táta před pár měsíci umřel na rakovinu a zanechal mi svůj dům.
Stojím ve vchodových dveřích s tím samým kufrem, se kterým jsem tenkrát odcházela. Slyším, jak mi srdce silně buší. Radostí, rozhodně. I když jsem tátu ztratila, vidím ho úplně všude. Za celé ty tři roky, kdy jsem žila s mámou, jsem se necítila ani jednou takhle spokojeně. Plně. Táta se na mě kření z našich společných fotografií, pověšeným obrazem nad televizí, dokonce i z té příšerné vázy, kterou si máma vyřvala na jedné rodinné dovolené. Upřímně, divím se, že ji nevyhodil. Ale asi ji nechal na památku. Taky ji tam nechám.
Všechno mi dochází tak nějak zrychleně. Jsem doma. Na místě, kde jsem vždycky chtěla žít. S tátou. Možná, že tu není fyzicky, ale dýchá na mně úplně všude. I tak tady budu chtít žít. Navždycky.
Díky, tati.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nohavrukavu Nohavrukavu | 14. března 2013 v 23:23 | Reagovat

No teda... tak dlouho jsem tady nebyla!! ...tak za prvé: na téma týdne piš dál! A za druhé: Obdivuju,kolik emocí a vztahů jsi dokázala vyjádřit v krátkém příběhu, kterému to podle mě ale nijak neuškodilo,protože vzal za srdce... Já to prostě neumím :( ...A ten moment s brýlema mě dostal.

2 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 17. března 2013 v 15:30 | Reagovat

Páni, to je hodně silný příběh. Úplně mi z toho běhá mráz po zádech :-(

3 nurmalni nurmalni | 17. března 2013 v 21:56 | Reagovat

páni. až mi z toho skoro ukápla slza.

4 Lirael Lirael | Web | 18. března 2013 v 6:30 | Reagovat

Je to hrozně hezký. Ačkoli moc nestíhám, tak mi to přišpendlilo pohled na obrazovku. Vzhledem k naší rodinné situaci mi podobné věci vyvolávají slzy celkem snadno, ale tenhle příběh se mě dotkl nějak víc. A dobře ty. A upřímně mě mrzí, že jsem tohle téma zaspala. Můj výtvor by ovšem nebyl ani zdaleka takhle dojemný. Vždyť mě znáš, já se smutkem bojuju ironií. Tohle se ti vážně povedlo. :)

5 *Dragonfly *Dragonfly | Web | 18. března 2013 v 10:39 | Reagovat

[1]: Zlato, nejsi jediná, kdo tady dlouho nebyl. Stejně jsem na tom i já ;)
Já bych na Témata ráda psala, ale stane se málokdy, že je co. Že mě napadně něco fakt smysluplnýho, abych to mohla zveřejnit a sama pro sebe si říkat, Teda holka, tentokrát se ti to snad i trochu povedlo.
Pokud jde o hodně emocí v krátkým příběhu, to by mi šlo, jen jestli je to tak kvalitní, jak říkáš ;) Ale slova chvály mě zahřejí u srdce, takže je budu poslouchat dál, děkuji :)

[2]: Děkuji mnohokrát :) Nevím, jestli jsem úplně měla v plánu, aby Vás z něj mrazilo, každopádně nějaké reakce vyvolat měl a hádám, že tohle třeba může být ono :)

[3]: Až tak? Snad jen jedna, nechtěla bych tě nezastavitelně rozplakat :)

[4]: Lir, tohle téma bylo naprosto skvělé a já věděla, že na něj prostě musím něco vytvořit. Jestli by to byla nějaká slátanina, asi bych ji nezveřejnila, jenže by mě to potom strašně mrzelo. A myslím, že máš ještě čas něco vymyslet :)
Děkuju za pochvalu, od tebe jsem za ni strašně vděčná :)

6 Lirael Lirael | Web | 18. března 2013 v 17:28 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsem tě mohla potěšit. :) A chválu si sakra zasloužíš! Je dobře, že tohle prošlo tvým kritickým pohledem a uvěřejnilas to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama